ECLI:CZ:US:1999:2.US.70.99
sp. zn. II. ÚS 70/99
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti R. Š., zastoupeného Mgr. F. K., za účasti účastníků řízení 1) Krajského soudu v Českých Budějovicích, 2) Okresního úřadu v Českých Budějovicích, okresního pozemkového úřadu a vedl. účastníka Pozemkového fondu ČR, úz. pracoviště České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 1998, č. j. 10 Ca 237/98-34, a rozhodnutí Okresního úřadu v Českých Budějovicích, okresního pozemkového úřadu ze dne 27. 5. 1998, č. j. OPÚ/R-451/98/199/93, takto:
Rozhodnutí Okresního úřadu v Českých Budějovicích, okresního
pozemkového úřadu ze dne 27. 5. 1998, č. j. OPÚ/R-451/98/199/93,
a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11.
1998, č. j. 10 Ca 237/98-34, se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zrušení rozhodnutí Okresního úřadu
v Českých Budějovicích, okresního pozemkového úřadu ze dne 27. 5.
1998, č. j. OPÚ/R-451/98/199/93, a rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 1998, č. j. 10 Ca 237/98-34.
K návrhu stěžovatele uplatněného podle zákona č. 229/1991 Sb.
o vydání nemovitostí, zapsaných v pozemkové knize, knihovní vložce
č. 7 v k. ú. K. D. a kn. vl. č. 944 v kat. území R., rozhodl
okresní pozemkový úřad tak, že stěžovatel není vlastníkem těchto
nemovitostí. Stěžovatel tomuto rozhodnutí vytýká, že celá věc byla
posouzena v rozporu s principy právního státu a tím i v rozporu
s čl. 90 a 95 Ústavy a čl. 36 odst. 1, 2, jakož i čl. 11 odst. 1
Listiny základních práv a svobod.
Okresní pozemkový úřad dovodil, že podle zápisu z pozemkové
knihy - kn. vložky č. 7 k. ú. K. D. byly nemovitosti, patřící jeho
babičce, konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č.
12/1945 Sb. Odkazuje přitom na zápis v pozemkové knize pod č. d.
2821/50 ze dne 15. 7. 1950 který uvádí, že "podle návrhu NPF při
Ministerstvu zemědělství v Praze ze dne 28. 6. 1950, č. j.
77259/50-II/21 se poznamenává konfiskace podle dekretu č. 12/1945
Sb". Stěžovatel dále uvádí, že u výpisu z pozemkové knihy v k. ú.
R. správní orgán uvedl, že zápis o konfiskaci majetku chybí.
Správní orgán při konečném posouzení restitučního nároku,
a to v obou stěžovatelem požadovaných souborech uvádí, že bylo
nutno v případě konfiskace majetku uplatnit zákon č. 243/1992 Sb.
Podle tohoto zákona však svůj nárok stěžovatel uplatnil pozdě,
neboť tak učinil až dne 29. 1. 1993 Sb. ačkoli otevřená lhůta byla
pouze do 31. 12. 1992.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích
toto rozhodnutí potvrdil, když se ztotožnil s právními závěry
správního orgánu.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že jeho babička
zemřela dne 10. 5. 1945, tedy dříve, než nabyl účinnosti dekret
prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., tj. dnem 23. 6. 1945. V době
účinnosti tohoto dekretu tedy již nebyla (podle v té době platného
občanského práva) vlastníkem tohoto majetku, neboť tento majetek
spadal pod tzv. "ležící pozůstalost", která byla nadána vlastní
způsobilostí mít práva a povinnosti. Ostatně dědické řízení po
zesnulé nebylo do dne podání ústavní stížnosti skončeno, ač
stěžovatel o vypořádání požádal, a to Okresní soud v Českých
Budějovicích již dne 18. 2. 1997. Stěžovatel dále namítá, že
v obou řízeních nebylo vůbec prokázáno, že tu existuje správní
rozhodnutí o konfiskaci; existuje pouze zápis o konfiskaci v kn.
vl. č. 7 pro k. ú. K.d., u kn. vl. 944 pro k. ú. R. potom
konfiskace není vůbec zapsána. Je proto toho názoru, že jeho návrh
měl být posouzen podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č.
229/1991 Sb., neboť nemovitosti přešly na stát bez právního
důvodu. Stát si je, podle návrhu stěžovatele, přisvojil, aniž by
došlo ke správnímu rozhodnutí o splnění podmínek dekretu
prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., resp. proto, že se jednalo
o majetek, na který se dekret nemohl vztahovat vůbec.
Správní orgán, od kterého si Ústavní soud vyžádal vyjádření
k ústavní stížnosti a zaslání předmětného spisu
OPÚ/R-451/98-199/93, odkázal Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí
pozemkového úřadu ve věci.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve vyžádaném vyjádření
sdělil předsedkyní senátu JUDr. M. K., že napadeným rozsudkem
nedošlo k zásahu do ústavních práv stěžovatele. Dále uvádí, že
nesdílí právní názor stěžovatele, že ke konfiskaci předmětného
majetku nedošlo. Odkazuje přitom na provedené zápisy v pozemkové
knize. Odvolává se také na dopis manžela předchůdkyně
navrhovatele, adresovaný berní správě, kdy při přiznání majetku
uvedl, že majetek jeho manželky byl konfiskován jako majetek
příslušnice německé národnosti. Soud dále poznamenává, že dědicové
nemohli získat své právo k dědictví dříve, než nabyl účinnosti
dekret prezidenta republiky č. 5 a č. 12/1945 Sb., neboť v té době
nedošlo k projednání dědictví. Státní občanství stěžovatele nemá
potom pro projednávanou věc právní význam, když stěžovatel
neprokázal své vlastnictví k předmětným nemovitostem, o které by
přišel.
Proto podobně jako správní orgán i soud navrhuje zamítnutí
podaného návrhu.
Ústavní soud při zkoumání procesních podmínek podaného návrhu
když zjistil, že návrh byl podán v otevřené lhůtě a že byl řádně
doložen předepsanými doklady, přistoupil ke zkoumání stěžovatelem
uváděného porušení jeho základních práv ze strany ve věci
rozhodujících orgánů.
V prvé řadě nelze souhlasit s právním názorem krajského
soudu, uvedeného v odůvodnění jeho výše cit. rozsudku, uvádí-li,
že správnímu orgánu stejně jako soudu přezkumnému nepřísluší se
zabývat platností uskutečněné konfiskace.
V praxi Ústavního soudu se již vícekráte prokázalo, že
konfiskace podle dekretů č. 12 a č. 108/1945 Sb. bylo totalitní
mocí zneužito k zabavení majetku a k likvidaci třídních nepřátel,
a to již v rozhodném období po 25. 2. 1948. Nepřihlédnutím
k námitkám o zneužití konfiskace soudy by došlo k porušení
restitučních dekretů, jehož smyslem je náprava křivd, vzniklých
v období, které podle zákona č. 198/1993 Sb. bylo charakterizováno
mimo jiné i jako období, vyznačující se destrukcí principů
vlastnického práva.
Lze přisvědčit stěžovateli v tom, že konfiskační dekret
prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. stanoví určující podmínky
konfiskace v obecné rovině a sám o sobě je pro vyvolání
konfiskačních účinků nepostačující. K tomu musí přistoupit
rozhodnutí ve správním řízení, zda jsou splněny podmínky pro
konfiskaci, komu se konfiskuje a co se konfiskuje. Dekret č.
12/1945 Sb. sám ve svém ustanovení §3 odst. 2 na správní orgán
odkazuje.
Podle výpisů z pozemkové knihy - kn. vl. č. 7 pro k. ú. K. D.
a kn. vl. č. 944 pro k. ú. R., ani v jednom případě nebyla zapsána
konfiskace před únorem 1948. U výpisu k. ú. K. D. ze dne 17. 8.
1945 byl proveden zápis, že se poznamenává národní správa podle
dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. Tento zápis se netýká
konfiskace, nýbrž uvalení národní správy na majetek osob státně
nespolehlivých. Konfiskace se poznamenává až dne 15. 7. 1950.
Ve výpisu pro k. ú. R. - číslo vložky 944, není vůbec
konfiskační akt zaznamenán a je zde i absence jakéhokoli správního
aktu směrem ke konfiskaci.
Těmito podstatnými věcmi se oba rozhodující orgány ve svém
hodnocení vůbec nezabývaly, ač pro celkové posouzení nároku jsou
rozhodující povahy. Nelze také souhlasit se závěry stěžovatele
o "hereditas iacens". Podle ustanovení §536 o. z. o. vzniká
dědické právo zpravidla již smrtí zůstavitele. Je to masa práva
majetkového a nikoli práva ryze osobního. Dle o. z. o. nabýval
dědic dědictví nikoli smrtí zůstavitele, nýbrž podle ustanovení
§819 o. z. o. soudním schválením dědické přihlášky a odevzdáním
dědictví dědici. Proto dědické právo pro svůj majetkový charakter
podléhalo při splnění podmínek konfiskaci podle dekretu prezidenta
republiky č. 12 a č. 108/1945 Sb. Pro určující konfiskační znak,
tj. národnost, byla potom podle ustanovení §547 o. z. o.
směrodatná národnost zůstavitele. Je to umožněno právě tím, že je
nutno na hereditas iacens pohlížet jako na právnickou osobu sui
generis.
Nejzávaznější pochybení jak správního orgánu, tak
i přezkumného soudu spatřuje Ústavní soud v tom, že stěžovateli
bylo odejmuto projednávání jeho nároku podle zákona č. 229/1991
Sb. a celý případ, proti stěžovatelovu návrhu, byl subsumován
a projednáván pod režimem zákona č. 243/1992 Sb.
Vzhledem k nevyjasněným otázkám konfiskace a k tomu vydaným
resp. nevydaným správním aktům, které všechny se promítají až za
únor 1948, měl stěžovatel právo na projednání jeho návrhu podle
zákona č. 229/1991 Sb. Návrh podal v otevřené lhůtě a rovněž tak
i jeho argumenty se dotýkaly citovaného restitučního zákona. Takto
soud i správní orgán návrh stěžovatele neprojednaly.
Bylo tak stěžovateli odejmuto právo na spravedlivý proces,
čímž došlo k porušení ustanovení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Jen pro úplnost je nutno se
rovněž zmínit o tom, že ani jeden rozhodující orgán se nezabýval
otázkou dědické posloupnosti ve vztahu na oprávněnost stěžovatele
ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.
Vzhledem k takto konstatovaným skutečnostem Ústavní soud po
provedeném řízení zrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí
podle ustanovení §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. listopadu 1999