ECLI:CZ:US:1999:2.US.58.99
sp. zn. II. ÚS 58/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. B., zastoupené JUDr. P. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 1998, č. j. 19 Co 174/98 - 234 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 11. 1997, č. j. 6 C 334/91 - 205, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 3. 2. 1999, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 1998, č. j. 19 Co 174/98 - 234, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 11. 1997, č. j. 6 C 334/91 - 205, a to pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 11. 1997, č. j. 6 C 334/91 - 205, bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků k domu č. p. 514 v Praze 6, P. 2, s příslušenstvím a pozemky, č. parcely 203 - zastavěná plocha a č. parcely 204 - zahrada, zapsané u Katastrálního úřadu pro Prahu město na listu vlastnictví č. 190 pro katastrální území Ruzyně. V uvedeném rozsudku se dále stanoví, že veškeré tyto nemovitosti se přikazují do bezpodílového spoluvlastnictví odpůrců, tj. J. a R. F., oba bytem P. 2, Praha 6 - Ruzyně. Odpůrci jsou povinni zaplatit navrhovatelům (stěžovatelce, manžel stěžovatelky jako druhý navrhovatel zemřel 26. 2. 1998) na vyrovnání spoluvlastnického podílu částku 825.000,- Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Navrhovatelé jsou povinni zaplatit na znalečném České republice na účet zdejšího soudu částku 14.658,50 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Navrhovatelé jsou povinni zaplatit odpůrcům na nákladech řízení částku 115.591,- Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet právního zástupce odpůrců.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání.
Rozsudkem ze dne 2. 11. 1998, č. j. 19 Co 174/98 - 234, rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé a nákladech státu potvrzuje, ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem se mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že JUDr. J. N., advokát (zastupoval stěžovatelku a jejího manžela v řízení před soudem prvního stupně), dal A. a J.B. nesprávně návrh na podání žaloby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, když naopak měla být podána žaloba o určení, že darovací smlouva, registrovaná Státním notářstvím pro Prahu 6, sp. zn. 6 R I. 370/79, je absolutně neplatným právním úkonem.
Stěžovatelka dále ve své stížnosti uvádí, že Mgr. V. B. realizovala převod jejího podílu na předmětných nemovitostech taxativně uvedených ve výpisu z katastru nemovitostí č. LV 190, na odpůrce J. a R. F., a to bez souhlasu druhého spoluvlastníka A. B.
Podle stěžovatelky Městský soud v Praze měl souhlasit s návrhem žalobců na změnu návrhu na zahájení řízení, který je obsažen v odůvodnění odvolání podaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 11. 1997, č. j. 6 C 334/91 - 205. Rozsudek soudu prvního stupně měl být podle stěžovatelky zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení dle změněného návrhu na zahájení řízení.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 6 C 334/ 91, a dále vyjádření tohoto soudu, jakož i vyjádření Městského soudu v Praze k projednávané věci.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost stěžovatelky není opodstatněná. Obvodní soud pro Prahu 6 dospěl ke správnému závěru, pokud jde o výrok ve věci samé, a proto také tento výrok Městský soud v Praze potvrdil.
Správně Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že argumentace žalobkyně (stěžovatelky) o tom, že žalovaní nejsou spoluvlastníky nemovitostí pro neplatnost darovací smlouvy, kterou měli část nemovitostí získat, není správná, neboť předmětné nemovitosti, resp. dům č. p. 514 v k. ú. R. nebyl podle občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 1991 rodinným domem. Jednalo se o nemovitosti v soukromém vlastnictví (což ostatně uvádějí sami žalobci v žalobě) a k převodu podílů takovýchto nemovitostí nebylo třeba dle tehdejšího ust. §492 odst. 1 obč. zák. souhlasu ostatních spoluvlastníků.
Správný je proto výrok soudu prvního stupně o tom, že podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem se ruší, jakož i rozhodnutí o tom, že předmětné nemovitosti se přikazují do vlastnictví žalovaných. Rovněž výše tzv. přiměřené náhrady, kterou mají žalovaní stěžovatelce zaplatit byla určena správně. Stejného názoru je i soud odvolací.
Názor stěžovatelky, že Městský soud v Praze měl souhlasit se změnou žalobního petitu není správný. Správně uvádí odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, že změnu petitu nepřipustil, neboť výsledky dosavadního řízení vedeného k návrhu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví by nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu (ust. §95 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud správně zdůraznil, že otázku platnosti darovací smlouvy, kterou nabyli žalovaní svůj spoluvlastnický podíl, si musí soud v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví řešit jako otázku předběžnou, neboť se jedná o to, zda žalovaní jsou ve sporu věcně pasivně legitimováni.
Pokud se stěžovatelka domnívá, že jí byla způsobena právním zástupcem JUDr. J. N. škoda v souvislosti s výkonem advokacie ve smyslu ust. §24 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb. o advokacii, je třeba v tomto směru stěžovatelku poučit o tom, že řešení této otázky nemůže být předmětem tohoto řízení.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících soudů byl porušen čl. 11 odst. 1 Listiny, podle kterého má každý právo vlastnit majetek, vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, čl. 36 odst. 2 Listiny, podle kterého kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nebo čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 18. srpna 1999