ECLI:CZ:US:2005:2.US.6.05
sp. zn. II. ÚS 6/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl JUDr. Jiřím Nykodýmem, soudcem zpravodajem, o ústavní stížnosti L. V., zastoupeného Mgr. Danielem Procházkou, advokátem, se sídlem Božetěchova 9, Olomouc, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 3 To 97/2003, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 50 T 8/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě 3. 1. 2005, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 3 To 97/2003, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 50 T 8/2001. Přitom tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 90 a 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 1, 37 odst. 2 a 3, 40 odst. 3 Listiny základních práva svobod.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. To znamená, že toliko v případě, kdy návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím může také zabývat věcně.
Jedním z principů řízení o ústavních stížnostech je princip minimalizace zásahů do stability rozhodnutí orgánů veřejné moci. Tento princip je projeven ve stanovení lhůty, ve které je možné ústavní stížnost podat. Tato lhůta je podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), šedesátidenní a běží od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů, závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že proti oběma rozsudkům obecných soudů podal prostřednictvím svého právního zástupce podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ministru spravedlnosti. Tento podnět byl odmítnut z důvodů, které závisely na volním uvážení Ministerstva spravedlnosti. Oznámení o odmítnutí podnětu obdržel právní zástupce stěžovatele 8. 11. 2004. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti pokládá stěžovatel za zachovalou se zřetelem na stanovisko Ústavního soudu, č. 23/2003 Sb., neboť podle jeho názoru lhůta plyne od doručení rozhodnutí ministra spravedlnosti o tom, že stížnost pro porušení zákona nebude podána. Opačný výklad by totiž znamenal utvrzení nerovného postavení mezi subjekty, u kterých ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona podá oproti těm, kde rozhodne zamítavě, popř. nerovnosti mezi subjekty, které se rozhodnou podání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona využít a které nikoliv, to ve vztahu k úvahám o podání ústavní stížnosti a to za situace, kdy přijetí rozhodnutí záleží na volním uvážení ministra spravedlnosti. Stěžovatel připomíná, že namítané vady rozhodnutí jsou především skutkového charakteru, a dovolání by bylo s největší pravděpodobnosti Nejvyšším soudem odmítnuto a odvolatel zavázán k úhradě nákladů řízení.
Ústavní stížnost stěžovatele je nutné v posuzovaném případě považovat za opožděně podanou. Argumentace stěžovatele, jíž dovozuje včasnost podání ústavní stížnosti, vychází z presumpce, že podnět ke stížnosti pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, a že ministr spravedlnosti (či Ministerstvo spravedlnosti) je orgánem oprávněným o tomto mimořádném opravném prostředku rozhodnout. Tak tomu však rozhodně není. V podmínkách českého trestního procesu lze za mimořádné opravné prostředky, tedy opravné prostředky směřující zásadně proti pravomocným rozhodnutím, jejichž podání je věcně i formálně omezeno, a o nichž rozhoduje nejvyšší soudní instance, považovat jednak dovolání podle §265a a následujících zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), a stížnost pro porušení zákona podle §266 a následujících
tr. ř. Obnovu řízení podle §277 a následujících tr. ř. je nutné považovat za mimořádný opravný prostředek zcela jiné povahy, který s ohledem na shora uvedená ustanovení
§72 odst. 2 a 3, resp. §75 odst. 1 zákona není pro posuzování této věci podstatný. Jak bylo uvedeno, rozhoduje o relevantních mimořádných opravných prostředcích Nejvyšší soud České republiky, a nelze je zaměňovat s jakýmikoliv podněty (ze strany kohokoliv vůči ministru spravedlnosti v případě stížnosti pro porušení zákona), případně pokyny (ze strany klienta obhájci v případě dovolání), které k nim směřují. Z ústavněprávního pohledu nemůže obstát výklad, který by rozsah mimořádných opravných prostředků a orgánů, které jsou oprávněny o nich rozhodnout, rozšířil nad zákonný rámec. Takový výklad ostatně nelze vyvodit ani ze stanoviska pléna Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., na který se stěžovatel odvolává. Na tom nemůže nic změnit ani fakt, že stížnost pro porušení zákona je ve výlučné pravomoci ministra spravedlnosti, coby orgánu veřejné moci, a že námitky stěžovatele mají být především skutkového charakteru. Stěžovateli nic nebránilo v tom, aby bezprostředně po obdržení rozsudku odvolacího soudu, podal proti němu, a případně i proti rozsudku soudu prvého stupně, ústavní stížnost.
Ze sdělení Krajského soudu v Brně Ustavní soud zjistil, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 3 To 97/2003, byl stěžovateli doručen
9. 3. 2004, a jeho obhájci 8. 3. 2004. Lhůta k podání ústavní stížnosti proto v posuzovaném případě marně uplynula v pondělí 10. 5. 2004.
Ze shora vyložených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta, a to jako opožděně podaná, podle §43 odst. 1 písm. b) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2005
JUDr. Jiří Nykodým
soudce zpravodaj