ECLI:CZ:US:2007:2.US.598.06.1
sp. zn. II. ÚS 598/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Z. M., zastoupeného advokátem JUDr. Milošem Holubem, se sídlem Rösslerova 730, Poděbrady, proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 1 T 190/2005, Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 11 To 522/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. 11 Tdo 842/2006, za účasti Okresního soudu v Berouně, Krajského soudu v Praze, a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která po doplnění splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně garantovaná práva dle čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Berouně, sp. zn. 1 T 190/2005, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Berouně uznal rozsudkem ze dne 28. 11. 2005, sp. zn.. 1 T 190/2005, stěžovatele vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Podle skutkové věty, která je součástí výroku rozsudku, se stěžovatel trestné činností dopustil dne 4. 8. 2005 v době kolem 17,45 hod v místě svého bydliště v domě čp. 487 na ulici Preislerově v Berouně tím, že v podnapilém stavu, kdy v jeho krvi bylo zjištěno nejméně 3,41 g/kg alkoholu, po předchozím verbálním konfliktu bodl kuchyňským nožem s čepelí o délce 20 cm J. L. zezadu do levé horní poloviny hrudníku v zadní podpažní čáře, kdy čepel nože pronikla do kůže a podkožní stěny hrudníku v délce 8 cm. Poškozený byl v důsledku zranění omezen v běžném způsobu života po dobu hospitalizace, tedy od 4. 8. 2005 do 13. 8. 2005. Poškozený J. L. byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 11 To 522/2005, odvolání stěžovatele zamítl.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. 11 Tdo 842/2006, odmítl.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Skutkové závěry nebyly podle jeho názoru správně zjištěny a ani právní kvalifikace neodpovídá skutečnosti.
Tvrdí, že obecné soudy skutek nesprávně právně kvalifikovaly, neboť nebyl prokázán úmysl směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví. Podle jeho názoru nalézací soud při svých úvahách nesprávně vycházel ze závěrů znalce MUDr. Š., který se vyjadřoval toliko k otázkám spojeným s bodným kanálem u poškozeného. Podle názoru stěžovatele nelze z pouhé možnosti způsobit těžkou újmu na zdraví dovozovat úmysl pachatele za situace, kdy stěžovatel měl v inkriminovanou dobu v krvi nejméně 3,41 g/kg alkoholu. Stěžovatel v této souvislosti uvádí citace z odborné literatury z oboru soudního lékařství a psychiatrie, podle nichž se při zmíněné hladině alkoholu v krvi jedná o těžkou opilost, které je spojená s výraznými poruchami chůze, řeči, orientace, paměti a poruchami vědomí. V takovém stavu tak nelze výkřik stěžovatele "já toho kreténa zabiju" považovat za důkaz o jeho úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví. Při úvahách o naplnění subjektivní stránky soud údajně neměl vycházet ani ze závěrů znalce MUDr. P., podle něhož je stěžovatel za útok, pokud jej spáchal, plně trestně odpovědný, neboť znalci nepřísluší vyjadřovat se k otázkám trestní odpovědnosti. Příčetnost pachatele je navíc znakem subjektu, zatímco zavinění se pojí s jiným znakem skutkové podstaty. Tyto dva znaky nelze směšovat, jak se o to zjevně obecné soudy v posuzované věci snaží. Stěžovatel připomíná, že z rozsudku není zřejmé, že by byly důkazy znaleckými posudky v řízení provedeny.
Otázkou příčetnosti, coby kritéria pro stanovení konkrétního stupně nebezpečnosti trestního činu pro společnost, se podle názoru stěžovatele přezkoumatelným způsobem ani jeden z obecných soudů nezabýval.
Stěžovatel nesouhlasí ani s hodnocením výpovědí svědků T. a L. Připomíná, že jejich vztah ke stěžovateli nebyl přátelský, neboť stěžovatel měl v minulosti vypálit chatu, ve které svědek T. přebýval, a svědek T. se s poškozeným L. údajně následně dohodli, že stěžovatele "navštíví". Otázkou věrohodnosti jejich výpovědi, stejně tak jako otázkou, jaký vliv mohla mít opilost obou svědků na schopnost zapamatovat a reprodukovat události se obecné soudy nezabývaly. Z výpovědi svědkyně Ch. pak podle názoru stěžovatel nelze vyvozovat žádné poznatky ohledně skutkového děje v inkriminovanou dobu, neboť tato svědkyně byla v době útoku mimo byt na toaletě. Pokud tak obecné soudy činily, nepostupovaly správně.
Nejvyššímu soudu pak vytýká, že se odmítl zabývat jeho námitkami, neboť je označil za námitky skutkové. Podle názoru stěžovatele skutkový stav a právní posouzení nelze striktně oddělovat, neboť každé skutkové zjištění má bezpochyby vliv na právní posouzení skutku. Posouzení věci Nejvyšším soudem je tak možné považovat za příliš restriktivní. Stěžovatel připomíná, že tento postup Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně kritizoval.
Stěžovatel žádá, aby náklady jeho zastoupení zcela zaplatil stát, neboť je zcela bez prostředků a ve výkonu trestu nemá možnost pracovat.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě zpochybnil hodnocení důkazů. Zdůraznil, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly, nebo se s nimi nevypořádaly dostatečně. Měly tím porušit jeho ústavně zaručená práva, jež jsou součástí široce pojímaného práva na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Ústavní soud se primárně zaměřil na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení však nesmí být projevem libovůle. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
V projednávané věci Ústavní soud při pohledu na řízení jako celek nezjistil skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozsudku, byť je možné jej považovat za poněkud kusé, je patrné, že věnoval pozornost i otázce hodnocení provedených důkazů. Důkazy vzájemně konfrontoval a vyhodnotil. Zabýval se obhajobou stěžovatele a vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Odvolací soud, aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost skutkových zjištění a k námitkám stěžovatele rozvedl úvahy soudu nalézacího.
Stěžovatel svou verzi skutkového děje v průběhu řízení několikrát změnil (v přípravném řízení uvedl, že L. a T. z bytu odešli, aniž by k nějaké potyčce došlo, před soudem pak uvedl, že v době odchodu obou byl na toaletě a v bytě zůstaly jen ženy, následně tvrdil, že před odchodem L. a T. odešel z kuchyně do ložnice). Po provedení dalšího dokazování pak podle názoru obecných soudů verze obhajoby nemohla obstát. Byť to nalézací soud ve svém odůvodnění výslovně neuvedl, obecné soudy neměly důvod pochybovat o věrohodnosti svědků T. a L., jejichž neměnné výpovědi se vzájemně podporovaly a zapadaly i do skutkových zjištění učiněných z dalších provedených důkazů. Za této situace je namístě přisvědčit závěru odvolacího soudu, který k námitce stěžovatele blíže rozvedl důvody, pro něž se mu jeví jako nadbytečné dále se otázkou věrohodnosti těchto svědků zabývat. Skutkový děj plynoucí z výpovědi uvedených dvou svědků podle názoru obecných soudů koresponduje se závěry znaleckého posudku MUDr. Š., poznatky zjištěnými při ohledání místa činu a výpovědí svědkyně Ch. K námitce stěžovatele lze připomenout, že závěr o nevěrohodnosti stěžovatelovy verze vyplývá z provedeného dokazování jako celku, nikoli toliko z výpovědi zmiňované svědkyně. V postupu obecných soudů v důkazním řízení tak Ústavní soud při respektování výše uvedených limitů jeho přezkumu dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv neshledal.
K uvedeným závěrům lze dodat, že orgány činné v trestním řízení usilují ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, který zakotvuje princip objektivní (nebo materiální) pravdy o zjištění "skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí". K naplnění tohoto cíle postačuje, pokud řádně prověří reálně možné verze, tj. takové, pro jejichž existenci svědčí pozitivně zjištěné skutečnosti a zobecnitelné empirické skutečnosti. Uvedené úvahy platí zejména pro situace, kdy předkládané verze jsou obviněným prezentovány až v pozdějších stadiích trestního řízení a tyto verze jsou vnitřně rozporné. Jinak řečeno: Zákonná zásada, podle níž "orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede" (§2 odst. 5 tr. řádu), neznamená, že by se tyto orgány musely zabývat jakoukoli předkládanou verzí případu, tedy i takovou, která je vyvrácena důkazem opaku.
Přisvědčit nelze ani námitce stěžovatele stran právní kvalifikace skutku, konkrétně v otázce naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu. Stěžovatel v této souvislosti tvrdí, že nepřímý úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví nebyl ve věci prokázán. Z výsledků provedeného dokazování (zejména závěrů znalce z odvětví soudního lékařství, výpovědi poškozeného a svědka T.) ovšem jednoznačně vyplývá, že u stěžovatele bylo správně dovozeno zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Stěžovatel s výkřikem "já toho kreténa zabiju" na poškozeného zaútočil zezadu nožem s čepelí dlouhou 20 cm. Úder nože byl veden střední intenzitou na hrudník v místě, kde jsou uloženy životně důležité orgány, I s ohledem na délku bodného kanálu - 8 cm - znalec konstatoval, že je jen dílem náhody, že u poškozeného nedošlo k závažnějšímu následku. Závěr obecných soudů, že stěžovatel svým jednáním bezprostředně směřoval k těžkému ublížení na zdraví, přičemž při svém jednání věděl, že uvedený následek poškozenému může způsobit, a byl přinejmenším srozuměn s tím, že jej způsobí, tedy zcela odpovídá učiněným skutkovým zjištěním.
K námitce stěžovatele lze konstatovat, že z obsahu spisu jednoznačně nevyplývá, zda byly při hlavním líčení dne 24. 11. 2005 vedle odborných vyjádření a lékařských zpráv čteny i znalecké posudky. Obecnému soudu tak lze vytknout, že obsah protokolu v tomto směru není jednoznačný. Při celkovém zhodnocení důkazního řízení však Ústavní soud tento nedostatek nepovažoval za exces, který by zasahoval do ústavně zaručených práv stěžovatele. Stěžovateli byl obsah znaleckých posudků jistě znám, neboť se s nimi seznámil při prostudování spisu. Nepřečtení znaleckých posudků ostatně nenamítal ani ve svém odvolání, čímž se zbavil možnosti nápravy v rámci odvolacího řízení.
Příčetnost pachatele, coby znak subjektu trestného činu, podle trestněprávní teorie představuje způsobilost být pachatelem trestného činu, pokud závisí na jeho duševních schopnostech. Trestní zákon sám nedefinuje pojem příčetnosti, avšak uvádí důvody, které příčetnost vylučují. Pro zjištění stavu nepříčetnosti jsou důležitá dvě kritéria, která musí být splněna zároveň. Je namístě jednak zjistit existenci duševní poruchy (která může být vyvolána i požitím návykových látek), druhým kriteriem je pak nedostatek schopnosti rozpoznávací nebo schopnosti určovací, a to vždy ve vztahu ke spáchanému trestnému činu. Samotná existence duševní poruchy tedy trestní odpovědnosti pachatele nezbavuje. O vyloučení příčetnosti lze hovořit jen v případě, že existující duševní porucha zbavuje pachatele buď schopnosti rozpoznávací, nebo schopnosti ovládací, případně obou těchto schopností. Při posouzení příčetnosti pachatele, který čin spáchal pod vlivem návykové látky, je namístě, aby soud vyšel ze znaleckého posudku odborníka, zpravidla psychiatra, který je schopen naplnění uvedených kriterií vzhledem k osobnosti konkrétního pachatele objasnit, jak to učinily obecné soudy v posuzovaní věci. Podle znaleckého posudku MUDr. P. prostá opilost, kterou si stěžovatel přivodil sám, vědomě, přičemž dobře znal vliv alkoholu na svůj organismus, měla toliko nepodstatný vliv na rozpoznávací a určovací schopnost stěžovatele v době spáchání skutku. Závěr nalézacího soudu, který na základě poznatků, které znalec MUDr. P. ve znaleckém posudku uvedl a dále je objasnil při výslechu v hlavním líčení, tedy, že stěžovatel je za spáchaný trestný čin plně trestně odpovědný, má svůj podklad ve znaleckém zkoumání (ačkoliv by z ne příliš šťastná formulace nalézacího soudu mohla budit dojem opačný, znalec se k trestní odpovědnosti stěžovatele nikterak nevyjadřoval; takové závěry je jistě namístě ponechat na úvaze soudu). Ústavní soud dále připomíná, že námitky týkající se příčetnosti stěžovatel v odůvodnění odvolání rovněž nezmiňoval. S ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti se jimi proto dále Ústavní soud nezabýval.
K námitkám stěžovatele, které se týkají usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud uvádí, že institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce, a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech neexistuje. Úmluva výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání - viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina, ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině podústavního práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat.
Podstatou námitek proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu je nesouhlas stěžovatele se způsobem posouzení existence jím tvrzených dovolacích důvodů Nejvyšším soudem a tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených práv z důvodu nesprávné aplikace ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Stěžovatel se fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud přezkoumal závěry Nejvyššího soudu o opodstatněnosti dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a přijal jiný, pro stěžovatele příznivější, závěr. Ze samotné skutečnosti, že Nejvyšší soud danost dovolacích důvodů posoudil jinak než stěžovatel, nelze bez dalšího učinit závěr o zásahu do stěžovatelových ústavních práv.
Nálezy Ústavního soudu, na které stěžovatel poukázal a z něhož dovozoval porušení svých ústavně zaručených práv, se zabývaly restriktivním výkladem ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu ve spojení s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jenž u některých typových skupin rozhodnutí o dovolání zakládá jejich protiústavnost (viz i nález, sp. zn. IV. ÚS 564/02, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 30, č. 108, nález ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 180/03, ve stejné sbírce, sv. 32, str. 293). Nad rámec řešené problematiky Ústavní soud konstatoval, že u těchto typových skupin dovolání lze považovat za ústavně konformní postup podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, tzn. postup, při kterém Nejvyšší soud provede věcný přezkum napadeného rozhodnutí. O takový případ se však v nyní projednávané věci nejedná, neboť rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich právními závěry nebyl shledán. K revizi skutkových zjištění, které se stěžovatel především dovolával, tak Nejvyšší soud není za těchto okolností povolán.
Ústavní soud dospěl k celkovému závěru, že procesní postup obecných soudů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu dodržel příslušné základní ústavní i zákonné předpoklady a zásady. Obecné soudy svým rozhodováním i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Ze stejného důvodu nevyhověl návrhu stěžovatele na úhradu nákladů právního zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu