ECLI:CZ:US:2007:2.US.558.07.1
sp. zn. II. ÚS 558/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Agentura Publikum, s. r. o., se sídlem Na Kopci 5350, 760 01 Zlín, KISS Publikum, a. s., se sídlem Bartošova 45, č. p. 4341, 760 01 Zlín, a Ing. Z. J., všech zastoupených Mgr. M. N., směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. listopadu 2006, č. j. Nco 111/2006-160, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného usnesení. Tímto usnesením Vrchní soud v Olomouci rozhodl, že soudce Krajského soudu v Brně, JUDr. B. F., není vyloučen z projednávání a rozhodnutí ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 67/2005. Vrchní soud v Olomouci neshledal ničeho, co by mohlo zakládat důvod k pochybnosti o nepodjatosti soudce JUDr. B. F. Skutečnost, že stěžovatel Ing. Z. J. podal proti JUDr. B. F. zřejmě účelovou žalobu na ochranu osobnosti, nemůže vést k pochybnosti o jeho nepodjatosti. Rovněž tak nemůže být důvodem pro vyloučení soudce jeho postup v projednávané věci.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to s ohledem na záruku rozhodování nezávislým a nestranným soudem. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zdůrazňují především tu skutečnost, že jedním z nich (Ing. Z. J.) byla na soudce JUDr. B. F. podána žaloba na ochranu osobnosti pro jeho postup v soudním řízení.
Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu, je jeho povinností přezkoumat, zda jsou naplněny všechny procesní podmínky takovýto přezkum připouštějící. Přitom je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy) nejen předpisy ústavními, ale i zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Otázkou uplatňování těch ustanovení občanského soudního řádu, jimiž se naplňuje ústavní právo na zákonného soudce, se Ústavní soud zabýval opakovaně. Ve všech případech, v nichž svými rozhodnutími shledal porušení uvedeného ústavního práva, šlo však o kauzy zrcadlově odlišné od případu stěžovatelů. V těchto případech Ústavní soud zastával stanovisko, že je přípustná (a může být i opodstatněná) ústavní stížnost proti rozhodnutí o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci (viz např. nález II. ÚS 105/01), a to proto, že takovýmto rozhodnutím učiněným v průběhu řízení jsou jeho účastníci bez možnosti efektivní nápravy zbaveni právě práva na to, aby jejich věc projednal zákonný soudce, a přitom jsou v podstatě naplněny podmínky §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Naopak v případech, kdy v souladu s předpisy občanského procesního práva je rozhodnuto nadřízeným soudem o námitce podjatosti tak, jako v dané věci, nelze k přezkumu postupu obecného soudu z pohledu ústavněprávního přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva stěžovatelů poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jež je procesním prostředkem ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je mimo jiné i její subsidiarita, z níž vyplývá též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně obecných soudů. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, pokud náprava nebyla zjednána standardním postupem. Stabilní judikatuře Ústavního soudu tedy odpovídá, že ústavní soudnictví především je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, jež vyplývají z právních norem upravujících to které řízení, v případě posuzovaném tedy norem občanského práva procesního. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, přičemž není ani součástí obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy).
V daném případě stěžovatelé podali ústavní stížnost za situace, kdy meritorně o jejich sporu dosud obecnými soudy rozhodnuto nebylo. Lze zajisté souhlasit se stěžovateli potud, pokud namítají, že rozhodování ve věci musí být spravedlivé a že by odporovalo ústavním principům, pokud by věc byla rozhodnuta soudcem, který ji rozhodovat neměl, protože měl být z rozhodování vyloučen. Avšak budou-li mít stěžovatelé v dalším průběhu řízení za to, že právě taková situace v jejich sporu nastala, nic jim nebude bránit, aby proti ní brojili v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá a jež jim tak jsou dány k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, budou-li se stěžovatelé nadále domnívat, že stav protiústavnosti jimi tvrzený napraven nebyl, mohli by se zásahu Ústavního soudu domáhat. Ačkoli tedy stěžovatelé považují napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci za nezvratné, není možno tuto jejich argumentaci přijmout, neboť ve skutečnosti je ústavní stížnost podána předčasně a proti rozhodnutí, které přípustným předmětem ústavního přezkumu není.
Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. dubna 2007
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj