ECLI:CZ:US:2011:2.US.684.11.1
sp. zn. II. ÚS 684/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Mgr. I. B., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 22, proti rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 11 Co 370/2008-55 ze dne 1. 4. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, konkrétně pak právo domáhat se ochrany u nezávislého a nestranného soudu, které ve svém čl. 36 garantuje Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho práv ve dvou rovinách, a sice jednak v podobě rozhodnutí "konstatujícího nepřiměřeně nízkou náhradu nemajetkové újmy, která je ve vztahu k významu daného řízení pro stěžovatele a konkrétním podmínkám spíše výsměchem než kompenzací skutečné újmy", a jednak tím, že prý bylo fakticky rozhodováno na základě "kvazi právního předpisu" a že rozhodnutí obecných soudů dle jeho názoru "dostatečně prokazuje, že lze výběrově používat kritéria manuálem Ministerstva spravedlnosti vymezená, přičemž lze dospět ke zcela odlišným výsledkům, zakládajícím odlišnou výši nároku na náhradu způsobené nemajetkové újmy, což vylučuje objektivitu i přezkoumatelnost takto vydaného rozhodnutí." K tomu stěžovatel uvádí, že rozhoduje-li se ve srovnatelných případech různě, dochází tím k porušení práva na rovnost před zákonem, což v ústavní stížnosti dále rozvádí.
Z obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i z obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel domáhal po České republice poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v souvislosti s průtahy v řízení, k nimž mělo dojít v řízení před Městským soudem v Praze, vedeném pod sp. zn. 37 C 115/99, a to původně ve výši 310.000,- Kč, posléze v důsledku částečného zpětvzetí žaloby v řízení před odvolacím soudem ve výši 96.500,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 2, který rozhodoval ve věci přiznání požadovaného zadostiučinění v prvním stupni, žalobu zamítl, přisvědčiv však stěžovateli, že v řízení, které vedl u Městského soudu v Praze pod výše uvedenou spisovou značkou, bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, jak je zaručuje čl. 38 odst. 2 Listiny. Soud žalobu zamítl, když shledal již poskytnuté zadostiučinění ze strany žalované ve výši 40.000,- Kč přiměřeným. Stěžovatel se následně proti rozsudku soudu I. stupně odvolal k Městskému soudu v Praze, který poté, co rozhodl o zastavení řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby, zamítavý výrok o věci samé potvrdil. Následně podal stěžovatel dovolání, které dovolací soud odmítl s tím, že dovolací důvod uplatněný stěžovatelem shledal nepřípustným.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí a příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud na prvém místě konstatuje, že v souladu s čl. 83 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů (dále jen "Ústava") je jeho posláním ochrana ústavnosti lato sensu, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tak řečených obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Tuto skutečnost odráží i ustálená judikatura Ústavního soudu (viz kupř. IV. ÚS 341/05, I. ÚS 248/04 aj.).
Brojí-li tak stěžovatel v první rovině proti "nepřiměřeně nízké náhradě nemajetkové újmy" (bod VI odstavec první ústavní stížnosti), žádá tím Ústavní soud, aby přezkoumal otázku, která náleží do výlučné pravomoci soudů obecných, tedy kterou není Ústavní soud příslušný projednat a rozhodnout. Ústavní soud není oprávněn náhradu nemajetkové újmy určovat nebo přiznaný nárok měnit dle vlastních závěrů, neboť k tomuto výsledku lze dospět toliko v rámci soudnictví obecného. Nelze přitom přehlédnout, že sám stěžovatel si je této skutečnosti v obecné rovině dobře vědom, když tvrdí, že "Stěžovatel si uvědomuje dlouhodobě vyjadřovanou snahu Ústavního soudu o minimalizaci zásahů do soudního řízení a požadavek, aby nápravy případných vad rozhodnutí obecných soudů bylo primárně dosahováno v odvolacím řízení." Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí.
Ústavní soud je proto "pouze" oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s přiznáním či nepřiznáním požadované náhrady nemajetkové újmy byly dodrženy ústavní limity, anebo zda v důsledku svévole nedošlo k přiznání částky v extrémně nepřiměřené výši. O to se však v dané věci nejedná.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů I. a II. stupně plyne, že se oba soudy zabývaly nárokem stěžovatele dosti podrobně. Obvodní soud pro Prahu 2 provedl dokazování, na jehož základě vzal za prokázané, že v řízení, které stěžovatel vedl u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 115/99 bylo porušeno právo stěžovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů s tím, že zadostiučinění, které žalovaná stěžovateli poskytla ve výši 40.000,- Kč, je přiměřené, přičemž svůj postoj, a tím i zamítavý výrok ve věci samé poměrně obsáhle zdůvodnil. Své závěry přitom opírá o bohatou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, přihlíží k povaze daného řízení, v němž k průtahům docházelo, jakož uvádí i další důvody, které vedou soud k závěru, že zadostiučinění, které žalovaná poskytla, je přiměřené. S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud, který v zásadě převzal argumentaci soudu prvního stupně. Nejvyšší soud, který svým usnesením z 9. prosince 2010 dovolání stěžovatele odmítl, provedl rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a při posuzování přípustnosti dovolání se soustředil na procesní otázky, přičemž sdělil důvody, pro které nepovažuje otázku postupu soudu při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě za zásadně právně významnou. Lze proto dospět k závěru, že soudy své rozhodnutí dostatečně odůvodnily a nelze v jejich postupu spatřovat prvky libovůle nebo ústavně nekonformní aplikaci či interpretaci práva jednoduchého.
Pokud jde o vzpomínanou druhou rovinu, v níž stěžovatel spatřuje porušení svých práv, garantovaných ústavním pořádkem, je třeba konstatovat, že obecné soudy se nikterak necítily být vázány tak zvaným Manuálem pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., který vydalo Ministerstvo spravedlnosti a který pramenem práva, to jest v tomto případě právním předpisem, resp. normativním právním aktem není a být nemůže, neboť jako normativní právní akt postrádá - v závislosti na druh aktu, o který se jedná - ústavní nebo alespoň zákonný podklad, který by jej nezbytnými vlastnostmi, znaky takového aktu nadělil. Skutečnost, že soudy při aplikaci citovaného zákona vycházely z onoho manuálu, není potvrzením nebo dokladem toho, že se jedná o "kvazi právní předpis" nebo jinak závazný dokument. Soudy dostatečným způsobem zdůvodnily, proč k praktickému užití tohoto "návodu" přistoupily, zejména zdůraznily jeho původ v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a nepřipisovaly mu výlučnou úlohu. Navíc tím není dotčen ani princip dělby moci, jelikož zmíněná příručka má toliko referenční charakter, i když v mnohém vychází z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Potvrzením toho budiž skutečnost, že soud prvního stupně v daném případě beztak klade důraz na originální judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a vyzdvihuje nenormativní povahu tohoto manuálu.
Ve spojitosti s námitkou stěžovatele stran toho, že rozhoduje-li se ve srovnatelných případech různě, dochází k porušení práva na rovnost před zákonem. Ústavní soud nejprve připomíná, že mu s ohledem na to, co bylo řečeno výše, nepřísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, neboť to je podle §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, úkolem Nejvyššího soudu. Stěžovatel zde ovšem neuvádí, v čem konkrétně tuto nerovnost spatřuje a drží svou ústavněprávní argumentaci v obecné rovině, když tvrdí, že rozhodování bez zákonného podkladu je, inter alia, porušením zásady enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí podle čl. 2 odst. 3 Ústavy. Skutečnost, že Manuál pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. postrádá zákonný základ a že soudy se jím inspirovaly ve svých rozhodnutích, sama o sobě neznamená porušení této zásady nebo jiných zásad ovládajících soudní proces. Nadto čl. 95 odst. 1 Ústavy, který upravuje vázanost soudců zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, s tím, že soudci jsou oprávněni posoudit soulad jiného, tedy podzákonného právního předpisu se zákonem nebo takovou mezinárodní smlouvou, nelze vykládat tak, že bez dalšího vylučuje možnost použít jiný než právní akt při rozhodování o subjektivních právech a povinnostech. Oporou pro to se konečně nemůže stát ani čl. 90 Ústavy, neboť užití citovaného manuálu se nikterak nepříčí zákonem stanovenému způsobu ochrany práv, které jsou soudy v souladu s tímto ustanovením povinny dodržet.
Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své poslání a omezit se na základní funkci, jíž je posuzování souladu aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, proto konstatuje, že obecné soudy postupovaly ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí patřičně zdůvodnily. Ústavní soud tak porušení práv uvedených v čl. 36 a násl. Listiny neshledal.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 10. listopadu 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu