ECLI:CZ:US:1997:2.US.74.96
sp. zn. II. ÚS 74/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném ve věci ústavní stížnosti E. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.10.1995, sp. zn.9 Co 490/95, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.10.1995,
sp.zn. 9 Co 490/95, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají
zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.10. 1995,
sp.zn. 9 Co 490/95, neboť se domnívají, že jím bylo porušeno
Ústavou zaručené právo na ochranu ve smyslu čl. 36 odst.1 Listiny
základních práv a svobod.
Návrhem podaným u Okresního soudu ve Frýdku-Místku se domáhali
K. B. a M. D. nároku, podle §8 odst.3 zák.č.229/1991 Sb., ve
znění zák.č. 183/1993 Sb., zrušení kupní smlouvy ze dne 27.5.
1966 uzavřené mezi prodávající J. B. a kupujícími F. a M. P.,
registrované Státním notářstvím ve Frýdku-Místku dne 13.6.1966 pod
č.reg. R I 717/66, a to v té části, kterou byly prodávající
převedeny na kupující pozemky parc.č. 115 - stavební plocha,
a dále pozemkové parcely č.1282 - louka, 1283 - role, 1284
- zahrada, 1287/1 - zahrada, 1288 - role, 1289 - role, 1290
- role, 1292 - role a 1293 - pastva, zapsaných v knih. vložce č.
101 pro kat. území D. T., obec D. a vedené v evidenci nemovitostí
jako st. plocha 115 a p. č. 1282 - louka, 1283 - role, 1284
- pastva, 1286 a 1287/1 - zahrada, 1288 - role, 1290/1 - role,
1292/2 pastva, 1292 - pastva a 1293 - pastva.
Současně uplatněným návrhem žádali, aby byla zrušena darovací
smlouva ze dne 29.8. 1990 uzavřená mezi F. a M. P. a A. S. v té
části, kterou byly na obdarovanou A. S. převedeny některé ze shora
citovaných pozemků, a to p.č. 218 - zastavěná plocha, 1282
- louka, 1283 - orná půda, 1286 - zahrada, 1287/1 - zahrada
a 1290/1 - pastvina, zapsané nyní v katastru nemovitostí pro obec
a katastrální území D. u Katastrálního úřadu ve F.-M..
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 2.6. 1995,
sp.zn. 16 C 191/93, návrh v plném rozsahu zamítl. V průběhu řízení
zemřel navrhovatel K. B. a také odpůrce uvedený ad 1) žalobního
návrhu F. P. Soud pokračoval proto v řízení s jejich dědici,
u navrhovatelů s E. B., Ing. B. B., V. D., A. H., u odpůrců
s J. P., M. L. a E. K.
Okresní soud svůj zamítavý rozsudek zdůvodnil tím, že
neshledal jediný objektivní důkaz, který by potvrzoval tvrzení
navrhovatelů, že kupní smlouva byla uzavírána pod nátlakem. Dále
dovodil, že z dikce předmětné kupní smlouvy je zcela nepochybné,
že jejím předmětem byly i rozporované pozemkové parcely a nikde
v ní není zmínka o jejich bezplatném převodu nebo darování. Znovu
vyzdvihuje skutečnost, že úspěšnost návrhu předpokládá darování
nebo bezplatný převod pozemků v tísni, což se navrhovatelům, nyní
stěžovatelům, nepodařilo prokázat.
Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatelů rozsudkem ze dne
4.10. 1995, sp. zn. 9 Co 490/95, rozsudek okresního soudu
potvrdil. Opravil pouze právní názor okresního soudu v tom, že
pokud se jednalo o převod pozemků v souvislosti s uzavřením kupní
smlouvy na budovu, k níž pozemky patří, není nutno tíseň
prokazovat. Jinak se ztotožnil se závěry okresního soudu.
Ústavní soud ČR si vyžádal spis Okresního soudu ve F.-M.,
sp.zn. 16 C 191/93, a jeho stanovisko k podané ústavní stížnosti.
V odpovědi ze dne 14.2. 1997 samosoudce Ústavnímu soudu ČR sdělil,
že nevidí, že by jeho rozsudkem bylo porušeno právo ve smyslu čl.
36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a že stěžovatelé
neuvádějí žádné nové skutečnosti, které by mohly vést k jinému
rozhodnutí Okresního soudu ve F.-M..
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 22.4.1996
k podané stížnosti s odvoláním na obsah stížnosti napadeného
rozsudku navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastník J. P. ve svém vyjádření ze dne 16.4.1996
poukazuje na to, že navrhovatelé - stěžovatelé nebyli vůbec
aktivně legitimováni k podání návrhu soudu, protože nejsou
oprávněnými osobami ve smyslu §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.,
ve znění novely zákona č. 183/1993 Sb. Dále namítá a inzerátem
z Nové Svobody dokládá, že v daném případě se nejednalo o prodej
domku, ale starší zemědělské usedlosti. Pokud se týká námitky
stěžovatelů ohledně ceny předmětné nemovitosti, potom plně
odkazuje na správná hodnocení obou soudů.
Vedlejší účastnice M. L., E. K., M. P. a A. S. se ve svém
vyjádření ze dne 24.4. 1996 plně ztotožnily s vyjádřením
vedlejšího účastníka J. P..
Ústavní soud ČR se nejprve vyrovnal s námitkou vedlejšího
účastníka, podle které stěžovatelé nejsou oprávněnými osobami
podle §8 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č.
183/1993 Sb., neboť se nejedná o vlastníka pozemků, který
uskutečnil převod. Protože původní vlastník zemřel, nastupují jako
oprávněné osoby jeho dědici. Námitka je tedy neoprávněná.
Základní otázka pro posouzení nároku stěžovatelů spočívá ve
výkladu ustanovení §8 odst.3 zák.č.229/1991 Sb., ve znění zákona
č. 183/1993 Sb., platného v době jeho uplatnění.
Problematikou tohoto ustanovení, byť z jiného hlediska, se již
Ústavní soud ČR zabýval ve svém nálezu ze dne 24. května 1994, pod
sp. zn.Pl.ÚS 16/93. Dovodil zde mimo jiné, že institut restituce
je institutem odstranění protiprávnosti při převodu vlastnictví.
Stěžovatelé při obou soudních jednáních poukazovali na to, že
předmětem prodeje byla pouze zemědělská usedlost - její obytná
část včetně hospodářských stavení, která pro tyto účely k dožádání
Státního notářství ve Frýdku-Místku byla MNV v D. oceněna částkou
20 000 Kčs. Ocenění MNV bylo doplňujícím ohodnocením ve vztahu na
ohodnocení předmětných nemovitostí v důsledku dědického řízení po
zesnulém A. B. Již v tomto ocenění je poznámka, že dědička J. B.
hodlá tuto usedlost odprodat a má již na ni zájemce.
Zvláště v doplňujícím vyjádření Krajskému soudu v Ostravě ze
dne 26.9.1995 stěžovatelé dokládali své tvrzení o bezplatnosti
převodů zemědělských parcel poukazem na cenovou mapu pro kat.
území D. T., platnou pro inkriminovaný rok, která je v držení u p.
notářky JUDr. R. Š., kdy uvedené ceny vylučují jednoznačně jejich
úplatný převod. Stěžovatel Ing. B. provedl rovněž příkladmé
ocenění v úvahu přicházejích pozemků podle publikace "Oceňování
nemovitostí" - SNTL 1976, str. 149 - 158", které konzultoval,
podle jeho vyjádření, se soudním znalcem p.B. K., který však
v průběhu řízení zemřel. I toto ocenění vylučuje úplatný převod
pozemků.
Nutno potom přisvědčit argumentaci stěžovatelů, podle které
byli prodávající, resp. jejich zástupce státním notářem
přesvědčováni o tom, že podle současných předpisů není možné
pozemky oddělovat od hospodářské usedlosti.
Podle preambule zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, je
jeho účelem zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž
došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let
1948 - 1989. Povaha předmětného období působila nejen majetkové
křivdy mezi státem a fyzickými osobami, ale i mezi fyzickými
osobami navzájem.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku dospěl k závěru, že není
možno přijmout argument, že vůle účastníků kupní smlouvy směřovala
k darování předmětných pozemků a podle této vůle je nutno kupní
smlouvu vykládat. Dle názoru krajského soudu byly pozemky prodány.
Paragraf 8 odst.3 zák. č.229/1991 Sb., ve znění
zák.č.183/1993 Sb., v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na
budovu, k níž pozemky patřily, nehovoří jen o darování, ale
akcentuje bezplatný převod.
To, že téměř 7 334 m2 pozemků nebylo vůbec ohodnoceno, svědčí
o tom, že pozemky nebyly převedeny za ceny, kterých by se mohlo
používat za ekvivalent. Rovněž ve vztahu na provedená ocenění MNV
D. vzhledem ke stavebním nemovitostem lze rovněž pochybovat
o jejich ocenění. Ostatně stojí za zmínku, že část těchto pozemků
byla manžely M. a F. P. bezplatně odevzdána do vlastnictví čs.
státu a po roce 1991 zpětně restituována.
Důvod protiprávnosti při bezúplatném převodu pozemků
v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky
patřily, nutno spatřovat ve skutečnosti, že na vlastníky byl činěn
nátlak ve smyslu tehdy vydaných a platných směrnic, kdy pod sankcí
nezaregistrování kupní smlouvy byla tak omezena jejich smluvní
svoboda. Nezáleželo na formě převodu, ale jeho obsahové části,
jako výslednici nátlakového působení. Státní notářství ani nesměla
jinak postupovat.
Lze proto přisvědčit stěžovatelům, že nevyhodnocením těchto
podstatných náležitostí jim nebyla poskytnuta ochrana podle čl.
36 odst. l Listiny základních práv a svobod.
Proto Ústavní soud ČR, protože se jednalo o oprávněnou ústavní
stížnost podle čl. 87 odst.1 písm.d) Ústavy, byl nucen ústavní
stížnosti vyhovět a jí napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
ze dne 4.10. 1995, sp. zn. 9 Co 490/95, zrušit podle ustanovení
§82 odst.2 zák. č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.
V Brně dne 16.4. 1997