ECLI:CZ:US:1998:2.US.63.97
sp. zn. II. ÚS 63/97
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti Ing. J. J. a spol. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.11. 1996, sp. zn. 22 Ca 497/96, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 12.11. 1996, sp. zn. 22 Ca 497/96, kterým
tento soud odmítl opravný prostředek proti rozhodnutí Okresního
úřadu, pozemkového úřadu v Přerově ze dne 23.8. 1996, č. j. Poz.
ú. : 1070/91/W/HU-6-II.
Stěžovatelé uvedli, že v roce 1991 požádali jako oprávněné
osoby o vydání zemědělského majetku, dříve zapsaného v kn.vl.
4011, 4655,4730 a 707 PK pro k.ú. P. Tyto nemovitosti byly
dříve ve vlastnictví sourozenců K. a J. J.
Okresní úřad, pozemkový úřad v Přerově vydal na základě
správního řízení rozhodnutí ve kterém nepřiznal stěžovatelům
vlastnictví k nemovitostem, na něž uplatnili nárok. Proti tomuto
rozhodnutí podala zmocněnkyně stěžovatelů D. M. opravný
prostředek, který označila jako odvolání. Podání bylo podepsáno
zmocněnkyní a jak výslovně uvedla v návrhu, dle plných mocí
oprávněných osob.
Usnesením ze dne 11.9. 1996 sp. zn. 22 Ca 497/96 vyzval
krajský soud zmocněnkyni stěžovatelů k odstranění vad podání
s tím, aby uvedla všechny účastníky správního řízení popř. jejich
zástupce a doplnila, v čem spatřuje nezákonnost rozhodnutí
pozemkového úřadu a porušení subjektivních práv.
Za této situace zmocněnkyně předala výzvu soudu a další
listinné doklady JUDr. P. R., advokátu, kterému stěžovatelé
předali plné moci k zastupování před krajským soudem. Ve stanovené
lhůtě právní zástupce vyhověl výzvě krajského soudu a vady návrhu
odstranil, dopustil se však pochybení v tom směru, že k podání již
nepřiložil plné moci pro zmocněnkyni ze kterých by vyplývalo, že
byla oprávněna za stěžovatele podat opravný prostředek.
Toto pochybení podle názoru stěžovatelů však nemohlo být tak
závažnou vadou řízení, která by opravňovala krajský soud
k odmítnutí opravného prostředku podle §250p občanského soudního
řádu (dále jen "o. s. ř.").
Vzhledem k tomu, že proti napadenému usnesení již není
přípustný řádný opravný prostředek, znamená tato situace pro
stěžovatele nemožnost projednání restitučního nároku soudem a jeho
zánik.
Navrhovatelé zdůrazňují, že odmítnutí opravného prostředku
pro formální vady se jeví jako nepřiměřeně tvrdé, pokud
stěžovatelé prostřednictvím svého právního zástupce splnili
požadavky krajského soudu mimo doložení plné moci a dovozují, že
by byl spíše namístě takový postup, že by je krajský soud
upozornil na učiněnou chybu a vyzval je k odstranění této poslední
vady.
V postupu krajského soudu proto navrhovatelé vidí porušení
čl.4 a čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 36 odst.1,2 a čl. 37 Listiny
základních práv a svobod ( dále jen "Listina"). V postupu
krajského soudu vidí navrhovatelé odmítnutí ochrany jejich právům
cestou nezávislého soudního řízení.
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
12.11. 1996, č.j. 22 Ca 497/96-25, se zjišťuje, že tento soud
rozhodl ve věci navrhovatelky D. M., proti odpůrci Okresnímu
úřadu, pozemkovému úřadu v Přerově za účasti Pozemkového fondu ČR,
Praha 1, Těšnov 17, o přezkoumání rozhodnutí odpůrce ze dne 23.8.
1996, č. j. Poz. ú. 1070/91/W/HU-6-II, tak , že opravný prostředek
odmítl.
Krajský soud v odůvodnění usnesení uvedl, že navrhovatelka
podala proti rozhodnutí správního orgánu opravný prostředek
označený jako "odvolání", kterým se domáhala jeho zrušení
s odůvodněním, že tak činí na základě plných mocí oprávněných
osob, které však nijak blíže neoznačila a rovněž nedoložila ani
plné moci, na které ve svém podání odkazovala.
Vzhledem k tomu, že z podání odvolatelky nebylo zřejmé, zda
je jednou z oprávněných osob nebo pouze jejich zástupkyní, dále
kdo jsou účastníci řízení a v čem spatřuje navrhovatelka
nezákonnost napadeného rozhodnutí, byla usnesením krajského soudu
ze dne 11.9. 1996 navrhovatelka vyzvána, aby ve lhůtě 20 dnů
odstranila vady podání ve smyslu požadavků soudu a byla rovněž
poučena o následcích v případě jejich neodstranění.
Ve stanovené lhůtě bylo krajskému soudu doručeno podání
stěžovatelů zastoupených jejich právním zástupcem a označené jako
doplnění návrhu na přezkoumání napadeného rozhodnutí okresního
úřadu, pozemkového úřadu, v němž uvedli, že byli jako navrhovatelé
vyzváni k odstranění vad návrhu a zvolili si nového právního
zástupce.
Krajský soud v usnesení odmítnutí návrhu konstatoval, že
pokud na výzvu obsaženou v usnesení ze dne 11.9. 1996 reagoval
místo navrhovatelky nově zvolený právní zástupce stěžovatelů,
nelze toto podání považovat za odstranění vad podání navrhovatelky
zejména když nebyla předložena plná moc, která by ji opravňovala
k jeho podání v zastoupení oprávněných osob. Pro neodstranění vad
návrhu, které brání věcnému vyřízení, krajský soud opravný
prostředek podle ustanovení §250p o.s.ř. odmítl.
Ústavní soud si k podané ústavní stížnosti vyžádal vyjádření
Krajského soudu v Ostravě, který jako účastník řízení uvedl, že
tvrzení o porušení čl. 36 a čl. 37 Listiny napadeným usnesením
nepovažuje za důvodné. Podle jeho názoru návrh učiněný D. M. ze
dne 4.9. 1996 neměl náležitosti stanovené v ustanovení §249
odst.2 ve spojení s ustanovením §250l odst.2 o.s.ř., a proto
krajský soud postupoval v souladu s ustanovením §43 odst.1 ve
spojení s §246c o.s.ř. a vyzval navrhovatele k odstranění vad.
Poté co navrhovatelka na výzvu obsaženou v usnesení tohoto soudu
vůbec nereagovala a místo ní tak učinily zcela jiné osoby, aniž
však odstranily beze zbytku vady návrhu, rozhodl krajský soud
o odmítnutí opravného prostředku z důvodů uvedených v odůvodnění
napadeného usnesení.
K ústavní stížnosti se jako vedlejší účastník vyjádřil
i Okresní úřad, pozemkový úřad v Přerově, který uvedl, že o návrhu
stěžovatelů ohledně vydání pozemků blíže specifikovaných ve svém
rozhodnutí rozhodl tak, že stěžovatelé nejsou vlastníky pozemků,
na něž uplatnili nárok v areálu Výstaviště P. z důvodů uvedených
v ustanovení §11 odst.1 písm.c) zák.č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, z důvodu zastavěnosti po přechodu pozemků na
stát. Z dosavadních výsledků šetření vyplynulo, že předmětné
pozemky v areálu výstaviště tvoří jednotný funkční celek, když
jejich jednotlivé části tvoří společné zázemí pro různé stavby
tohoto areálu. Tento právní názor byl ostatně citován i v rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 1996. Dále se tento
vedlejší účastník vzdal svého práva vystupovat jako vedlejší
účastník v řízení o ústavní stížnosti.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 497/96, se
zjišťuje, že dne 6.9. 1996 obdržel krajský soud podání podepsané
D. M., dle plných mocí oprávněných osob, v titulu označené jako
odvolání proti "Rozhodnutí" Pozemkového úřadu v Přerově ze dne
23.8. 1996, č. j. Poz. ú. 1070/91/W/HU-6-II.
Krajský soud vydal na základě shora uvedeného podání dne
11.9. 1996 usnesení, č.j. 22 Ca 497/96-7. V tomto usnesení vyzval
navrhovatelku, aby ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení odstranila
vady podání tak, že uvede všechny účastníky správního řízení,
popř. jejich zástupce a dále aby uvedla v čem spatřuje nezákonnost
napadeného rozhodnutí a porušení subjektivních práv. Usnesení
rovněž obsahovalo poučení o nutnosti doplnění podání plnou mocí
udělenou k zastupování v tomto řízení. V odůvodnění pak krajský
soud uvedl, že podání navrhovatelky, značené jako odvolání, nemá
ve smyslu ustanovení §249 odst.1 o. s. ř. ve spojení
s ustanovením §250l odst.2 o.s.ř. náležitosti řádného návrhu,
kterým je opravný prostředek proti rozhodnutí správního orgánu.
Dále byla navrhovatelka rovněž poučena o tom, že nebude-li ve
stanovené lhůtě podání doplněno, nebude moci krajský soud pro
existující nedostatek podmínky řízení v řízení pokračovat a návrh
odmítne.
Ústavní soud si je vědom toho, že v systému správního
soudnictví je možnost podání opravného prostředku proti rozhodnutí
správního orgánu, jimž bylo rozhodováno o restitučním nároku
oprávněných osob podle zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, jedním z mála prostředků ochrany oprávněných osob a je
tedy v zájmu ochrany práv a svobod zakotvených v čl. 36, 37
odst.2,3 a čl. 38 Listiny, aby tato práva byla šetřena co nejvíce
a nebyla postupem státních orgánů neprávem krácena.
Ústavní soud vycházel při svých úvahách jak ze spisu
Krajského soudu v Ostravě 22 Ca 497/96, tak i ze spisu Okresního
úřadu, pozemkového úřadu v Přerově PÚ : 1070/91/W/HU, ze kterého
zjistil, že všichni stěžovatelé byli po celou dobu řízení konaného
před správním orgánem zastoupeni zmocněnkyní D. M., jíž udělili
plnou moc podle ustanovení §31-33 občanského zákoníku, přičemž
rozsah této plné moci byl dán pro celé řízení podle ustanovení §238 odst.2 o.s.ř.
Ve smyslu ustanovení §250m odst.3 o.s.ř. jsou účastníky
řízení před obecným soudem ty osoby, které jimi byly i v řízení
u správního orgánu a rovněž správní orgán, jehož rozhodnutí je
tímto soudem přezkoumáváno. Ve smyslu procesních předpisů
obsažených v o.s.ř. je soud povinen v každém stádiu řízení
zkoumat, zda v daném případě jsou dány podmínky řízení, za nichž
může soud řízení zahájit a při neexistenci překážek v řízení
pokračovat.
Bylo proto povinností soudu, jestliže obdržel podání, které
vykazovalo vady, na tyto vady navrhovatelku upozornit a poučit ji
o možných následcích neuposlechnutí výzvy. Tuto povinnost
stanovenou mu zákonem krajský soud splnil, když navrhovatelku
dostatečně jasným a srozumitelným způsobem vyzval k odstranění
konkrétních vad návrhu.
Stěžovatelé sice zplnomocnili zmocněnkyni D. M. procesní
plnou mocí podle ustanovení §28 odst.2 o.s.ř., tato plná moc se
však vztahovala na řízení vedené před správním orgánem a v případě
podání opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu,
t,j. v řízení vedeném podle hlavy páté o.s.ř., bylo již povinností
navrhovatelky doložit k návrhu novou plnou moc, která by
prokazovala procesní zastoupení účastníků řízení. Nelze se proto
spokojit pouze s konstatováním, uvedeným v "odvolání", že opravný
prostředek je podán v zastoupení účastníků řízení, pokud plná moc
není prokazatelně přiložena a nachází se pouze ve spise správního
orgánu, jehož rozhodnutí je opravným prostředkem napadáno.
Nedostatek plné moci znamená vznik překážky řízení, kterou bylo
možno zhojit právě na základě dostatečného poučení soudu.
Krajský soud není již povinen při neodstranění překážky
v řízení znovu poučovat navrhovatelku, u níž má zároveň vážné
pochybnosti o tom, zda má procesní legitimaci v řízení. Takovéto
poučení by šlo již nad rámec ustanovení §43 v návaznosti na
ustanovení §5 o.s.ř a znamenalo by porušení zásady rovnosti
účastníků řízení.
Protože Ústavní soud v této věci neshledal porušení jak
procesních předpisů, tak ani Listiny (s ohledem na čl. 36, 37
a 38) a Ústavy, podaný návrh stěžovatelů zcela zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 4. března 1998