ECLI:CZ:US:2004:2.US.681.02
sp. zn. II. ÚS 681/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele Ing. P. Ch., zastoupeného advokátem JUDr. R.K., o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 To 103/02, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 1 T 7/02, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se řadou návrhů domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze uvedených v záhlaví. Uvádí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných v čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, 2, 3 a 4, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 10 odst. 2, čl. 13, čl. 15 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 31, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 2, 3, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1 a 3, čl. 6 odst. 3 písm. b), čl. 8 odst. 1, čl. 9 odst. 1, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 4 k Úmluvě.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisový materiál Městského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 7/02, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel je stíhán pro dva skutky kvalifikované obžalobou jako trestné činy podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 3b zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), (spáchané dle obžaloby třemi útoky) a podle ustanovení §250 odst. 4 trestního zákona (spáchané dle obžaloby šestnácti útoky). Je stíhán dále pro skutek kvalifikovaný obžalobou jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 trestního zákona. Prvního uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že v tisku opakovaně inzeroval zhodnocení peněz formou tichého společenství ve své firmě a půjček do podnikání. Pod touto záminkou vylákal od různých poškozených peněžité částky, ačkoli věděl, že slíbené zúročení nebude schopen vyplatit. Druhého stíhaného skutku se měl dopustit tím, že jako podnikatel prováděl srážky dávek sociálního zabezpečení z platů svých zaměstnanců, ale dále je neodváděl.
Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 rozhodla usnesením ze dne 8. 2. 2002, sp. zn. Nt 39/2002, o vzetí do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stěžovatel opakovaně adresoval obecným soudům řadu podání, týkajících se řízení ve věci samé a vyjadřujících jeho nesouhlas s vazebním stíháním. Napadeným rozhodnutím předcházelo několik rozhodnutí obecných soudů, jimiž byly žádosti stěžovatele o propuštění z vazby zamítnuty.
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 1 T 7/02, zamítl soud další žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a nepřijal písemný slib stěžovatele na nahrazení důvodů vazby. Dospěl k závěru, že dosud provedené dokazování potvrdilo oprávněnost podané obžaloby a nadále trvá vazební důvod uvedený v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu. Připomněl rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 5. 2000, sp. zn. Nt 272/2000, jímž byl stěžovatel propuštěn ze zadržení na svobodu. Do protokolu tehdy stěžovatel slíbil, že se bude zdržovat na adrese svého trvalého pobytu. Ve spisovém materiálu jsou však založeny příkazy k předvedení ze září a z prosince roku 2001, podnět k návrhu na vydání příkazu k zatčení policejním orgánem, příkaz k zatčení ze dne 15. 1. 2002, v němž je uvedeno, že se stěžovatel v termínech 14. 8. 2001, 9. 10. 2001, 19. 11. 2001, 3. 12. 2001 a 10. 12. 2001 nedostavil k vyšetřovacím úkonům, ke kterým byl řádně obeslán, a že žádal telefonicky nebo osobně o prodloužení úložní doby, přičemž jiné zásilky si na poště přebíral. Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 poté rozhodla o uvalení vazby na něj, a to z důvodu ustanovení §67 písm. a) trestního řádu. Obecný soud vzhledem k uvedenému prozatím neshledal dostatečné záruky pro to, aby stěžovatel mohl být stíhán na svobodě a účastnil se přitom úkonů trestního řízení, k nimž byl předvolán. Soud konstatoval, že nespolupráce stěžovatele s orgány činnými v trestním řízení byla v přípravném řízení poměrně masivní, přičemž stěžovatel porušil daný slib. Stěžovateli reálně hrozí trest odnětí svobody v rozmezí 5 - 12 let. Společenská nebezpečnost jeho jednání, pro něž je stíhán, je vysoká.
Stěžovatel podal proti citovanému usnesení stížnost. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 To 103/02, stížnost zamítl. Přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo. Dospěl k závěru, že existence důvodů vazby útěkové byla soudem řádně zhodnocena. Stížnost proto shledal nedůvodnou.
Stěžovatel podal k Ústavnímu soudu řadu přípisů, v nichž především polemizuje se správností postupu orgánů činných v trestním řízení v jeho věci. Tvrdí, že soudy se náležitě nezabývaly existencí důvodů vazby útěkové. Polemizuje dále se závěrem soudu, že v přípravném řízení porušil svůj slib, že se bude zdržovat na adrese trvalého pobytu. Uvádí řadu námitek, které se vztahují k dříve vydaným rozhodnutím v jeho trestním řízení. Domnívá se, že v napadených rozhodnutích nebyly konkretizovány skutkové okolnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že stěžovatel trestné činy, pro něž je stíhán, spáchal. Uvádí výčet ustanovení Listiny, Úmluvy a Protokolu k Úmluvě, která byla podle jeho názoru napadenými rozhodnutími porušena. Svá podání však přes výzvy Ústavního soudu sepisoval a podával bez povinného právního zastoupení, přičemž opakovaně žádal o prodloužení lhůty k odstranění vad podání. Poté, kdy Ústavní soud jeho žádosti o prodloužení uvedené lhůty dvakrát vyhověl, advokát JUDr. R. K., doručil dne 4. 3. 2003 Ústavnímu soudu plnou moc osvědčující právní zastoupení stěžovatele a podání, v němž bez jakékoli konkretizace vypočetl jednotlivá ustanovení Listiny, Úmluvy a Protokolu k Úmluvě tak, jak je sepsal sám stěžovatel ve svých dřívějších přípisech, a dále uvedl, že v ústavní stížnosti je "velmi podrobně uvedeno, v čem stěžovatel spatřuje porušení výše uvedených ustanovení". Navrhl proto zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a dále, aby náklady jeho právního zastoupení hradil stát.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), účastníky řízení, Vrchní soud v Praze a Městský soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Odkázal v dalším na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Městský soud v Praze navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítnout. Odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska ústavně zaručených práv stěžovatele, přičemž vycházel zejména z obsahu napadených rozhodnutí a z řízení, jež jim předcházelo, jakož i z vyjádření soudů, jež napadená usnesení vydaly. Především shledal, že ústavní stížnost zcela postrádá ústavní rozměr i ústavní argumentaci a toliko polemizuje s odůvodněním napadených rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat v rovině jednoduchého práva, což spadá do pravomoci obecných soudů. Je pouze oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody, zakotvené v Ústavě, Listině a v dalších instrumentech, jež jsou součástí ústavního pořádku. Zákon o Ústavním soudu v §§30 a 31, ve snaze zajistit právně kvalifikované uplatňování práv, stanovuje povinnost právního zastoupení fyzické a právnické osoby coby účastníka v řízení před Ústavním soudem, a to včetně vlastního sepsání návrhu. Holý výčet ustanovení dokumentů garantujících ústavně zaručená práva, resp. odkaz na tvrzení sepsané stěžovatelem samým bez patřičného zdůvodnění, jak jej uvedl právní zástupce stěžovatele, stěží lze považovat za podání, jež materiálně splňuje zákonnou podmínku právního zastoupení.
Ústavní soud je nicméně podle své ustálené judikatury vázán petitem ústavní stížnosti. Podstatu dané věci spatřuje v tom, zda napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na osobní svobodu dle článku 8 odst. 1, 2 Listiny. Jeho dotčení stěžovatel rovněž namítá, když dále tvrdí, že soudy řádně nezdůvodnily existenci vazebních důvodů.
Ústavní soud připomíná, že k výkladu zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby jsou především povolány obecné soudy, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace musí v kterémkoli stádiu trestního řízení svědomitě posoudit, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah a rozhodnutí, plynoucích ze skutkových zjištění, jež jsou známa v době rozhodování o vazbě, je Ústavní soud podle své ustálené judikatury oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
Důvody vazby, jejichž existenci jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém stádiu trestního stíhání, nemohou zcela jednoznačně určit, zda nastane následek, který je obsažen v ustanovení §67 trestního řádu. Jak Ústavní soud uvedl ve svých dřívějších rozhodnutích nelze při rozhodování o vzetí obviněného do vazby, resp. při rozhodování o jejím dalším trvání vazby, požadovat, aby soudce učinil naprosto jistý závěr, že, nebude-li obviněný ve vazbě, naplní se některý z uvedených následků. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností je nezbytný při meritorním rozhodování soudu, ale není ve většině případů reálný při rozhodování o vazbě, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný uprchne, skutečně začne ovlivňovat svědky nebo spoluobviněné či si bude počínat způsobem uvedeným v ustanovení §67 písm. c) trestního řádu. Při rozhodování o vazebních důvodech je ovšem nutno označit a odůvodnit právem požadované konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu. V daném případě to platí pro obavu zmiňovanou v §67 písm. a) trestního řádu, tj., že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul.
Ústavní soud má za to, že napadená rozhodnutí ústavním požadavkům dostála. Jak konstatoval stížnostní soud, v dané fázi trestního řízení vedeného proti stěžovateli podle dosud provedeného dokazování nadále trvá podezření, že stěžovatel spáchal trestné činy, pro něž byla dne 25. 7. 2002 Městským státním zastupitelstvím v Praze podána na něj obžaloba.
Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, vazba není institutem sankčním, nýbrž zajišťovacím, který spadá do režimu trestního práva procesního, nikoli hmotného. Námitky stěžovatele, že v odůvodnění rozhodnutí soud nekonkretizoval okolnosti nasvědčující tomu, že se trestné činnosti skutečně dopustil, nejsou v dané věci relevantní, neboť otázkami takového druhu se budou detailně zabývat až orgány činné v trestním řízení, zejména obecné soudy, a to v dalším průběhu řízení (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 142/02).
Ústavní soud nespatřuje ve vydání napadeného rozhodnutí libovůli soudu, jež by spočívala v nedostatečném odůvodnění, nekonkrétnosti či neurčitosti označeného vazebního důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu. Napadené rozhodnutí spolu s rozhodnutím soudu prvého stupně, na něž odkazuje, ve svých odůvodněních obsahují konkrétní skutečnosti, které soudy vedly k obavě, že by se stěžovatel mohl zachovat při svém propuštění na svobodu způsobem, který předpokládá trestní řád v ustanovení §67 písm. a). Soud zohlednil, že stěžovatel již dříve do protokolu slíbil, že se bude zdržovat na uvedené adrese a bude soudu sdělovat své další aktivity, čemuž soud uvěřil a rozhodl o jeho propuštění ze zadržení. Stěžovatel však následně na předvolání k vyšetřovacím úkonům opakovaně nereagoval a při jeho nařízeném předvedení policejní hlídka zjistila, že se na uvedené adrese zdržuje jen zřídka. Opakovaně žádal o prodloužení úložní lhůty u doručovaných soudních písemností. Vzhledem k tomuto komplexnímu a trvajícímu jednání stěžovatele, jímž porušoval udělený slib, bylo v dalším řízení obtížné zajišťovat přítomnost stěžovatele u úkonů trestního řízení. Stěžovateli podle závěrů obecných soudů reálně hrozil trest odnětí svobody v rozpětí trestní sazby pět až dvanáct let.
Rozsah a dlouhodobost páchání závažné trestné činnosti, pro niž stěžovateli hrozil vysoký trest odnětí svobody, výše způsobené škody, jak uvádí obžaloba, a skutečnost, že stěžovatel v době, kdy byl stíhán na svobodě, nedodržel svůj slib a narušoval plynulý průběh soudního řízení, vedla v jejich spojení soud k odpovída-jícím závěrům ve vztahu k důvodům vazby dle §67 písm. a) trestního řádu. Odůvodnění rozhodnutí obsahuje tedy zcela konkrétní skutečnosti, jimiž soud odůvodnil obavy, že by se stěžovatel při propuštění na svobodu zachoval způsobem, který předpokládá trestní řád ve shora citovaném ustanovení. Slib stěžovatele se vzhledem k jeho dřívějšímu jednání nejevil soudu jako dostatečná záruka. Odvolací soud, aniž by opakoval všechny "konkrétní skutečnosti", odůvodňující jeho rozhodnutí o nevyhovění žádosti stěžovatele o propuštění z vazby, se ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu.
Ústavní soud si je vědom toho, že rozhodnutí o vzetí do vazby, resp. o nepropuštění z vazby, představuje značný zásah do osobní svobody. V posuzovaném případě však byla existence skutečností odůvodňujících tzv. vazbu útěkovou obecnými soudy řádně zjištěna a v odůvodnění jejich rozhodnutí i náležitě vyložena. Ústavní soud tak neshledal, že by stěžovatel byl zbaven svobody jinak než z důvodů, které stanoví zákon. K dotčení jiných ústavně zaručených práv stěžovatele v posuzované věci nedošlo. Za dané situace tak Ústavní soud není oprávněn zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nebylo možné vyhovět ani návrhu stěžovatele, co do uhrazení nákladů právního zastoupení (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 7. ledna 2004 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu