ECLI:CZ:US:2006:2.US.646.05
sp. zn. II. ÚS 646/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelů a) J. Š., b) H. P. a c) E. D., všech zastoupených JUDr. Bedřichem Vymětalíkem, advokátem se sídlem ve Frýdku - Místku, Lískovecká 2089, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 10. 2003, čj. 12 C 13/99-129, Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2004, čj. 8 Co 205/2004-148, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2005, čj. 28 Cdo 1661/2004-164, za účasti Okresního soudu v Novém Jičíně, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, řízení takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení shora označených rozhodnutí Okresního soudu v Novém Jičíně, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu ČR, a to s odkazem na údajné porušení čl. 11 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud z přiložených rozhodnutí zjistil následující:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 20. 10. 2003, čj. 12 C 13/99-129, (ve znění opravného usnesení ze dne 20. 1. 2004, čj. 12 C 13/99-134), zamítl žalobu stěžovatelů, jíž se domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky hrubé nedokončené stavby na pozemcích parc. č. 857 a 858 v k. ú. Odry spolu s pozemky, vedenými jako parc. č. 857 - zastavěná plocha zbořeniště o výměře 230 m2, parc. č. 858 - zastavěná plocha zbořeniště o výměře 1360 m2, a parc. č. 859 - zahrada o výměře 632 m2, zapsaných na LV 10001 pro obec a k. ú. Odry u Katastrálního úřadu v Novém Jičíně, a to J.Š. k 1/4, H. P. k 1/4 a E. D. k 1/2. Dále rozhodl o nákladech řízení. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné plyne, že stěžovatelé se již dříve domáhali uzavření dohody o vydání nemovitostí FKU Odry (domu č. 235 na parc. č. 857, st. plocha, a domu čp. 234, na parc. č. 858, stavební plocha, a parc. č. 859, zahrada). Žaloba však byla zamítnuta pro nedodržení lhůty, stanovené v §5 odst. 4 zák č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zák. č. 87/1991 Sb."), s jejímž uplynutím byl spojen zánik nároku. Soud dále konstatoval, že žalobci nemají na požadovaném určená naléhavý právní zájem [§80 písm. c) o.s.ř]. Ke konfiskaci požadovaných nemovitostí jejich právní předchůdkyni A. B. došlo v důsledku rozhodnutí KNV v Ostravě ze dne 17. 10. 1950, jímž nebylo vyhověno odvolání A. B. proti vyhlášce ONV v Opavě - venkov, ze dne 21. 10. 1946, čj. 23.071X/20-46, jíž byl konfiskován nemovitý majetek, zapsaný v knihovní vložce 224 a 225 poz. knihy pro k. ú. Odry, a to dům čp. 234 a 235 se zahradami, parc. č. 76 a 75/2, hostinec a kino. Žalobci tedy neprokázali, že by jejich právní předchůdkyně byla ke dni svého úmrtí vlastnicí uvedených nemovitostí, a tedy, že toto její právo na ně její smrtí přešlo.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 5. 2004, čj. 8 Co 205/2004-148, rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil ve výroku I a ve výroku II (výrok o nákladech řízení) jej zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění vyšel z toho, že okresní soud učinil správná skutková zjištění. Pokud jde o právní posouzení, odvolací soud především po podrobném odůvodnění konstatoval, že nároky upravené restitučními předpisy nelze řešit jinak, než dle těchto předpisů, a to s ohledem na zásadu speciality. Oprávněná osoba se nemůže domáhat ochrany dle §126 odst. 1 o.z., mohla-li žádat vydání věci dle §6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., bez ohledu na to, že stěžovatelé tak učinili a jejich žaloba byla zamítnuta.
Dovolání stěžovatelů bylo jako nepřípustné odmítnuto usnesením ze dne 27. 9. 2005, čj. 28 Cdo 1661/2004-164, když dovolací soud neshledal, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam.
Stěžovatelé napadají závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že shora citovaný výměr ONV Opava nabyl právní moci již dne 30. 11. 1946, tedy mimo rozhodné období dle zák. č. 87/1991 Sb., z čehož dovozují, že nemohli dle tohoto předpisu uplatňovat svá práva. Mají tedy právo postupovat dle předpisů obecných. Taktéž tvrdí, že konfiskace byla neplatná pro rozpor s dekretem č. 108/1945 Sb., neboť A. B. nebyla německé národnosti, a vlastnické právo nadále trvalo. K tomu dodávají, že soudy nehodnotily důkazy, prokazující tuto skutečnost, a nezabývaly se vyhodnocením všech rozhodných skutečností a důkazů. Z konfiskačního výměru též není doloženo, že by byly konfiskovány i pozemky. Není tedy zřejmé, jak tehdejší MěNV nabyl pozemky, na nichž dotčené budovy stojí, když v hospodářské smlouvě o převodu budovy čp. 235 k 1. 1. 1990 z Okresního bytového podniku na MěNV se uvádí, že pozemky jsou ve správě přejímající organizace.
Ústavní soud přezkoumal námitky uplatněné v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že zčásti není přípustná a zčásti není důvodná.
Stěžovatelé napadají rozhodnutí obecných soudů jako celek, tj. včetně výroku soudu prvého stupně o nákladech řízení, který byl rozhodnutím odvolacího soudu zrušen a věc byla v této části vrácena k dalšímu řízení. V této části jde tedy o neskončené řízení, v němž stěžovatelé mají možnost nadále uplatňovat prostředky k ochraně svých práv. V tomto vymezeném rozsahu tedy není naplněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práv poskytuje, a ústavní stížnost je tak v této části nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zák. o Ústavním soudu.
Pokud jde o zbývající část návrhu, Ústavní soud má předně za potřebné odkázat na stanovisko, které k této a související problematice přijal v plénu dne 1. 11. 2005, pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Vylovil, že "tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy". V odůvodnění tohoto výroku Ústavní soud mimo jiné uvedl následující. Vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. Ústavní soud v této souvislosti též vyzdvihl, že výsledkem přijetí a aplikace restitučních předpisů mělo být nastolení právní jistoty ve vlastnických vztazích. Ústavní soud sice nastolil tendenci odčiňovat křivdy v co možná nejširším rozsahu, vždy však v rámci předpisů, které jsou ke zmírnění těchto křivd přijaty, a vždy s ohledem na státem legitimovanou vůli k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948 - 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., v době totalitního systému uplatňovaného komunistickou stranou, nikoliv křivd jiných. Tato vůle státu je jasně vymezená právě restitučními zákony a jen ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony určeném je náprava přípustná. Pokud jde o institut určovací žaloby, jehož bylo využito i v projednávaném případě, Ústavní soud připomněl, že žaloba na určení práva [§126 občanského zákoníku ve spojení s §80 písm. c) o. s. ř.] byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 - 155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád - komentář, I. díl, 6. vydání, Praha, 2003, str. 259) - jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický - nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití (Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154. Především k této obraně je tedy požadována jistá kvalita žaloby na určení práva spočívající v tom, že musí být dán žalobcův (stěžovatelův) naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jež musí být vyvoláno stavem, který způsobuje, že právní stav žalobce k věci se stal nebo stává nejistým, je zpochybněn. Jakmile totiž bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Stále platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění, kterou je vlastnická žaloba. Ač je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce (stěžovatele) dovodit. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněna zákonnost v minulosti uskutečněných veřejnoprávních postupů.
Ústavní soud má za to, že právě citované stanovisko dává odpověď na námitky, uplatněné stěžovateli v projednávané ústavní stížnosti, a dostatečně osvětluje, proč je nelze považovat za důvodné, a to ať již jde o možnost, že požadovaný majetek byl převzat státem před rozhodným obdobím či o eventuální neplatnost konfiskace požadovaného majetku. Za nedůvodnou nutno požadovat i námitku, dle níž není doloženo, na základě čeho nabyl stát pozemky, na nichž dotčené budovy stojí, a to s odkazem na ustanovení §6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., dle něhož bylo možné v restitučním řízení požadovat i věci, které převzal stát bez právního důvodu (sami stěžovatelé potvrzují v ústavní stížnosti, že k 1. 1. 1990 byly pozemky drženy okresním bytovým podnikem). S ohledem na výše uvedené tak bylo zjevně irelevantní i dokazování národnosti právní předchůdkyně stěžovatelů a i eventuální pochybení soudu nemohlo zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelů.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by napadenými rozhodnutí obecných soudů došlo k zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatelů. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v.r.
předseda senátu