ECLI:CZ:US:2016:2.US.672.16.1
sp. zn. II. ÚS 672/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Trnovcové, zastoupené Mgr. Janem Nedomou, advokátem se sídlem v Novém Malíně 426, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. 6. 2014, č. j. 69 Co 62/2014-11, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, č. j. 29 Cdo 742/2015-90, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, splňující podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými nejprve Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") změnil rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 2. 2014, č. j. EPR 336370/2013-6, kterým tento soud zastavil řízení ve věci žaloby o zaplacení částky 15.750 Kč, a to tak, že se řízení nezastavuje. Nejvyšší soud následně usnesením odmítl dovolání stěžovatelky podané proti označenému usnesení krajského soudu pro nepřípustnost.
2. V řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti byla na stěžovatelku podána žalobcem (Beck International, s. r. o.) žaloba z titulu neuhrazení dlužného nájemného, vzniklého na základě smlouvy o nájmu, uzavřené mezi žalobcem a stěžovatelkou dne 29. 9. 2011 na období dvaceti měsíců s nájemným stanoveným ve výši 1.750 Kč splatným měsíčně pozadu vždy do 29. dne v měsíci počínaje měsícem říjnem 2011 a mimořádné splátky nájemného ve výši 5.000 Kč, splatné do sedmi dnů od podpisu smlouvy o nájmu.
3. Z obsahu přiložených listin a také ze samotné ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka od počátku nájemné neplatila, a to včetně mimořádné splátky nájemného, a proto bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 13. 9. 2012, č. j. KSOL 16 INS 16220/2012-A8, rozhodnuto o úpadku stěžovatelky s tím, že bylo povoleno řešení úpadku oddlužením. Žalobce proto ve lhůtě k tomu určené přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku vůči stěžovatelce, sestávající z mimořádné splátky nájemného ve výši 5.000 Kč, 11 plateb pravidelného měsíčního nájemného po 1.750 Kč za období od měsíce října 2011 do měsíce srpna 2012 a smluvní pokutu 8.000 Kč, celkem tedy 32.250 Kč. Dne 28. 11. 2013 se žalobce domáhal vůči žalované žalobou u soudu I. stupně zaplacení dlužné částky za období od měsíce září 2012 do měsíce května 2013 ve výši 15.750 Kč, pro kterou soud I. stupně řízení zastavil s odůvodněním, že žalobce mohl svou pohledávku přihlásit pouze prostřednictvím insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení §109 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen "insolvenční zákon"), což zakládá neodstranitelnou podmínku řízení, pro kterou je třeba řízení zastavit. Právě toto usnesení změnil usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností krajský soud.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že odvolací soud nesprávně posoudil problematiku splatnosti pohledávky za období od 29. 9. 2012 do 29. 5. 2013, když ta se stala splatnou odstoupením žalobce od smlouvy, a tudíž měla být uplatněna přihláškou v insolvenčním řízení. Dále stěžovatelka cituje ustanovení insolvenčního zákona, podle kterých lze přihlásit i pohledávku nesplatnou vázanou na podmínku (§173 odst. 3 insolvenčního zákona) a ustanovení, podle kterého právo na nájemné nebo jinou úhradu za dobu před prohlášením konkursu může druhý účastník smlouvy uplatnit pouze přihláškou pohledávky (§256 odst. 3 insolvenčního zákona). Na základě výše uvedeného stěžovatelka namítá extrémní rozpor mezi hodnocením provedených důkazů a vyvozených právních závěrů, čímž prý obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil.
6. Podle ustanovení §256 odst. 3 insolvenčního zákona totiž platí, že "[p]rávo na nájemné nebo jinou úhradu za dobu před prohlášením konkursu může druhý účastník smlouvy uplatnit pouze přihláškou pohledávky. Totéž platí, jde-li o nájemné nebo jinou úhradu zaplacenou předem; tuto pohledávku je nutné přihlásit jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky." Z uvedeného zákonného ustanovení tedy jednoznačně vyplývá, že omezení uplatnění práva na úhradu nájemného prostřednictvím přihlášení do insolvenčního řízení platí pouze pro nájemné za dobu před zahájením řízení o konkursu, a nikoliv pro nájemné po zahájení tohoto řízení. Pro zbylou část, tedy pro nájemné v období od zahájení řízení o konkursu do skončení období nájmu, platí (jak správně uvedl krajský soud v napadeném usnesení), že pohledávka z titulu smlouvy o nájmu věci vzniká až uplynutím příslušného období nájmu, a nikoliv již na základě uzavření smlouvy (to platí ostatně i o právu na úhradu nájemného uplatněném v rámci insolvenčního řízení, neboť toto figuruje v insolvenčním řízení jako pohledávka podmíněná - viz §256 odst. 3 věta druhá za středníkem insolvenčního zákona). V nyní projednávaném případě byl přitom úpadek na stěžovatelku prohlášen dne 13. 9. 2012, tedy ještě předtím, než vznikla předmětná pohledávka z titulu dlužného nájemného za období od 29. 9. 2012 do 29. 5. 2013.
7. Závěr krajského soudu, učiněný v nyní projednávané věci, proto plně koresponduje se zněním shora citované kogentní zákonné úpravy a Ústavní soud nemá za těchto okolností žádný rozumný důvod, pro který by je měl zpochybňovat.
8. K námitce, že krajský soud nevzal na vědomí odstoupení žalobce "od smlouvy o nájmu věci nemovité", Ústavní soud uvádí, že tato námitka zjevně nebyla uplatněna v předchozím řízení, takže se s ní obecné soudy nemohly vypořádat, a dále, že ani z ústavní stížnosti není seznatelné, k čemu vlastně směřuje. Tato otázka totiž zjevně může mít svůj význam z hlediska samotné existence a výše pohledávky, nikoliv však toho, jakým způsobem měla být tato pohledávka uplatněna. K závěru, že se řízení nezastavuje, totiž dospěl krajský soud na základě toho, kdy daná pohledávka vznikla, resp. zda měla být přihlášena do insolvenčního řízení.
9. K argumentaci stěžovatelky, podle níž obecné soudy řádně nevyhodnotily provedené důkazy, resp. je vůbec neprovedly a nepřihlédly ani k tomu, co vyšlo v řízení najevo, nicméně současně prý se při hodnocení důkazů soudy dopustily extrémního rozporu s vyvozenými právními závěry, Ústavní soud uvádí, že je velmi nekonzistentní. Nemůže totiž platit, že důkazy nebyly vůbec provedeny, případně nebyly řádně vyhodnoceny, a zároveň, že tyto vyhodnocené důkazy jsou v extrémním rozporu s učiněnými právními závěry. Tuto námitku proto Ústavní soud shledal jako nedůvodnou, protože je jednak vnitřně rozporná, a jednak směřuje do oblasti přehodnocování dokazování obecnými soudy, což mu s ohledem na shora uvedené nepřísluší.
10. Ústavní soud tedy konstatuje, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu