ECLI:CZ:US:2005:2.US.60.05
sp. zn. II. ÚS 60/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. T. zastoupené Mgr. Antonínem Zralým, advokátem, se sídlem v Brně Ponávka 2, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. prosince 2004, sp. zn. 37 Co 196/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Dne 3. února 2005 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým jí byla uložena pořádková pokuta ve výši 2000 Kč. Jednalo se o pořádkovou pokutu uloženou v rámci řízení před odvolacím soudem. Stěžovatelka namítala, že zatímco proti uložení pořádkové pokuty v řízení před soudem prvního stupně je zásadně vždy přípustné odvolání, tak pokud je pořádková pokuta uložena až v průběhu odvolacího řízení, jsou taková odvolání podle současné soudní praxe s odkazem na ustanovení §201 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s ustanovením §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítána pro nepřípustnost. V tomto postupu spatřuje stěžovatelka porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť k jeho atributům náleží mj. také požadavek přezkumu rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně. Jestliže k ústavně zaručeným právům stěžovatelky náleží i právo na spravedlivý proces, tj. právo na soudní ochranu spočívající v přezkumu pořádkového opatření v dvojinstančním řízení, pak není možné, aby stěžovatelce nebyla dána možnost napadnout, dle jejího názoru, nesprávné a diskriminační usnesení o uložení pokuty v občanském soudním řízení vedeném odvolacím soudem.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), včetně podmínek ustanovení §75 odst. 1 zákona. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (srov. v ustanovení §75 odst. 2 zákona výjimky z této zásady). Uvádí-li stěžovatelka, že stávající praxe obecných soudů, které v obdobných případech odmítají odvolání proti uložení pořádkové pokuty pro nepřípustnost, není tento postup obecných soudů, např. i s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. října 2000, sp. zn. I. ÚS 211/99, správný. Přesto se Ústavní soud nemohl ústavní stížností zabývat věcně vzhledem k výše zmiňované zásadě subsidiarity. Je na stěžovatelce, aby vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva dává. Nedostatek poučení o tom, že proti rozhodnutí soudu je možný opravný prostředek, resp. stěžovatelkou tvrzená existující praxe obecných soudů v obdobných případech, nemohou eliminovat zásadu subsidiarity stanovenou v zákoně o Ústavním soudu. Pouze na okraj Ústavní soud podotýká, že podání odvolání je s ohledem na ustanovení §204 odst. 2 o. s. ř. zásadně možné i po uplynutí lhůty stanovené k jeho podání.
Na základě uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona, neboť je nepřípustná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2005
JUDr. Jiří Nykodým
soudce zpravodaj