ECLI:CZ:US:2006:2.US.646.06
sp. zn. II. ÚS 646/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Dagmar Kuželové, soudní exekutorky se sídlem v Praze 4, Novodvorská 1010, zastoupené JUDr. Janem Kuželem, advokátem se sídlem v Praze 8 - Kobylisy, Nad Šutkou 1811/12, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2006, čj. 16 Co 243/2006-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze s tím, že jím bylo zasaženo do jejích práv, garantovaných čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 26 odst. 3, čl. 28 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud z napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 27. 1. 2006, čj. Nc 1369/2003-31, zastavil exekuci, nařízenou týmž soudem usnesením ze dne 18. 8. 2003, čj. Nc 1369/2003-4, na majetek povinného: VAMARO, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Borovanského 18/2379, IČ 25652061. Současně uložil povinnému zaplatit stěžovatelce na nákladech exekuce částku 5.172,93 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení a nahradit oprávněné: ELKAS, s.r.o., se sídlem v Praze 8, Kdaňská 666, IČ 45797846, náklady řízení ve výši 8.895,- Kč k rukám jejího právního zástupce.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 5. 2006, čj. 16 Co 243/2006-38, usnesení soudu prvého stupně v napadeném výroku o povinnosti uhradit náklady exekuce stěžovatelce povinným potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí s odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu mj. uvádí, že náklady zastavení řízení včetně zastavení výkonu rozhodnutí či exekuce hradí ten, kdo toto zastavení zavinil. V případě nedostatku majetku, tak jako v projednávané věci, je procesní zavinění na straně povinného. Na straně oprávněného by bylo možno procesní zavinění dovodit pouze výjimečně, např. podal-li by návrh na exekuci nedbale, bez předchozího řádného uvážení, zejména za situace, kdy by mu z dostupných údajů či vlastní zkušenosti muselo být zřejmé, že exekuce bude neúspěšná, nebo pokud proti témuž povinnému již návrh na exekuci podal a ta byla zastavena. Takovou skutečnost však soud nezjistil a exekutorka ji ani netvrdila.
Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti tvrdí, že soudy pochybily při aplikaci jednotlivých ustanovení právních předpisů. Vyzdvihuje zákonem předvídanou nezávislost soudních exekutorů a připomíná, že soudní exekutor je v zásadě povinen provést každou exekuci, kterou jej soud pověří. Ustanovení exekučního řádu mají být interpretována a aplikována s ohledem na zajištění nezávislosti soudních exekutorů. Domnívá se, že napadeným rozhodnutím jí byla fakticky odepřena úplata, neboť povinný svou povinnost k úhradě nákladů exekuce nemůže splnit. Vzhledem k tomu, že soudnímu exekutorovi je exekučním řádem úplata garantována, není možné fakticky odmítnout právo exekutora na zaplacení nákladů tím, že je tato povinnost stanovena povinnému. Postupem soudu, včetně jeho důsledků (dopady na daňovou povinnost stěžovatelky a povinnost k dalším odvodům státu) bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv, včetně práva nebýt podroben nuceným pracím či službám. Závěrem zdůrazňuje, že pro zachování nezávislosti soudních exekutorů je důležité jejich materiální zajištění, aby se neocitali ve finanční tísni, které by bylo možno zneužít právě za účelem ovlivnění jejich činnosti. Soudní exekutoři na rozdíl od ostatních podnikatelů prakticky nemohou odepřít provedení exekuce. Stěžovatelka svou ústavní stížnost doplnila podáním ze dne 5. 10. 2006, v němž reaguje na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 23/06. Tvrdí, že její ústavní stížnost je odlišná od stížností jiných exekutorů zejména v části, týkající se povinnosti odvést daň z přidané hodnoty, daň z příjmu, zdravotní a sociální pojištění z přiznané pohledávky vůči povinnému, ačkoliv tato pohledávka nebude splněna. Domnívá se též, že věc Van der Musselle, citovaná ve zmíněném stanovisku, se týká zcela jiné situace, než jsou věci exekutorů. Nesouhlasí ani s argumentem, dle něhož má exekutor zákonnou možnost čelit materiálním rizikům tím, že bude žádat od oprávněného složení zálohy. Takovou zálohu by musel exekutor vyúčtovat, tj. za situace, kdy oprávněný není povinen nic exekutorovi platit, ji oprávněnému vrátit.
Ústavní soud předesílá, že ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy, byla-li exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o.s.ř. zastavena, uložit buď povinnému, nebo oprávněnému, aby nahradil exekutorovi náklady exekuce, zaujal Ústavní soud jednoznačný názor ve svém stanovisku, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, vydaném podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní nejednotné judikatuře v této otázce. Ačkoli s tímto stanoviskem stěžovatelka nesouhlasí, dopadá plně i na její ústavní stížnost. Stanoviskem pléna je senát Ústavního soudu vázán.
V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.
Ústavní soud ve shodě s citovaným stanoviskem považuje za ústavně konformní výklad ustanovení exekučního řádu o náhradě nákladů exekuce vyjádřený v odůvodnění usnesení, sp. zn. III. ÚS 282/06. Zde Ústavní soud vyložil, že ustanovení §87 až §89 exekučního řádu nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení §270 a §271 o. s. ř.), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§52 odst. 1 o. s. ř.). Tam i zde se vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. §142 odst. 1 o. s. ř.), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (srov. §87 odst. 3 exekučního řádu), a také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce [§44 odst. 6 písm. d) exekučního řádu, §87 odst.1, 3 exekučního řádu] a nákladů oprávněného (§87 odst. 2 exekučního řádu), bez toho, že by již zde byly specifikovány.
V situaci zastavení exekuce se na procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem vztahuje výslovně §89 exekučního řádu. Zákon tak doplňuje §271 o.s.ř. o úpravu nákladů, na něž občanský soudní řád pamatovat z povahy věci nemohl; otevírá (toliko) prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu, jímž je exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť co do povinného platí i zde princip, vyjádřený v ustanovení §87 odst. 3 exekučního řádu. Jinak pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kriteria, obsažená v ustanovení §271 o. s. ř. (§52 odst. 1 exekučního řádu).
Jestliže tedy zhodnocením hledisek zakotvených v §271 o.s.ř. (z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce) to má být povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, pak je to právě on, komu musí být uložena - ve prospěch exekutora - i povinnost k náhradě nákladů exekuce. V případě, že přichází v úvahu stanovení povinnosti k náhradě nákladů podle §271 o.s.ř. naopak oprávněnému, je logicky oprávněný rovněž nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, kterou (k možnému uložení) předjímá právě ustanovení §89 exekučního řádu.
Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§89 exekučního řádu, §271 o.s.ř.), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, tedy jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost resp. nemajetnost povinného. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání (§89 exekučního řádu, §271 o. s. ř.), aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora. Taková skutečnost se však v projednávaném případě nepodává, jak uvedl ostatně i městský soud ve svém rozhodnutí.
Závěry o postavení exekutora a jeho nárocích na odměnu jsou ve shodě i s právním názorem vysloveným Evropským soudem pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. listopadu 1983), jež jsou dle názoru pléna plně použitelná na daný případ. Osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, týkající se její daňové povinnosti a povinnosti k dalším odvodům státu, ani tuto nelze považovat za důvodnou. Stěžovatelka předjímá, že jí přiznaná pohledávka nebude zaplacena. Nicméně tento závěr v dané procesní fázi učinit nelze. Povinný nyní insolventní jím nemusí být později. Provedením exekuce dle exekučního řádu nelze nadto spolehlivě učinit závěr o naprosté insolventnosti povinného. Takový závěr lze učinit až v rámci konkurzu. Tento závěr Ústavního soudu je ostatně v souladu s již citovaným stanoviskem jeho pléna.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecného soudu, jehož rozhodnutí bylo napadeno, došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu