ECLI:CZ:US:2015:2.US.70.15.1
sp. zn. II. ÚS 70/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele T. R., zastoupeného Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem, se sídlem Wenzigova 1004/14, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 5. 2014, č. j. P 35/2012-3690, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2014, č. j. 28 Co 501, 502, 503/2014-4521, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 1. 2015 a doplněnou podáním zástupce stěžovatele ze dne 13. 2. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a v článku 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že pokud by byly jeho návrhy na nařízení předběžného opatření řádně a v zákonných lhůtách projednány, a jeho odvolání byla předložena odvolacímu soudu bez zbytečného odkladu, nestaly by se jeho návrhy na nařízení předběžného opatření pro uplynutí času obsoletními.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených usnesení vyplývají následující skutečnosti. Usnesením ze dne 16. 5. 2014, č. j. P 35/2012-3690, Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl návrh stěžovatele (dále také jen "otec") na nařízení předběžného opatření, jímž by bylo rozhodnuto o svěření nezletilých dětí do střídavé péče obou rodičů, o změnu výživného a o styku otce s dětmi v době letních školních prázdnin 2014. Usnesením ze dne 30. 10. 2014, č. j. P 35/2012-4044, Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl návrhy stěžovatele na nařízení předběžného opatření, kterými požádal o úpravu svého styku s nezletilými dětmi nad rámec úpravy vymezené rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2014. Proti uvedeným usnesením podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2014, č. j. 28 Co 501, 502, 503/2014-4521, tak, že odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 5. 2014, č. j. P 35/2012-3690, odmítnul (výrok I.), a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 10. 2014, č. j. P 35/2012- 4044, potvrdil (výrok II.).
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
5. Pokud jde o část ústavní stížnosti směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 5. 2014, č. j. P 35/2012-3690, a proti výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2014, č. j. 28 Co 501, 502, 503/2014-4521, kterým bylo odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 5. 2014, č. j. P 35/2012-3690, odmítnuto, v této části je ústavní stížnost nepřípustná.
6. Dle §75 odst. 1 věta před středníkem zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3).
7. Takovým procesním opravným prostředkem zakotveným v právním řádu od 1. 1. 2001 je také žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu §229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání (dle ustanovení §218, §218a nebo podle §211 a §43 odst. 2 o. s. ř.) nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.
8. Vzhledem k tomu, že výrokem I. napadeného usnesení Městského soudu v Praze bylo odvolání stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 5. 2014, č. j. P 35/2012-3690, odmítnuto podle ustanovení §218 odst. 1 o. s. ř., je žaloba pro zmatečnost, jejíž přípustnost je dána ustanovením §229 odst. 4 o. s. ř., posledním opravným prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
9. Pokud tedy stěžovatel spatřoval procesní pochybení v postupu odvolacího soudu, kterým mu byl odepřen přístup k projednání odvolání, měl tyto námitky uplatnit právě v žalobě pro zmatečnost.
10. Z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel možnosti domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost využil, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než posoudit podanou ústavní stížnost při zachování principu subsidiarity ústavní stížnosti ve shora uvedeném rozsahu jako nepřípustnou.
11. Ve zbytku, tedy v části směřující proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2014, č. j. 28 Co 501, 502, 503/2014-4521, kterým se potvrzuje usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 10. 2014, č. j. P 35/2012- 4044, Ústavní soud shledává ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
12. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
13. Především je nutné zdůraznit, že v případě rozhodování obecných soudů o nařízení předběžného opatření se Ústavní soud zpravidla necítí oprávněn zasahovat do jejich rozhodování, neboť se nejedná o konečné rozhodnutí ve věci samé a posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření je věcí obecného soudu. Ústavní soud se v takových případech omezuje jen na zjištění, zda obecné soudy při rozhodování o předběžných opatřeních respektovaly příslušná zákonná ustanovení. Podstatou přezkumu ze strany Ústavního soudu pak může být pouze posouzení ústavnosti rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření. Posouzení podmínek pro jeho nařízení je přitom zásadně věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 2010/12, ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 155/13 a ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 909/14, dostupná stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
14. Usnesením ze dne 30. 10. 2014, č. j. P 35/2012-4044, Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl návrhy stěžovatele na nařízení předběžného opatření, kterými požádal o úpravu svého styku s nezletilými dětmi nad rámec úpravy vymezené rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2014. Jednalo se o styk v době podzimních školních prázdnin v roce 2014, a to v době od 27. 10. 2014 do 31. 10. 2014, o umožnění styku v době "adventních a předvánočních svátků" 2014 a v době důležitých a významných opakovaných a tradičních sportovních a kulturních akcí v přírodě s tím, že specifikace tohoto styku byla na dny 5. 9. až 7. 9. 2014 a 3. 10. až 5. 10. 2014. Konečně stěžovatel žádal o umožnění styku v době vánočních svátků 2014 a Nového roku 2015, v době pololetních a jarních prázdnin 2015. Soud prvního stupně zdůraznil, že stěžovatel má upravený styk s nezletilými dětmi pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, kde je vysvětleno zúžení styku stěžovatele s dětmi oproti napadenému rozhodnutí soudu prvního stupně.
15. V odůvodnění napadeného usnesení, kterým rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, odvolací soud konstatoval, že za situace, kdy odvolací soud pravomocným rozsudkem ze dne 23. 6. 2014, č. j. 28Co 234/2014-3551, upravil styk otce do konce roku 2014 a nadále v roce 2015 přesným vymezením doby v týdnu pořadovými čísly s odůvodněním, proč v daném případě není otcův požadavek na úpravu styku, jehož cílem je, aby děti byly stejnou dobu u něho jako u matky, v zájmu dětí, není zde již naléhavá potřeba prozatímně rozšiřovat úpravu styku otce s dětmi. Odvolací soud v této souvislosti poznamenal, že soud prvního stupně usnesením ze dne 18. 11. 2014, č. j. P 35/2014-4154, nařídil předběžné opatření o realizaci styku otce s dětmi za odborné asistence. Odvolací soud uvedl, že otec ve svém odvolání proti napadenému usnesení důvody jím navrhované prozatímní úpravy blíže nekonkretizoval, byť se opakovaně domáhá rozhodnutí o jeho odvolání a neustále předkládá soudu nesčetná množství obsáhlých podání (odvolací soud poukázal na skutečnost, že spis obsahoval v době jeho rozhodování 4518 listů). Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. 10. 2014 jako věcně správné potvrdil.
16. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr odvolacího soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné.
17. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře konstantně judikuje, že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž se jedná o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27); usnesení sp. zn. II. ÚS 44/06]. Obecné soudy v nyní projednávané věci z tohoto pohledu k návrhům stěžovatele přistupovaly, přičemž jejich řádně odůvodněný závěr, že není naléhavá potřeba prozatímně rozšiřovat úpravu styku otce s dětmi, neshledal Ústavní soud vybočujícím z mezí ústavnosti. Pokud stěžovatel namítá, že odvolacímu soudu nebyla předložena jeho podání bez zbytečného odkladu, nelze této jeho námitce přisvědčit, neboť o odvolání proti usnesení ze dne 30. 10. 2014 rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2014, č. j. 28 Co 501, 502, 503/2014-4521.
18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 5. 2014, č. j. P 35/2012-3690, a proti výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2014, č. j. 28 Co 501, 502, 503/2014-4521 jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písmeno e) zákona o Ústavním soudu, v části směřující proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2014, č. j. 28 Co 501, 502, 503/2014-4521, jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu