ECLI:CZ:US:2005:2.US.555.03
sp. zn. II. ÚS 555/03
Usnesení
II.ÚS 555/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 26. 9. 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. D. S., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 13 To 368/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 8. 12. 2003 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 27. 8. 2003, č. j. Nt 803/2002-94. Okresní soud citovaným usnesením zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy trestního řízení vedeného pod sp. zn. 11 T 47/2000.
Stěžovatel se domníval, že obecné soudy vydáním napadených rozhodnutí porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla s účinností od 22. 6. 2004 tato ústavní stížnost přidělena soudkyni Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátu, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Ústavní soud konstatuje, že stížnost byla podána včas a splňuje veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Chrudimi (dále jen "okresní soud"), sp. zn. 11 T 47/2000 a sp. zn. Nt 803/2002, z nichž vyplynulo následující:
Rozsudkem okresního soudu ze dne 20. 3. 2000, č. j. 11 T 47/2005-75, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 5. 2000, č. j. 13 To 179/2000-90, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl dopustit tím, že dne 28. 12. 1999, přibližně ve 14.15 hod., mezi obcemi O. a S. nejprve slovně a následně fyzicky napadl J. H., kterého bodl loveckým nožem přes oděv do levého podpaždí a způsobil mu tím zranění s nutnou dobou léčení jeden až dva týdny. Za svůj trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 10 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Soud rovněž stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozenému náhradu škody ve výši 450 Kč, ve zbytku odkázal poškozeného na občanskoprávní řízení. Tato rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností, jež byla usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. II. ÚS 405/2000, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Dne 26. 2. 2002 podal stěžovatel u okresního soudu návrh na povolení obnovy trestního řízení, neboť byl přesvědčen, že nové důkazy, jejichž provedení navrhl, by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Stěžovatel na základě vyšetřovacího pokusu provedeného detektivní kanceláří zpochybnil výpověď svědka T., učiněnou v trestním řízení, neboť vyplynulo, že svědek byl příliš daleko na to, aby mohl zaslechnout hádku poškozeného se stěžovatelem. Dále stěžovatel uvedl, že znalecký posudek, týkající se zranění poškozeného, vycházel pouze z lékařské zprávy, jež ovšem neodpovídá tomu, jak zranění poškozeného zakreslili lékaři chirurgické ambulance nemocnice ve V., kteří poškozeného ošetřovali a na které se obhájce stěžovatele po skončení trestního řízení obrátil. Ze znaleckého posudku, zpracovaného na žádost stěžovatele, vyplývá, že poškozený nemohl být zasažen způsobem, který uvádí ve svých výpovědích, a že není vyloučeno, aby si poškozený způsobil zranění sám. Při jednání před soudem prvního stupně pak stěžovatel doplnil důkazy o zprávu Českého hydrometeorologického ústavu o síle větru, vypovídající o slyšitelnosti údajné hádky mezi stěžovatelem a poškozeným, a o zprávu o sněhové pokrývce, z níž dle názoru stěžovatele vyplývalo, že jeho stopy nemohly být zasněženy a jestliže nebyly Policií České republiky nalezeny, pak to dokazuje, že se na místě spáchání trestného činu nenacházel. Stěžovatel rovněž poukázal na nesoulad mezi šířkou zranění a šířkou čepele nože, kterým měl toto zranění způsobit.
Usnesením okresního soudu ze dne 16. 4. 2002, č. j. Nt 803/2002-20, byl návrh na povolení obnovy řízení zamítnut s odůvodněním, že se u důkazů předložených stěžovatelem nejedná o důkazy, které nebylo možno provést v průběhu původního řízení. Ke stížnosti stěžovatele bylo toto rozhodnutí zrušeno usnesením krajského soudu ze dne 21. 5. 2002, č. j. 10 To 205/2002-31. V něm krajský soud uvedl, že rozhodnutí okresního soudu nesplňuje podmínky stanovené §134 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a jeví se proto jako nepřezkoumatelné. Krajský soud dále zdůraznil nutnost vypořádat se s existencí dvou rozporných znaleckých posudků, stejně jako i s dalšími námitkami stěžovatele.
Okresní soud svým usnesením ze dne 27. 8. 2003, č. j. Nt 803/2002-94, návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení opětovně zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že revizním posudkem, zpracovaným Lékařskou fakultou Masarykovy univerzity v Brně, bylo vyvráceno tvrzení stěžovatele, že ke zranění poškozeného nemohlo dojít způsobem, jak jej popsal poškozený ve své výpovědi. Ani další důkazy dle okresního soudu nenasvědčovaly tomu, že by závěry, k nimž původně dospěly soudy obou instancí, byly nesprávné. Stěžovatel nesouhlasil se způsobem provedení původních důkazů a s jejich hodnocením, nešlo tedy, s výjimkou revizního posudku, o důkazy, jež nebylo v původním řízení možno provést. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta usnesením krajského soudu ze dne 30. 9. 2003, č. j. 13 To 368/2003-109, s odůvodněním, že úkolem soudu prvního stupně bylo zjistit, zda jsou či nejsou splněny podmínky pro povolení obnovy řízení ve smyslu §278 trestního řádu, což soud učinil. Stěžovatel opakoval své námitky, jež uplatnil již v původním řízení, přičemž z jím předložených materiálů nevyplynulo, že by se objevily nové skutečnosti či důkazy soudu dříve neznámé. Pokud jde o výpověď svědka T., z odůvodnění rozsudku okresního soudu ze dne 20. 3. 2003, č. j. 11 T 47/2000-75, vyplývá, že k ní nebylo při závěru o vině stěžovatele vůbec přihlédnuto, neboť byla považována za nevěrohodnou. Proto zpochybnění výpovědi tohoto svědka nemůže být skutečností soudu dříve neznámou. Stejný závěr je pak možno učinit i ve vztahu ke zprávě Českého hydrometeorologického ústavu o stavu sněhové pokrývky, neboť podmínky na místě činu byly v původním řízení soudům obou stupňů známy z pořízené fotodokumentace a z protokolu o ohledání místa činu. Rovněž rozpor mezi znaleckými posudky byl odstraněn vypracováním revizního posudku, ani z něj ovšem nevyplynuly žádné nové skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, jež by odůvodňovaly povolení obnovy řízení.
II.
Usnesení krajského soudu ze dne 30. 9. 2003, č. j. 13 To 368/2003-109, napadl stěžovatel svou ústavní stížností. V ní namítal, že obecné soudy se, s výjimkou znaleckých lékařských posudků, vyhnuly relevantnímu hodnocení předložených důkazů, jejich rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná a vykazují znaky ústavně nedovolené svévole. V této souvislosti stěžovatel odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (Hiro Balani proti Španělsku, 1994, a Ruiz Torija proti Španělsku, 1994), z níž plyne, že není povinností obecných soudů odpovědět na každou vznesenou námitku, nicméně je nutné, aby bylo možno závěr soudu o nedůvodnosti námitky, k níž se nevyjádřil, implikovat z jiných závěrů soudu. Pokud to možné není, je třeba, aby se soud námitkami výslovně zabýval, k čemuž ovšem nedošlo.
Pokud jde o výpověď svědka T., není pravdou, že k ní soud v původním řízení nepřihlížel. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku okresního soudu ze dne 20. 3. 2000, č. j. 11 T 47/2005-75, soud pouze konstatoval, že tato výpověď podporuje verzi poškozeného a že ji považuje za méně významnou. Věrohodnost výpovědi svědka T. tak byla v původním řízení pouze snížena, nikoliv však vyvrácena. Jestliže stěžovatel předložil důkaz, jímž by výpověď svědka T. vyvrátil, závěr soudu prvního stupně, že se jedná o pouhé zpochybňování dříve provedených důkazů, neobstojí, neboť obnovu řízení je možné povolit i tehdy, pokud by nové důkazy změnily důkazní situaci ve spojení s důkazy a skutečnostmi dříve známými. Skutečnost, že svědek T. vypovídal nepravdivě, rovněž zpochybňuje verzi poškozeného, kterou se svědek pokoušel svou nepravdivou výpovědí podpořit.
Ve vztahu ke zprávě Českého hydrometeorologického úřadu pak stěžovatel nesouhlasil se závěry obecných soudů, že tento důkaz nepřináší do skutkového stavu nic nového. Skutkový závěr před předložením této zprávy byl takový, že stopy způsobené skutkem, pro nějž byl stěžovatel obžalován, pokryl čerstvě napadený sníh a protokol je proto nepoužitelný. Z předmětné zprávy ovšem vyplývalo, že sněhu napadlo tak málo, že k zakrytí případných stop nemohlo dojít. Z toho je zřejmé, že k ohledání místa činu buď vůbec nedošlo nebo se tam žádné stopy nenacházely a skutek, tak jak byl popsán v obžalobě, se neodehrál. Stopy, které byly nalezeny následující den, pak mohly být stopami původními nebo i stopami novými, neboť v mezidobí napadl pouze 1 cm sněhu. Stížnostní soud se v této souvislosti vůbec nevypořádal s námitkou, že chybí fotodokumentace k prvnímu ohledání místa činu, ačkoliv byla dle protokolu vyhotovena.
Obecné soudy se měly s výše uvedenými námitkami vypořádat v odůvodnění svých rozhodnutí a jestliže tak neučinily, nelze vyloučit, že se jimi dostatečně nezabývaly. Existuje tedy důvodná pochybnost, že napadené rozhodnutí vykazuje známky ústavně nedovolené svévole, proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem napadené usnesení krajského soudu zrušil.
Stěžovatel rovněž dne 30. 6. 2005 zaslal Ústavnímu soudu znalecký posudek, vypracovaný Lékařskou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci, z nějž ve zkratce vyplývá, že závěry znalců, obsažené v posudku zpracovaném Lékařskou fakultou Masarykovy univerzity v Brně, nejsou jedinou možnou alternativou vzniku poranění a že z dostupných materiálů nelze mechanismus vzniku zranění s jistotou určit.
III.
Ústavní soud následně vyzval krajský soud jako účastníka řízení, aby se k jejímu obsahu vyjádřil. Krajský soud uvedl, že důkazy předložené stěžovatelem nelze pokládat za skutečnosti, jež by mohly mít podstatný význam pro rozhodnutí, a které by bylo možné pokládat v kontextu s obsahem důkazů provedených v původním řízení za dostatečné k povolení obnovy řízení. Ve vztahu ke stavu sněhové pokrývky pak doplnil, že sněžilo nejen následující den, nýbrž i v den, kdy mělo dojít ke spáchání trestného činu, a to v době od 7.00 do 19.00 hod. K činu mělo přitom dojít přibližně ve 14.15. Z těchto důvodů považoval krajský soud ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou a navrhl, aby jí Ústavní soud odmítl.
IV.
Ústavní soud následně posoudil věcnou stránku ústavní stížnosti, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Dle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu povolí soud obnovu řízení, jež skončilo pravomocným rozsudkem, pouze tehdy, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení tedy představuje mimořádný opravný prostředek, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o návrhu na povolení obnovy soudy nepřezkoumávají zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, nýbrž výlučně otázku, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé mohou ve spojení s důkazy již provedenými odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že se soud skutečnostmi podmiňujícími povolení obnovy řízení řádně zabýval a v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu odpovídajícím způsobem zdůvodnil, proč považoval stěžovatelem předložené důkazy za nezpůsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či trestu. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani když by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Platí-li tyto principy v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí tím spíše platit i v řízení o mimořádném opravném prostředku. Je tedy na obecných soudech, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci, což obecné soudy učinily, a to způsobem, jenž Ústavní soud shledal ústavně konformním.
Pokud jde o výpověď svědka T., je pravdou, že stížnostní soud nepřesně uvedl, že k ní nebylo obecnými soudy v původním řízení přihlédnuto, nicméně tato skutečnost neměla na správnost závěrů obecných soudů žádný vliv. Již v původním řízení byla výpověď svědka T. považována za méně věrohodnou, nelze tedy mít za to, že by závěr o tom, že vyvrácení výpovědi tohoto svědka nemohlo vést k jinému rozhodnutí o vině či trestu, byl v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Zpráva Českého hydrometeorologického ústavu pak pouze konstatuje skutečnosti, jež byly soudu v obecné rovině známy i v původním řízení, tedy že v době spáchání trestného činu i v době po něm bezprostředně následující v lokalitě sněžilo, přičemž známo bylo i přibližné množství napadeného sněhu. I v tomto případě se tedy odůvodnění krajského soudu jeví jako přiléhavé. Námitka, že ve spise není obsažena fotodokumentace prvního ohledání místa činu, nebyla pro účely posuzování naplnění podmínek, za nichž lze povolit obnovu řízení, relevantní, nebylo proto nutné, aby se jí krajský soud adresně zabýval.
Ve vztahu ke znaleckému posudku ze dne 22. 2. 2005, zpracovaném Univerzitou Palackého v Olomouci, jenž byl dle názoru stěžovatele nadřazen reviznímu znaleckému posudku Lékařské fakulty Masarykovi univerzity v Brně, nutno podotknout, že tento důkaz nebyl v řízení před obecnými soudy uplatněn, a proto k němu nebylo možné přihlédnout. Ani tento důkaz by však nevnesl do věci nic nového, neboť pouze relativizoval závěry revizního znaleckého posudku, aniž by je výrazněji zpochybňoval či vyvracel.
Ústavní soud tedy konstatuje, že k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, a nezbylo mu proto než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 9. 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu