ECLI:CZ:US:2014:2.US.662.14.1
sp. zn. II. ÚS 662/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Petra Deworetzkého, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, 186 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 991/2013-87 ze dne 26. 11. 2013, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 172/2012-69 ze dne 13. 9. 2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 18 C 172/2011-38 ze dne 25. 1. 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem obvodní soud zamítl žalobu na zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím, požadované z titulu náhrady škody v souvislosti s postupem orgánů činných v trestním řízení, kterým mělo dojít ke zmaření možnosti stěžovatelky uplatňovat v trestním řízení nárok na náhradu škody proti konkrétním fyzickým osobám, které svojí úmyslnou činností způsobily škodu na jejím majetku. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že trestní stíhání podezřelých bylo odloženo s tím, že sdělení obvinění odporuje ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu, je nicotné, a tedy trestní stíhání nebylo vůbec zahájeno, pročež však mezitím uplynula od spáchání skutku promlčecí lhůta stanovená trestním zákonem, a tak dle jeho názoru nebylo možno zahájit proti osobám v postavení podezřelých trestní stíhání bezvadným způsobem. Stěžovatel poukázal na to, že se z toho důvodu škody, jejíž výše je dána výší vkladu do společnosti a výší splaceného emisního ážia, již nemohl a nemůže proti škůdcům domoci, neboť v době, kdy se poškození oprávněně domnívali, že trestní stíhání řádně probíhá, nemohli civilní žalobu podat pro překážku litispendence. Zásadní nedostatek činnosti státních orgánů tedy dle stěžovatele spočíval v tom, že trestní stíhání škůdců (podle konečného názoru orgánů činných v trestním řízení) vůbec neprobíhalo. V důsledku těchto okolností mu byla způsobena škoda, a pakliže obecné soudy k těmto skutečnostem řádně nepřihlédly, zasáhly do jeho práva zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny. Svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které již zazněly nejen v řízení před obecnými soudy, ale též v obsahově shodných ústavních stížnostech, o nichž již Ústavní soud rozhodl (srov. níže), popřípadě představuje polemiku se skutkovým či právním hodnocením, které v napadených rozhodnutích vyjádřily. Avšak samotný nesouhlas či nespokojenost se způsobem, jakým obecné soudy věc vyřešily, ústavní stížnost důvodnou nečiní.
Ústavní soud se totiž identickou problematikou, a to konkrétně ve vztahu k poškozeným komanditistům společnosti Joint Invest Action, k.s., již zabýval v řadě svých rozhodnutí. Kupř. v usnesení sp. zn. I. ÚS 4878/12 ze dne 27. 3. 2013 (dostupné, jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že "[o]dložení předmětné trestní věci přitom ve vztahu k ní nemohlo působit retroaktivně v tom smyslu, že by uplatněním práva v rámci trestního řízení nedošlo ke stavění promlčecí doby. Ustanovení §112 občanského zákoníku (tj. zákona č. 40/1964 Sb. - pozn. ÚS) zde působí bez ohledu na dodatečné zjištění, že trestní stíhání vlastně z právního hlediska vůbec nebylo zahájeno, neboť předmětné trestní řízení v letech 1997 až 2008 fakticky probíhalo".
Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i ve svém předchozím rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 4484/12 ze dne 31. 1. 2013, kde zdůraznil, že "[o]dvolací soud mimo jiné uvedl, že pokud trestní řízení vykazovalo pochybení, pro která byla následně věc odložena, je třeba vycházet z toho, že toto řízení fakticky, byť s vadami, až do odložení věci probíhalo se všemi právními důsledky z toho plynoucími, a řádně probíhalo též související adhezní řízení. To mělo za následek i stavení promlčecí lhůty ve smyslu ust. §112 obč. zák. Po celou dobu, po kterou trestní řízení probíhalo, pak promlčecí lhůta, jejíž délka vyplývá z ust. §106 obč. zák., ve smyslu ust. §112 obč. zák., neběžela a její běh pokračoval až poté, kdy byla trestní věc odložena. Stěžovateli nic nebránilo, aby poté, v průběhu jejího běhu, uplatnil proti primárním škůdcům svůj nárok formou občanskoprávní žaloby. Pokud tak neučinil, nelze za to činit odpovědnou žalovanou, která má při uplatňování nároků na náhradu škody vždy principiálně postavení tzv. posledního dlužníka (viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, publikovaný pod R 48/2011, dle kterého nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit)."
V jiném svém usnesení, sp. zn. II. ÚS 4245/12 ze dne 31. 1. 2013, Ústavní soud podotkl, že "[n]eodškodňuje se totiž samotný nesprávný úřední postup, ale majetková újma, pokud nesprávný postup měl dopad do majetkové sféry žalobce; tedy jestliže by, nebýt této nesprávnosti v postupu, k majetkové újmě nedošlo. Pakliže vznik škody je odvíjen od zpronevěření částky vložené do společnosti, tedy škoda vznikla před zahájením trestního stíhání, nelze mezi touto škodou a nečinností orgánů činných v trestním řízení příčinnou souvislost dovozovat. Jestliže musí být v případě zjišťování odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem současně splněny všechny tři výše uvedené předpoklady a žalobci se nepodaří prokázat naplnění byť i jen jednoho z nich, je další dokazování ohledně zbývajících dvou předpokladů odpovědnosti nadbytečné a postrádá reálné opodstatnění".
Ústavní soud podotýká, že stěžovatel nemá ústavně zaručené právo na to, aby byla jiná fyzická osoba trestně stíhána [srov. např. usnesení ze dne 8. dubna 1999, sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291), či usnesení ze dne 27. září 2000, sp. zn. I. ÚS 249/2000 (U 34/19 SbNU 303), byť s tím, že Ústavní soud nepřehlíží judikaturní posuny vycházející z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve vztahu k řízením, v nichž vystupují oběti porušení článků 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], či aby bylo v souvislosti s tímto stíháním vedeno adhezní řízení (srov. též usnesení ze dne 5. března 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/13, bod 36). Nelze tedy přisvědčit jeho doplňující argumentaci, že již samotné skončení adhezního řízení bez meritorního rozhodnutí o uplatněném nároku poškozeného zakládá porušení jeho základního práva.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. února 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu