ECLI:CZ:US:1995:2.US.59.95
sp. zn. II. ÚS 59/95
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti F. P. a M. N., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1994, čj. 19 Co 432/94-65, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1994, čj. 19 Co
432/94-65, se z r u š u j e.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Brně, potvrzujícímu rozsudek Okresního
soudu v Prostějově ze dne 31. 3. 1994, čj. 4 C 161/92-46, jímž byl
zamítnut návrh na uložení povinnosti Bytovému podniku města P., s.
p., se sídlem v P., vydat činžovní dům č. p. 2319 se stavební
parcelou a zahradou, opírající se o tvrzení, že stěžovatelky
uzavřely darovací smlouvu 5. července 1965 v tísni, vytýkají
stěžovatelky Krajskému soudu v Brně nesprávný výklad podmínky
restitučního nároku podle ustanovení §6 odst. 1 písm. d) zák. č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tj. tísně a v důsledku
toho i porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále jen Listina). Konkrétně uvedly, že tíseň byla dána
objektivně existujícím stavem v době uzavření smlouvy a spočívala
zejména v ekonomickém postavení stěžovatelek, když první
stěžovatelka pobírala vdovský důchod, druhá stěžovatelka měsíční
mzdu 1 500,- Kčs, byla rozvedená, vyživovala dceru a pečovala
o první stěžovatelku. Navíc tíseň spočívala v celém režimu
hospodaření, ke kterému byly obě stěžovatelky donuceny a který jim
nedovoloval nemovitostí disponovat a tak získat prostředky k její
řádné údržbě. Za pohnutku k darování pak obě stěžovatelky označily
snahu zamezit dalšímu chátrání nemovitosti, s tím, že o chátrání
nemovitosti svědčí i stanovená hodnota ke dni darování ve výši 28
627,- Kčs.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření zdůraznil, že úkolem
Ústavního soudu není přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů
obecně, ale pouze v souvislosti s posouzením, zda soudy ve své
činnosti postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Pokud
stěžovatelky poukazovaly na porušení práva dle čl. 11 odst. 1
Listiny, krajský soud zdůraznil, že toto není v ústavní stížnosti
blíže odůvodněno, přitom citovaným ustanovením Listiny je chráněno
vlastnické právo jako takové, tedy již konstituované a nikoliv
pouze tvrzený nárok na ně. Závěrem navrhl zamítnutí ústavní
stížnosti.
Bytový podnik města P., s. p., se dle ustanovení §28 odst.
2 zák. č. 182/1993 Sb. svého postavení vedlejšího účastníka řízení
vzdal.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není
soudem nadřízeným obecným soudům a že mu nepřísluší posuzovat
celkovou zákonnost napadených rozhodnutí, případně nahrazovat
hodnocení důkazů svým hodnocením. Na druhé straně však nepochybně
Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda řízení jako celek bylo
spravedlivé, resp. zda v něm byla naplněna ustanovení hlavy páté
Listiny se zřetelem k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen Úmluva), zejm. čl. 6 odst. 1. V tomto směru
Ústavní soud zjistil z obsahu spisu 4C 161/92 Okresního soudu
v Prostějově, že oba soudy se restitučním nárokem stěžovatelek,
opřeným o ustanovení §6 odst. 1 písm. d) zák. č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, skutkově i právně zabývaly, přičemž
oba soudy v rámci provedeného dokazování dospěly k závěru, že
k převodu nemovitostí (činžovní dům se zahradou) stěžovatelek
darovací smlouvou došlo nikoliv za splnění podmínky tísně.
Přihlédly přitom k osobním a majetkovým poměrům stěžovatelek,
majícím za následek nemožnost obhospodařovat nemovitost, současně
však vzaly za prokázáno, že šlo u stěžovatelek o svobodný projev
vůle, když nebyla prokázána danost jakéhokoliv nátlaku ze strany
odpůrce či státních orgánů za účelem jejich donucení k uzavření
předmětné darovací smlouvy.
V projednávané věci bylo tedy předpokladem úspěšnosti návrhu
stěžovatelek prokázání splnění znaku tísně, kterým je třeba ve
smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. d) zák. č. 87/1991 Sb. rozumět
hospodářský nebo sociální stav, někdy i psychický stav, který
doléhá na jednajícího takovým způsobem a takovou závažností, že
učiní právní úkon, který by byl jinak neučinil a nebo
u dvoustranných (vícestranných) jednání úkon neuzavřel. Tíseň musí
mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu; musí tedy
být pro ni dán objektivní důvod a současně se musí stát
i pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná
ke svému neprospěchu (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
5. 3. 1993, 3 Cdo 47/92; stanovisko občanskoprávního kolegia
Nejvyššího soudu ČR z 15. 7. 1993, Cpjn 50/93). Dále však půjde
o to, zda pouhé vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého
vlastnictví v době nesvobody (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990) zakládalo
tíseň pro účely restitučních předpisů či nikoliv. Protože ve
skutečně právním státě se nikdo majetku dobrovolně nezbavuje, bude
vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého vlastnictví oním
objektivně působícím a existujícím stavem, tedy tísní a tato pak
i pohnutkou pro projev vůle jednající osoby tak, že jedná ke svému
neprospěchu, vyjma ty případy, kdy vlastnictví z hlediska
jednotlivce ztrácelo smysl. V daném případě nešlo o uvedenou
situaci právě proto, že stěžovatelky byly sociálně slabé, neboť
prvá stěžovatelka byla důchodkyně a měsíční mzda druhé činila 1
500,- Kčs, přitom jedna byla vdova, druhá byla rozvedená, navíc
s vyživovací povinností k dítěti, což je přesně situace, za níž by
v právním státě právě vlastnictví činžovního domu nepochybně
posilovalo jejich postavení a ne naopak. Jinými slovy, Ústavní
soud se nemůže ztotožnit se závěry obecných soudů o tom, že šlo
o svobodný projev vůle a nikoliv tíseň, jestliže vedl k dalšímu
zhoršení sociálního postavení stěžovatelek, neboť kromě toho, že
neměly valných příjmů, přišly darováním i o majetek. Nedostatek
zákonné ochrany soukromého vlastnictví se tedy v projednávané věci
konkrétně projevil nejen ve stavu nemovitosti, ale též ve
skutečnosti, že ačkoliv stěžovatelky byly sociálně slabé, přesto
přistoupily na darování.
S ohledem na shora uvedené má Ústavní soud za to, že napadené
rozhodnutí je rozhodnutí, které ve svém celku neodpovídá naplnění
Úmluvou upraveného práva na spravedlivý proces, čímž došlo
k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a dále čl. 90 Ústavy ve spojení
s §1 o.s.ř. a Ústavnímu soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí
zrušit. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že nejde o kategorii tísně
v přísně civilistickém smyslu slova, ale se zřetelem na smysl
a účel restitučního zákona. Což je také důvod, proč si zákonodárce
v souvislosti s nápravou křivd v době nesvobody nevystačil
s obecnou úpravou obsaženou v OZ a přistoupil k vydání zvláštních
restitučních předpisů.
Zcela na závěr se uvádí, že dle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou
vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány
i osoby.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. 9. 1995