ECLI:CZ:US:2005:2.US.562.04
sp. zn. II. ÚS 562/04
Usnesení
II.ÚS 562/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Vojena Güttlera a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. V. Š., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Listoněm, advokátem se sídlem Tyršova 64, Náchod, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 5 As 34/2003, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 28 Ca 316/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze, jímž zamítl žalobu na zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka - České advokátní komory - ze dne 22. 5. 2001, č. j. K 81/97, o zamítnutí odvolání stěžovatele proti rozhodnutí kárného senátu ČAK, že se dopustil kárného provinění podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů a kterým mu bylo uloženo kárné napomenutí.
Stěžovatel, který je advokátem zapsaným v Seznamu advokátů, se měl kárného provinění dopustit v souvislosti s obhajobou klienta trestně stíhaného ve dvou spojených trestních věcech. Vzhledem k tomu, že klient po opakovaných výzvách nezaplatil stěžovateli zálohu na náklady obhajoby, stěžovatel dne 11. 6. 1997 před hlavním líčením, konaným téhož dne, sdělil klientovi, že podle §20 odst. 3 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), odstupuje od smlouvy o poskytování právní služby. O této skutečnosti informoval stěžovatel předsedkyni senátu.
Kárný senát ČAK stěžovatele uznal vinným pro zmaření konání hlavního líčení a porušení povinnosti, kterou mu ukládá ustanovení §17 zákona o advokacii a čl. 4 odst. 1 Pravidel profesionální etiky a pravidel soutěže advokátů ČR, tj. postupovat při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu a svým chováním přispíval k důstojnosti advokátního stavu. Tím se dopustil kárného provinění podle §32 odst. 1 zákona o advokacii a bylo mu uloženo kárné opatření. Stěžovatel měl dostatek času, aby vyřešil platební otázky ve vztahu ke klientovi a aby v případě vypovězení plné moci mohl o této skutečnosti informovat soud v přiměřené lhůtě. Oznámení advokáta soudu o odstoupení od smlouvy o poskytování právních služeb bezprostředně před zahájením hlavního líčení tak, že hlavní líčení musí být z tohoto důvodu odročeno, snižuje důstojnost a vážnost advokátního stavu a je i projevem nezdvořilosti a neúcty k soudu. Takové jednání poškozuje dobré jméno advokacie v očích veřejnosti a narušuje vztahy mezi advokáty a soudy. O odvolání rozhodl odvolací kárný senát tak, že jej zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatele jako nedůvodnou. Obsah pojmu "výkon advokacie" posoudil soud jako širší než obsah pojmu poskytování právních služeb dle §1 odst. 2 zákona o advokacii, neboť se vztahuje na obecné poskytování právních služeb bez ohledu na konkrétní vztahy s konkrétními klienty, jak lze dovodit z vymezení tohoto pojmu v ustanovení §1 odst. 1 zákona o advokacii.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze a dospěl k závěru, že kasační stížnost podaná stěžovatelem není důvodná. Svůj závěr odůvodnil tím, že zákonodárce důsledně rozlišil v zákoně o advokacii pojem poskytování právních služeb a výkon advokacie, který zahrnuje veškeré úkony advokáta, které činí v souvislosti s výkonem nezávislého povolání advokáta, tedy i ty, k nimž je povinován, či které činí v souvislosti s poskytováním právní služby na základě uzavřené smlouvy, a to i poté, co je zastupování klienta ukončeno, přičemž je činí nikoliv jako občan, ale jako advokát při výkonu svého povolání, tedy při výkonu advokacie. Stěžovateli nebylo kladeno za vinu porušení §20 odst. 3 zákona o advokacii, který dává možnost advokátovi v případě nesložení přiměřené zálohy klientem odstoupit od smlouvy o poskytování právních služeb. Ustanovení §17 zákona o advokacii či pravidla profesionální etiky nevylučují použití tohoto ustanovení, je však nutno při jakémkoliv jednání advokáta, tedy i při rozhodování se o tom, zda odstoupí od smlouvy o poskytování právních služeb, vzít v úvahu povinnosti v něm uvedené, a to včetně povinností uložených mu pravidly profesionální etiky, na které toto ustanovení odkazuje.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, kterými argumentoval ve svůj prospěch již v předchozích řízeních. Tvrdí, že postupoval podle zákona o advokacii a v souladu s ust. §20 odst. 3 tohoto zákona odstoupil od smlouvy o poskytování právních služeb, protože pro takový postup byly splněny zákonné podmínky. Zákon nestanoví žádné časové hledisko pro postup dle §20, s výjimkou provádět neodkladné úkony. O neodkladný úkon však v dané věci nešlo. Posoudit jednání stěžovatele jako jednání v rozporu s §17 zákona o advokacii lze pouze v případě, že by zákona zneužil v úmyslu zmařit hlavní líčení. Stěžovatel v rozhodnutí obecných soudů spatřuje porušení ústavní zásady uvedené v čl. 2 odst. 2 Ústavy ČR a ústavně zaručeného práva podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili oba účastníci řízení. Nejvyšší správní soud uvedl, že v ústavní stížnosti stěžovatel uplatňuje shodné námitky, s nimiž se již soud podrobně vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku, setrval na argumentech uvedených v odůvodnění svého rozhodnutí a vyslovil přesvědčení, že v předmětné věci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny, neboť mu žádná práva upřena nebyla. Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozsudku a rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud v postupu obou soudů neshledal stěžovatelem namítaný zásah do jeho ústavního práva. Stěžovatel se v podstatě domáhá, aby Ústavní soud sám znovu přehodnotil zjištěné skutkové okolnosti a vyvodil vlastní právní závěry, pro něj příznivější. Nezbývá než poukázat na obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, dle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní stížnost je svým obsahem pouze nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a kárného senátu ČAK a opakováním argumentů uplatněných již v předchozích řízeních před těmito soudy, které však neposunují projednávanou věc do ústavně právní roviny. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně tak samotný proces byl veden způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. V podrobnostech je možné pouze odkázat na právní závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který se se všemi námitkami stěžovatele, opakovanými znovu a ve zkrácené formě v ústavní stížnosti, zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal.
Ústavní soud dále připomíná, že kárné řízení, vykonávané kárnými komisemi či kárnými senáty jako stavovskými orgány svého druhu, může být jen zcela výjimečně podrobeno také kontrole Ústavního soudu, které se stěžovatel domáhá, tedy přehodnocení otázky viny a přehodnocení uložené sankce z hlediska její přiměřenosti. V daném případě bylo stěžovateli uloženo jako sankce písemné napomenutí, tedy podle zákona o advokacii nejmírnější druh sankce. Podle přesvědčení Ústavního soudu uvedený druh sankce není z hlediska přiměřenosti svou intenzitou způsobilý zasáhnout do stěžovatelových ústavně zaručených práv a svobod.
Z důvodů takto rozvedených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako návrh zjevně neopodstatněný, který byl podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnut, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
E. Kameníková
Ref.
Doručit do vlastních rukou:
- advokát 2x
- Nejvyšší správní soud
- Městský soud v Praze
Vrátit spis 28 Ca 316/2001 Městskému soudu v Praze
založit