ECLI:CZ:US:2001:2.US.663.2000
sp. zn. II. ÚS 663/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci navrhovatele T. J. V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 1. 12. 1999, čj. 14 Nc 110/94-41, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 8. 2000, čj. 10 Co 439/2000-70, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 8.
2000, čj. 10 Co 439/2000 se zrušuje.
Ve zbylé části se ústavní stížnost zamítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se včas podaným návrhem domáhá, s odvoláním na
porušení práv zakotvených v čl. 36 a 38 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina"), čl. 26 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR a čl.
6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svod (dále
jen "Úmluva"), zrušení v záhlaví uvedených rozsudků.
Ze spisového materiálu, který si Ústavní soud k rozhodnutí
vyžádal (spis Okresního soudu v Chomutově, sp. zn. 14 Nc 110/94),
bylo zjištěno následující.
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 1. 12. 1999, čj.
14 Nc 110/94-41, byl nezletilý M. S. svěřen do výchovy matce, A.
S-ové (v původním řízení navrhovatelka), a navrhovateli byla
uložena povinnost platit na výživu nezletilého 80,- DM měsíčně
počínaje dnem 24. 4. 1993 a 120,- DM měsíčně počínaje dnem 1. 2.
1998 a dále povinnost splácet dlužné výživné způsobem uvedeným
v rozsudku. Z odůvodnění vyplývá, že soud neakceptoval námitku
navrhovatele, podle níž není otcem dítěte, neboť rozhodující je
dle jeho názoru zápis v matrice a rodném listě dítěte, kde je jako
otec zapsán právě navrhovatel. Soud tak vycházel z vyjádření
matky, že otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů před
matrikou.
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání, v němž
zejména uvádí, že není otcem dítěte a otcovství k nezletilému
nikdy neuznal. Na matku nezletilého podal trestní oznámení pro
podezření z podvodu a padělání listin. Zároveň navrhl, aby soud
přerušil řízení o výchově a výživě do doby, než bude v trestním
řízení zjištěno, kdo skutečně učinil souhlasné prohlášení rodičů
o určení otcovství nezletilého. Při jednání před odvolacím soudem
dne 23. 8. 2000 (č.l. 67 - 68 spisu) právní zástupce navrhovatele
trval na přerušení řízení a navrhl provedení důkazu znaleckým
posudkem k prokázání pravosti podpisu navrhovatele na zápisu
o určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů. Po srovnání plné
moci navrhovatele a jeho podpisu v matrice sdělil, že je považuje
za odlišné.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podle
odůvodnění vycházel stejně jako soud prvního stupně z toho, že
otcovství k nezletilému bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů
učiněným před matričním úřadem, což vyplývá z rodného listu
a fotokopií listin zaslaných Městským úřadem (prohlášení
k narození dítěte, zápis MÚ v Chomutově o určení otcovství
souhlasným prohlášením rodičů k dítěti). Soud dále konstatoval, že
jmenované listiny mají podle ustanovení §134 zák. č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), povahu veřejných listin,
a tedy, není-li dokázán opak, potvrzují pravdivost toho, co je
v nich osvědčeno nebo potvrzeno. Podle odvolacího soudu nelze
považovat "pouhé tvrzení opaku, podání trestního oznámení pro
podezření z trestného činu" za prokázání nepravdivosti obsahu
veřejné listiny.
Proti tomuto rozhodnutí navrhovatel podal projednávanou
ústavní stížnost, v níž zejména namítá, že v řízení před soudem
prvního stupně neměl k dispozici žádné důkazy o údajném prohlášení
otcovství (ty obdržel až poté, kdy si v ČR zvolil svého právního
zástupce). Tvrzení matky pokládal za nedůvodné. Domníval se, že
jeho stanovisko, že nikdy otcovství neuznal, je dostatečnou
obranou. Soud prvního stupně se jeho tvrzeními však nezabýval.
Dále uvádí, že odvolací soud měl řízení v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. přerušit, neboť v probíhajícím
trestním řízení v SRN (o němž soud informoval: uvedl, pod jakou
spisovou značkou je věc vedena, a přiložil sdělení st.
zastupitelství v Postupimi o provádění úkonů v tomto řízení) je
řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Dle
jeho mínění odvolací soud porušil jeho práva i tím, že neprovedl
jím navrhované důkazy (znalecký posudek, důkaz spisem st.
zastupitelství v Postupimi, sp. zn. 4158/Js 4458/00),
v odůvodnění rozhodnutí je zcela pominul a své opomenutí
nezdůvodnil. Navrhovatel dále zdůraznil, že soud měl zmíněné
důkazy provést i s ohledem na to, že se navrhovatel o údajném
otcovství dozvěděl po sedmi letech, takže prokázání skutečnosti,
že otcem není, je pro něj samotného obtížné.
Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření účastníků (Okresní
soud v Chomutově a Krajský soud v Ústí nad Labem) a vedlejších
účastníků (A. S-ová, matka nezletilého, a Okresní úřad
v Chomutově, referát sociálních věcí, oddělení péče o dítě,
opatrovník nezletilého pro řízení).
Okresní soud v Chomutově odkázal ve svém vyjádření na
odůvodnění napadeného rozhodnutí. Krajský soud v Ústí nad Labem
pouze opakoval odůvodnění svého rozhodnutí, dle něhož jsou
souhlasné prohlášení rodičů o určení otcovství i rodný list vydaný
městským úřadem veřejnými listinami a v řízení "nebyl prokázán
opak". Okresní úřad v Chomutově, referát sociálních věcí, oddělení
péče o dítě, se v souladu s ustanovením §28 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, postavení vedlejšího účastníka
vzdal. Paní A. S-ová, se, ač řádně vyzvána, ve stanovené lhůtě
k ústavní stížnosti nevyjádřila.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným
spisovým materiálem a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je
zčásti důvodná.
Podle ustanovení §134 o.s.ř. potvrzují listiny vydané soudy
ČR nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci (.), že
jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal,
a není-li prokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno
nebo potvrzeno. U veřejných listin, které mají charakter osvědčení
nebo potvrzení, je třeba hodnotit nejen jejich pravost (tj. zda
pocházejí od vystavitele), ale i pravdivost jejich obsahu (tzv.
správnost listiny). Důkazní břemeno přitom leží na tom, kdo popírá
správnost veřejné listiny (srov. Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský
soudní řád, komentář, 4. vydání, C.H. Beck, 2000, str. 361-363).
Tvrdí-li tedy navrhovatel, že údaje uvedené ve veřejné
listině jsou nepravdivé, bylo na něm, aby nabídl důkazy, jejichž
prostřednictvím by svá tvrzení o opaku prokázal. To navrhovatel
v daném případě skutečně učinil. Do protokolu o výslechu uvedl, že
není otcem nezletilého a otcovství k němu ani nikdy neuznal (č.l.
23 spisu). Konkrétní důkazy potvrzující toto tvrzení pak označil
a navrhl v odvolacím řízení. V odvolání ze dne 25. 5. 2000 (č.l.
52 spisu) navrhuje jako důkaz trestní oznámení Státnímu
zastupitelství v Postupimi proti A. S-ové a "sdělení jmenovaného
státního zastupitelství v Postupimi". Přípisem ze dne 25. 7. 2000
(č.l. 64 - 65 spisu) informoval soud o stavu trestního řízení
s tím, že vzhledem k tomu, že německé právo neumožňuje odpůrci
nahlížet do spisu, je na soudu, aby "úřední cestou požádal Státní
zastupitelství v Postupimi, pobočka Luckenwalde, o zprávu
o uvedeném trestním řízení". Konečně, při jednání před odvolacím
soudem (srov. protokol ze dne 23. 8. 2000, č.l. 67-68 spisu)
navrhovatel setrval na dosavadních návrzích a nadto navrhl
provedení dalšího důkazu znaleckým posudkem, který by potvrdil či
vyvrátil pravost podpisu na zápisu o určení otcovství souhlasným
prohlášením rodičů. Navrhovatel tak splnil svou zákonnou povinnost
označit důkazy k prokázání svých tvrzení (§120 o.s.ř.).
Za dané situace bylo na odvolacím soudu, aby zvážil, které
z navržených důkazů provede a které nikoli. Zákonná koncepce
odvolacího řízení doposud vycházela ze zásady úplné apelace.
Účastník řízení je tedy oprávněn i v odvolacím řízení tvrdit nové
skutečnosti a nabízet nové důkazy (srov. Bureš, Drápal, Mazanec:
Občanský soudní řád, komentář, 4. vydání, C.H. Beck, 2000, str.
643). Soud jistě není vázán důkazními návrhy účastníků absolutně,
neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést
všechny důkazy, které účastník řízení navrhl (§120 odst. 1
o.s.ř.). Ústavní soud nicméně již ve svých dřívějších rozhodnutích
vysvětlil svůj názor na otázku opomenutých důkazů (zejména nález
sp. zn. III. ÚS 61/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení,
sv. 3, C.H. Beck, 1995, str. 51 a násl; nález sp. zn. III. ÚS
95/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H.
Beck,1998, str. 231 a násl.). Konstatoval v nich, že zásadám
spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1)
nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem
v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi
možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2
Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy,
jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá
za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost
soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních)
rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí
vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním
předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na
skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (§157
odst. 2 o.s.ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží svoje
rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných
procesních principů, ale současně postupuje i v rozporu se
zásadami, vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst.
1, čl.38 odst. 2) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ve světle výše uvedeného je Ústavní soud nucen konstatovat,
že v projednávaném případě nebyla navrhovateli poskytnuta
dostatečná ochrana a nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý
proces, neboť odvolací soud neprovedl žádný z navrhovatelem
nabízených důkazů a své opomenutí nijak neodůvodnil.
Oproti tomu nelze přisvědčit názoru navrhovatele, že
k uvedenému porušení jeho práv došlo i v řízení před soudem
prvního stupně. Navrhovatel měl již v této fázi řízení možnost
navrhovat důkazy na podporu svého tvrzení, že není otcem
nezletilého. Neboť tak neučinil, soud prvního stupně správně
v souladu s §134 o.s.ř. předpokládal pravdivost obsahu veřejných
listin, osvědčujících opak.
Ústavní soud nesouhlasí ani s další námitkou vznesenou
navrhovatelem, dle níž odvolací soud porušil ústavní práva
navrhovatele i tím, že v souladu s jeho návrhem nepřerušil řízení
do doby, než skončí trestní řízení v SRN. Podle ustanovení §109
odst. 2 písm. c) o.s.ř. soud může řízení přerušit, pokud neučiní
jiná vhodná opatření, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena
otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže
soud dal k takovému řízení podnět. Z dikce citovaného ustanovení
je patrné, že je plně v kompetenci obecného soudu, aby zvážil
možnost uvedeného postupu, a jeho závěr je třeba považovat za
projev nezávislého soudního rozhodování. Dle názoru Ústavního
soudu je ovšem přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího
soudu (§157 odst. 3 o.s.ř.) na újmu, že posouzení návrhu na
přerušení řízení v něm zcela pominul.
Jak bylo výše uvedeno, Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že
v projednávaném případě bylo porušeno právo navrhovatele na soudní
ochranu a spravedlivý proces. Vzhledem k tomu se již Ústavní soud
dále nezabýval otázkou porušení dalších ústavních práv, neboť by
to bylo nadbytečné.
Ústavní soud si je vědom toho, že k uvedenému porušení práv
navrhovatele došlo pouze v řízení před odvolacím soudem. Vzhledem
k tomu ústavní stížnosti vyhověl pouze v části, kterou napadá
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 8. 2000, čj.
10 Co 439/2000-70, a ve zbylé části ústavní stížnost zamítl (§82
odst. 1 a odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 10. dubna 2001