ECLI:CZ:US:2002:2.US.747.2000
sp. zn. II. ÚS 747/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě , v právní věci navrhovatelů A) I. H., a B) J. H. o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 2000, čj. 10 Ca 266/2000-25, a rozhodnutí Okresního úřadu v Českých Budějovicích, okresního pozemkového úřadu, ze dne 8. 6. 2000, čj. OPÚ/R-291/00/881/91, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního úřadu v Českých Budějovicích, okresního pozemkového úřadu, jako účastníků řízení, a Pozemkového Fondu ČR, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.
10. 2000, čj. 10 Ca 266/2000-25, a rozhodnutí Okresního úřadu
v Českých Budějovicích, okresního pozemkového úřadu, ze dne 8. 6.
2000, čj. OPÚ/R-291/00/881/91, se zrušují.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala
podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů, napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená
rozhodnutí. Domnívají se, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst.
1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis
Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 266/2000,
a spisový materiál Okresního úřadu v Českých Budějovicích,
okresního pozemkového úřadu, v projednávané věci, z nichž zjistil
následující:
Rozhodnutím ze dne 8. 6. 2000, čj. OPÚ/R-291/00/881/91,
rozhodl Okresní úřad České Budějovice, okresní pozemkový úřad
(dále též "pozemkový úřad"), že stěžovatelé nejsou vlastníky
nemovitosti parc. č. 315/1, role (dle pozemkové knihy), tj.
nemovitostí č. 1526/1 ost. pl. o rozloze 8.126 m2, č. 1527/1 ost.
pl. o rozloze 568 m2, č. 1526/4 zast. pl. o rozloze 1.831 m2, č.
1526/3 zast. pl. o rozloze 40 m2, 1528 zast. pl. o rozloze 38 m2,
č. 1525 ost. pl. o rozloze 845 m2, č. 1557/2 zast. pl. o rozloze
765 m2 (dle katastru nemovitostí), dále nemovitosti č. 314/2,
louka (dle pozemkové knihy), tj. nemovitostí č. 1526/3 zast. pl.
o rozloze 283 m2, č. 1557/2 zast. pl. o rozloze 575 m2, č. 1525
ost. pl. o rozloze 350 m2, č. 1526/2 zast. pl. o rozloze 300 m2,
č. 1526/1 ost. pl. o rozloze 5.008 m2 (dle katastru nemovitostí),
a konečně nemovitosti parc. č. 314/3, louka (dle pozemkové knihy),
tj. nemovitostí č. 1527/1 ost. pl. o rozloze 75 m2, č. 1527/2 ost.
pl. o rozloze 85 m2 a č. 1526/1 ost. pl. o rozloze 230 m2 (dle
katastru nemovitostí) zapsaných u katastrálního úřadu v Českých
Budějovicích v katastru nemovitostí pro obec České Budějovice,
katastrální území České Budějovice 6 (dle identifikace parcel čj.
57662/91 ze dne 19. 9. 1991) (dále též "předmětné parcely").
V odůvodnění pozemkový úřad uvedl, že stěžovatelé jsou oprávněnými
osobami dle ustanovení §4 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen
"zákon o půdě"). Předmětné parcely přešly do vlastnictví státu na
základě výměru Jednotného národního výboru v Českých Budějovicích
ze dne 24. 7. 1949, zn. IX-611/Hei-9.IV.1949-Ší, o výkupu dle
zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, a to bez náhrady.
Byly tedy odňaty způsobem, jenž odpovídá ustanovení §6 odst. 1
písm. b) zákona o půdě. Okresní úřad ve věci rozhodoval již dříve,
naposledy rozhodnutím ze dne 19. 5. 1999, čj.
OPÚ/R-280/99/881/91, jež bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu
v Českých Budějovicích, "sp. zn. 10 Ca 273/99". Vázán právním
názorem krajského soudu, doplnil okresní úřad důkazní řízení
o stanovisko "regionálního rozvoje" Okresního úřadu České
Budějovice ze dne 7. 5. 1999, čj. RRR-VÚP 607/99-334-Ze, aby tím
odstranil pochybnosti o skutkových zjištěních, jež vedly ke
zrušení jeho předchozího rozhodnutí. Na základě uvedeného
stanoviska dospěl okresní úřad k závěru, že předmětné pozemky lze
považovat za pozemky zastavěné, popř. za stavby se stavbami
hlavními bezprostředně související, jejichž vydání v jakékoli
části brání překážka uvedená v ustanovení §11 odst. 1 písm. c)
zákona o půdě. S ohledem na uvedenou skutečnost poskytne Pozemkový
fond ČR v souladu s ustanovením §11 odst. 2 zákona o půdě
oprávněným osobám jiný pozemek ve vlastnictví státu.
Rozhodnutí okresního úřadu napadli stěžovatelé opravným
prostředkem, podle něhož se nedomáhají vydání pozemků dotčených
třemi stavbami a veřejnými komunikacemi, nedomnívají se ovšem, že
další pozemkové parcely jsou pro provoz těchto staveb nezbytné.
Jsou dotčeny pouze stavbami inženýrských sítí, tedy stavbami
podzemními, které nepředstavují překážku, jež vydání pozemků
vylučuje. Stěžovatelé také uvádějí, že nebylo zjištěno, kdy byly
pozemky zastavěny, což je rozhodné se zřetelem k formulaci
hypotézy právní normy.
Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozsudkem ze dne 4.
10. 2000, čj. 10 Ca 266/2000-25, rozhodnutí pozemkového úřadu
potvrdil. V odůvodnění potvrdil, že stěžovatelé jsou oprávněnými
osobami a že je naplněn i restituční titul podle ustanovení §6
odst. 1 písm. b) zákona o půdě. Zabýval se tedy tím, zda je možný
postup dle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, dle
něhož pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu
nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby
zastavěn. Skutková zjištění o tom, zda předmětné parcely jsou
dotčeny stavbami a jakého druhu, považoval soud z hlediska
rozhodnutí za úplná a postačující. Podkladem pro rozhodování se
stalo vyjádření Okresního úřadu v Českých Budějovicích, referátu
regionálního rozvoje. Uvedený důkaz je podle názoru soudu
v souladu s výsledky místního šetření i písemnými a grafickými
operáty katastrálního úřadu. Je nesporné, že stavbami pro
energetické účely jsou dotčeny pozemkové parcely č. 1526/4,
1526/3 a 1526/2. Tyto stavby nelze podřadit stavbám jednoduchým či
drobným podle §139 b) odst. 5 a 7 zák. č. 50/1976 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Jejich existence
vylučuje možnost zastavěné parcely vydat. Stejný závěr učinil soud
vůči parcelám zastavěným komunikacemi (č. 1525, 1557/2 a 1527/2),
neboť ani ty nejsou stavbami jednoduchými či drobnými. Zbývající
parcely (č. 1526/1, 1527/1 a 1528) jsou začleněny do areálu
energetického centra a je v nich uloženo energetické kabelové
vedení, sdělovací kabely, tepelné potrubí, kanalizace, vodovodní
potrubí a veřejné osvětlení. Dále se tam nachází parkoviště,
případně přes tyto parcely vede přístup k budovám, jež se
nacházejí nejen na výše uvedených třech stavebních parcelách. Soud
zohlednil, že se jedná o prostor krajského energetického
dispečinku, zřízeného pro účely zásobování jihočeského regionu
elektrickou energií. Budovy i energetické sítě tohoto zařízení
byly zřízeny z důvodu přenosu elektrické energie, a budovy musí
proto být doplněny inženýrskými sítěmi, jež jsou uloženy
v pozemkových parcelách. Soud dospěl k závěru, že v souzeném
případě mají inženýrské sítě povahu příslušenství staveb podle §121 odst. 1 zák. č. 44/1964 Sb., občanský zákoník, neboť jsou
v rukou jednoho vlastníka a jsou určeny k trvalému užívání spolu
s věcí hlavní (budovami energetického centra). Soud proto považuje
uvedené tři parcely (č. 1526/1, 1527/1 a 1528) za pozemky
bezprostředně související s hlavními stavbami a nezbytně nutné
k jejich provozu. Jsou tedy ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona
o půdě parcelami zastavěnými, jež oprávněným osobám nelze vydat.
Soud dále uvedl, že příslušenství staveb pod povrchem nelze
podřadit stavbám umístěným pod povrchem země. K tomuto závěru
dospěl logickým výkladem právní normy, s přihlédnutím k účelu
a smyslu vykládaného ustanovení, jímž je nepochybně využít
pozemek, ve kterém je umístěna stavba pod povrchem, především pro
zemědělské účely. Vzhledem k tomu, že inženýrské sítě mají
stanovena ochranná pásma, lze si využití příslušných parcel
představit jen obtížně. Soud závěrem uvedl, že písemnostmi
stavebního úřadu bylo prokázáno, že stavby v dané lokalitě vznikly
před rokem 1991, a jedná se proto o stavby z doby před účinností
zákona o půdě. Napadené rozhodnutí pozemkového úřadu bylo tudíž
vydáno v souladu s §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Stěžovatelé napadli shora uvedená rozhodnutí projednávanou
ústavní stížností. Uvádějí, že je nesporné, že parcela č. 1525 je
veřejnou komunikací. O její vydání proto nežádali. Sporné je dle
nich hodnocení parcely č. 1527/2, jež částečně zasahuje do
vedlejší příjezdové cesty, která veřejnou komunikací není.
S ohledem na výměru parcely (85 m2) stěžovatelé ovšem Ústavní soud
"nehodlají zatěžovat zkoumáním takto okrajové záležitosti". Za
nesprávný považují závěr krajského soudu, že také parcela č.
1557/2 je dotčena komunikací. V rozhodnutích a stanoviscích
vyjadřujících se správních orgánů se objevovalo konstatování, že
na ní stojí budova Okresní provozní správy JČE, a.s. Tato otázka
ovšem nebyla v celém průběhu řízení náležitě objasněna
a v napadeném rozhodnutí je vyřešena nesprávně. Stěžovatelé se
domnívají, že správní orgány, jež věc rozhodovaly či se k ní
vyjadřovaly, zvolili "zvláštní terminologii" popisu předmětných
parcel, jež neodpovídá skutečnosti. Budovy stojící na parc. č.
1526/4 (Správa přenosových zařízení), par. č. 1526/3 (energetické
centrum - např. i toto označení je dle jejich názoru nadnesené,
neboť jde o přízemní budovu o rozloze cca 30x12 m) a parc.
č. 1526/2 (krajský dispečink), jsou označovány jako areál. Jde
o budovy od sebe značně vzdálené, oddělené ohradami, ploty,
skládkami atp. Konstatování, že jde o jeden stavební celek, je
zcela účelové. Nadto, podle ustanovení §54 vyhl. 137/1998 Sb.,
o obecných technických požadavcích na výstavbu, není ani jedna
z budov stavbou, tím méně pak všechny tři dohromady. Stěžovatelé
se domnívají, že z přístupu správních orgánů je patrná snaha
předmětné parcely nevydat a zachovat současný stav. Jejich
rozhodnutí jsou účelová, tendenční a neobjektivní. Pozemky jsou
kromě toho zastavěny budovami, v nichž se údajně provozuje zejména
administrativní činnost. Proto, dle názoru stěžovatelů, nelze
hovořit o nutnosti "zvýšené potřeby bezprostředně souvisejících
pozemků k provozu těchto staveb". Zcela by postačovalo zajištění
přístupu.
Neobjektivním přístupem správních orgánů, užitými postupy
a jimi použitým výrazivem měl být ovlivněn i krajský soud, jenž
neučinil nic, čím by pochybnosti stěžovatelů rozptýlil. Vycházel
z důkazů provedených výlučně odpůrcem (tj. pozemkovým úřadem).
V tomto postupu soudu stěžovatelé spatřují porušení jejich práva
na rovné postavení účastníků řízení. Dále uvádějí, že odůvodnění
napadeného rozhodnutí krajského soudu je v zásadním rozporu
s platnou právní úpravou a popírá smysl restitučních předpisů.
Týká se to především odůvodnění závěru, že inženýrské sítě
umístěné pod povrchem země nejsou samostatnými stavbami pod
povrchem země, které by ze zákona nebránily vydání pozemků, ale že
nezbytně doplňují "předmětné budovy" a jsou příslušenstvím staveb
hlavních. Rozsudek neuvádí, kam až takto vymezené příslušenství
budov zasahuje a zda se vztahuje na všechny nemovitosti
v jihočeském regionu, ve kterých jsou uloženy sítě pro zásobování
regionu médii. Zákonodárce měl dle jejich názoru pod stavbami pod
povrchem země na mysli právě stavby kanalizačních a vodovodních
řadů, melioračních zařízení apod. Inženýrské sítě nejsou
příslušenstvím stavby. Stěžovatelé poukazují na skutečnost, že
v jiné lokalitě jim byl vydán pozemek, pod nímž je umístěn
parovod. K úvaze krajského soudu o zemědělském využití (viz.
výše), stěžovatelé podotýkají, že z gramatického výkladu [spojka
"nebo" v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě] je
zřejmé, že u vydávaných pozemků bez staveb není třeba naplnění
podmínky dalšího zemědělského využití. Vázanost na zemědělské
využití by bylo výrazným zásahem do práv restituenta, jenž by na
daném pozemku mohl provozovat jakoukoli, tedy i nezemědělskou
činnost. Toto odůvodnění krajského soudu je proto dle názoru
stěžovatelů výsledkem nesprávné aplikace jednoduchého práva.
Důsledkem svévolného nerespektování kogentní normy tak dochází
k porušení základních práv a svobod stěžovatelů. Z uvedených
důvodů se stěžovatelé domáhají zrušení napadených rozhodnutí.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Českých
Budějovicích a Okresní úřad České Budějovice, okresní pozemkový
úřad, a vedlejší účastníky řízení, Jihočeské energetické závody,
s.p. v likvidaci, společnost Jihočeská energetika, a.s., Technické
služby Města České Budějovice a Pozemkový fond ČR, územní
pracoviště České Budějovice, aby se k projednávané ústavní
stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Českých Budějovicích navrhl, aby Ústavní soud
ústavní stížnost zamítl. Upozornil, že se projednávanou věcí
zabýval jako soud přezkumný podle hlavy třetí, části páté,
o.s.ř., tedy postupem odlišným od projednání věci nalézacím
soudem. Pozemkový úřad je nadán pravomocí o uplatněném restitučním
nároku procesním postupem podle správního řádu rozhodnout. Je
proto na něm, aby opatřil dostatečné skutkové podklady pro své
rozhodnutí. Účelem přezkumného řízení je přezkoumat zákonnost
rozhodnutí pozemkového úřadu, nikoli dublovat jeho činnost
a provádět rozsáhlé dokazování. Soud pouze ověřuje, zda správní
úřad zjistil skutkový stav správně. V souzené věci bylo sporné,
zda byly předmětné parcely zastavěny. Pozemkový úřad proto správně
vyžádal stanovisko odborného orgánu veřejné správy pro výstavbu,
v němž se vyjadřuje ke každé stavbě jednotlivě i k funkční
souvislosti těchto staveb. Uvedený podklad hodnotil soud pro
hodnocení odborné otázky o zastavěnosti pozemků jako postačující.
Další dokazování ve formě znaleckého posudku považoval za
nadbytečné, místní šetření právě se zřetelem k tomu, že jde
o otázku odbornou. Soud tedy postupoval v souladu s procesními
předpisy, upravujícími přezkumné řízení. Nemohl proto porušit
princip rovnosti účastníků. Také pokud jde o argumenty stěžovatelů
stran právních závěrů, soud nesouhlasí. Poukazuje na skutečnost,
že pozemkové parcely dotčené stavbami inženýrských sítí
energetického centra podřadil pod kategorii pozemků nezbytně
nutných k provozu staveb (a ve smyslu zákona tedy zastavěných).
Konkrétní předpis aplikoval vzhledem k účelu restitučních
předpisů, když využití pozemků pro jakoukoli činnost, s ohledem na
ochranná pásma inženýrských sítí, je problematické. Soud je
přesvědčen, že daný právní předpis vyložil ústavně konformním
způsobem.
Pozemkový úřad ve svém vyjádření navrhl ústavní stížnost
zamítnout. Odkázal přitom na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Odmítl též tvrzení o své údajné snaze zdůvodnit, proč nelze
nezastavěné plochy vydat a zachovat tak současný stav. Pro závěry
jeho rozhodnutí sloužily objektivní důkazy, k nimž se stěžovatelé
mohli v průběhu řízení vyjádřit.
Jihočeské energetické závody, s. p. v likvidaci, se přípisem
ze dne 23. 1. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka vzdaly.
Jihočeská energetika, a.s., se přípisem ze dne 23. 1. 2001
svého postavení vedlejšího účastníka vzdala.
Technické služby Města České Budějovice se přípisem ze dne
8. 2. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka vzdaly.
Pozemkový fond ČR, územní pracoviště České Budějovice, se
k ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu určené nevyjádřil, ač k tomu
byl doloženě vyzván.
Ústavní stížnost je zčásti důvodná.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není zásadně
oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť
není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto
na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich
činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem
hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud na druhé
straně opakovaně připustil, že interpretace či aplikace právních
předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik
extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Ústavy a zasáhne tak do
některého ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud
shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva
v projednávaném případě došlo.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů se
skutkovými a následně právními závěry napadených rozhodnutí
ohledně výkladu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě
a stran charakteru staveb, stojících na předmětných parcelách.
Pokud zásadní sporná otázka spočívá v tom, zda existuje či
neexistuje překážka bránící ve vydání pozemku ve smyslu §11 odst.
1 písm. c) zákona o půdě, je povinností soudu (i pozemkového
úřadu) hodnověrným způsobem zhodnotit, zda jsou předmětné pozemky
skutečně takového charakteru, že je vydat nelze, a nevycházet
pouze z tvrzení povinné strany, aniž by toto její tvrzení
hodnověrným způsobem ověřil (srov. např. nález Ústavního soudu,
sp. zn. IV. ÚS 127/99).
V posuzovaném případě je zjevné, že soud nevycházel pouze
z tvrzení povinné osoby. Již původním rozsudkem ze dne 9. 9.
1998, čj. 10 Ca 155/98-9, zrušil Krajský soud v Českých
Budějovicích dřívější rozhodnutí pozemkového úřadu, a to právě pro
nedostatečně zjištěný skutkový stav. Současně uvedl, že pozemkový
úřad má v dalším řízení vyžádat stanovisko odborného orgánu státní
správy a stanovit mu okruh otázek, které musí být ve stanovisku
řešeny. Na základě tohoto rozhodnutí pozemkový úřad dosavadní
podklady pro svá skutková zjištění doplnil. Dne 12. 11. 1998 se
konalo místní šetření za přítomnosti účastníků, k jehož výsledkům
(k zápisu z místního šetření) se jak stěžovatelé, tak povinná
osoba vyjádřili. Ve věci bylo vyžádáno stanovisko Stavebního
a dopravního úřadu města České Budějovice, jež bylo přezkoumáno
referátem regionálního rozvoje a stavebního řádu Okresního úřadu
v Českých Budějovicích (srov. stanovisko Okresního úřadu
v Českých Budějovicích, referátu regionálního rozvoje, ze dne 7.
5. 1999, čj. RRR-VÚP 607/99-334-Ze, a jeho doplnění ze dne 30. 3.
2000, čj. RR - 98/00-Ze). Podle obsahu uvedeného stanoviska
vycházel referát regionálního rozvoje nejen z místního šetření,
ale jeho pracovník provedl i samostatné přešetření na místě samém.
Ve stanovisku se podrobně rozebírá, jakými stavbami jsou
jednotlivé parcely dotčeny a jaký je jejich charakter. Tento důkaz
vyzněl v souladu s výsledky místního šetření i s písemnými
a grafickými operáty katastrálního úřadu. Jako podklad sloužila
i stavební povolení, rozhodnutí o kolaudaci staveb. Z nich
následně vycházely jak pozemkový úřad, tak i krajský soud
v napadených rozhodnutích. Ústavní soud považuje rozsah dokazování
pro náležité zjištění skutkového stavu za dostatečný. Skutková
zjištění také evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými
důkazy.
Za daného stavu není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat
provedené důkazy a činit z nich odlišná skutková zjištění.
Nedomnívá se ani, že by soud průběhem dokazování zasáhl do práva
stěžovatelů na spravedlivý proces.
Ústavní soud se proto dále zabýval pouze otázkou, zda
interpretace a aplikace právních předpisů na zjištěný skutkový
stav nevybočovaly z mezí ústavnosti, jinými slovy, zda byly
v projednávaném případě podmínky pro nevydání parcel podle
ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zák. o půdě skutečně naplněny.
Podle tohoto ustanovení nelze pozemek vydat v případě, jestliže
byl po přechodu do vlastnictví státu zastavěn. Za zastavěnou část
pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena
před 24. 6. 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně
související a nezbytně nutná k jejímu provozu. Zahájením stavby se
rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního
deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do
dvou let od vydání stavebního povolení. Z citovaného pravidla
ovšem zákon připouští výjimky. I zastavěný pozemek tedy lze vydat,
a to v případech, kdy stavba nebrání zemědělskému nebo lesnímu
využití pozemku nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou
nebo jednoduchou nebo drobnou a nebo o stavbu umístěnou
pod povrchem země.
S ohledem na znění uvedeného ustanovení musel Ústavní soud
přisvědčit námitkám stěžovatelů vztahujícím se k nevydání pozemků
parc. č. 1526/1, 1527/1 a 1528. Soud odmítl podle odůvodnění svého
rozhodnutí uvedené parcely vydat, neboť jsou začleněny do areálu
energetického centra a je v nich uloženo energetické kabelové
vedení, sdělovací kabely, tepelné potrubí, kanalizace, vodovodní
potrubí, veřejné osvětlení, nachází se na nich parkoviště a vede
přes ně přístup k budovám nacházejícím se nejen na uvedených
parcelách. Soud v důsledku toho s poukazem na ustanovení §11
odst. 1 písm. c), věta druhá, zákona o půdě usoudil, že jde
o pozemek související se zastavěnou částí pozemku, popsanou
v uvedeném ustanovení. Současně odmítl aplikovat výjimku,
umožňující vydání zastavěného pozemku, jde-li o stavbu pod
povrchem země. Uvedl, že inženýrské sítě pod povrchem uvedených
parcel jsou příslušenstvím věci hlavní a s odkazem
na teleologický a logický výklad ustanovení §11 odst. 1 písm. c)
dospěl k závěru, že příslušenství staveb umístěných pod povrchem
země pod kategorii staveb umístěných pod povrchem země podřadit
nelze. Účel ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě
spatřuje v možnosti využít pozemek pro zemědělské účely, což si
lze v projednávaném případě dle jeho názoru jen obtížně
představit.
Ústavní soud nepovažuje závěry krajského soudu o nevydání
pozemků parc. č. 1526/1, 1527/1 a 1528, vycházející
z teleologického a logického výkladu ustanovení §11 odst. 1 písm.
c) zákona o půdě, za ústavně konformní.
Je třeba upozornit, že argumentů výkladu se nabízí více
a existuje mezi nimi hierarchie. Pokud jde o zákon o půdě, jehož
se projednávaná věc týká, směřuje primárně ke zmírnění majetkových
křivd způsobených vlastníkům a uživatelům půdy a jiného
zemědělského majetku v době nesvobody. Zákon o půdě jako celek
i každé jeho ustanovení je proto nutné interpretovat v souladu
s tímto primárním účelem. Musí s ním korespondovat ostatní
argumenty, použité při výkladu dílčích ustanovení tohoto zákona.
Argument spočívající v potřebě využít pozemek pro zemědělské
účely, jímž krajský soud odůvodňuje nevydání pozemků, nemá naopak
jako samostatný účel jednoznačnou oporu ani v preambuli zákona
o půdě, ani v rámci ustanovení §11 odst. 1 jako celku. Se
zajištěním lesního či zemědělského využití pozemku sice zákon
o půdě jako s jedním z cílů počítá, z jeho preambule nicméně
vyplývá, že tento cíl má být podřazen požadavku zmírnění
majetkových křivd (".dosáhnout zlepšení péče o zemědělskou a lesní
půdu obnovením původních vlastnických vztahů k půdě a upravit
vlastnické vztahy k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje
venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a životního
prostředí") tím, že zlepšení péče o půdu podmiňuje obnovením
původních vlastnických vztahů k ní. Soud tedy nemůže diktovat
vlastníkům, jak s půdou nakládat, či podmiňovat navrácení
vlastnictví určitým způsobem využití, resp. nenavracet, pokud
nebudou (moci) pozemek určitým způsobem užívat.
Soud se dále zabýval výkladem souboru ustanovení obsažených
v §11 odst. 1 zákona o půdě. S ohledem na výše uvedený primární
účel zákona je patrné, že zákon má především umožnit, aby byl
pozemek restituentům vydán. Pouze výjimečně, nastanou-li okolnosti
předvídané tímto zákonem (§11), pozemek vydán nebude. Tyto
vylučující okolnosti v žádném případě nemusejí souviset
s nemožností pozemek zemědělsky využít, ale naopak s jiným
veřejným zájmem [srov. písm. b) cit. ustanovení - pozemek nelze
vydat, byl-li na pozemku zřízen po přechodu či převodu do
vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby hřbitov, či písm. e)
cit. ustanovení - pozemek nelze vydat, bylo-li na pozemku, který
byl vyňat ze zemědělského půdního fondu, na základě územního
rozhodnutí zřízeno tělovýchovné nebo sportovní zařízení nebo se na
pozemku nachází tělovýchovné nebo sportovní zařízení, které bylo
zřízeno před 1. 10. 1976].
K obdobným závěrům Ústavní soud dospěl také při logickém
výkladu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Jak již
bylo uvedeno, pravidlem je, že pozemek se restituentům při splnění
všech podmínek vydává. Výjimečně k tomu dojít nemusí, např. podle
ustanovení §11 odst. 1 písm. c), pokud byl pozemek po přechodu či
převodu do vlastnictví státu zastavěn. Zákonodárce ovšem
i v uvedeném ustanovení stanovil šest samostatných "výjimek
z výjimky", za nichž lze i zastavěný pozemek vydat. Jednou z nich
je okolnost, že jde o stavbu umístěnou pod povrchem země. Jde
o jednu "výjimku z výjimky", jež je nezávislá na jiných výjimkách
a nijak nesouvisí s možností či nemožností zemědělského či lesního
využití pozemku. Naplnění všech šesti výjimek - podmínek, kdy
i zastavěný pozemek lze vydat - není požadováno kumulativně, neboť
je mezi nimi použita spojka "nebo". Vzájemný vztah alternativity
je právně významný. S ohledem na metodu použitou zákonodárcem je
třeba respektovat, že oprávněné osobě lze vydat i pozemky,
na nichž se nacházejí stavby bránící zemědělskému nebo lesnímu
využití pozemku, pokud se jedná z hlediska stavebně technického
o některou ze staveb dále v ustanovení §11 odst. 1 písm. c)
zákona o půdě výslovně uvedených (srov. i Průchová, I.: Restituce
majetku podle zákona o půdě, C.H. Beck, 1997, str. 184-186).
Vydání pozemku evidentně nebrání ani skutečnost, že by inženýrské
sítě mohly mít charakter příslušenství staveb ve vlastnictví
vedlejšího účastníka. Jejich užívání je možno zabezpečit např.
zřízením věcného břemena (srov. ustanovení §9 odst. 5 zákona
o půdě, dle něhož, pokud je toho nezbytně třeba, může pozemkový
úřad zřídit nebo zrušit na převáděné nemovitosti věcné břemeno,
případně uložit jiná opatření k ochraně životního prostředí nebo
důležitých zájmů jiných vlastníků).
Ústavní soud proto se závěrem krajského soudu, že s ohledem
na nemožnost zemědělského využití nelze pozemky v projednávaném
případě vydat, nesouhlasí. Krajský soud opřel svůj závěr
o nevydání pozemku o dílčí účel, navíc nepřesně uchopený, jež
nadřadil celkovému ratio legis, spočívajícímu ve zmírnění
majetkových křivd. Výsledná interpretace krajského soudu dle
názoru Ústavního soudu popírá celkový účel zákona o půdě, a to
k tíži stěžovatelů. Ústavní soud je tak vzhledem k uvedenému nucen
konstatovat, že obecný soud i pozemkový úřad interpretovaly
a následně aplikovaly uvedené ustanovení způsobem, jež vybočuje
z mezí ústavnosti, a ve svém důsledku tak porušily právo
stěžovatelů na spravedlivý proces, zaručené Listinou a Úmluvou.
Oproti tomu Ústavní soud nesouhlasí s námitkami stěžovatelů
v poměru k dalším pozemkovým parcelám. Má za to, že v případě
těchto parcel se obecný soud s podmínkami ustanovení §11 odst.
1 písm. c) řádně, ústavně konformním způsobem vypořádal. Uvedl, že
pozemkové parcely č. 1526/4, 1526/3 a 1526/2 jsou dotčeny stavbami
pro energetické účely, přičemž nejde o stavby drobné ani
jednoduché. Existence těchto staveb tedy znemožňuje vydání
předmětných parcel. Stěžovatelé v tomto bodě argumentují tím, že
uvedené stavby nejsou stavbami pro výrobu a skladování ve smyslu
ustanovení §54 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických
požadavcích na výstavbu. S uvedenou námitkou se Ústavní soud
neztotožňuje.
Citované ustanovení není obecnou, v dané situaci použitelnou,
definicí stavby, pouze obsahuje zvláštní technické požadavky na
stavby pro výrobu a skladování (např. požadavky na požární
bezpečnost, vnitřní povrchy stěn, schodiště). Skutečnost že
předmětné stavby případně nesplňují dané parametry, nijak
nezpochybňuje základní tvrzení, že jde o stavby, nespadající pod
žádnou z výjimek uvedených v ustanovení §§11 odst. 1 písm. c),
a které tedy vydání předmětných parcel brání. Ústavní soud
nezpochybňuje ani závěr soudu ohledně komunikací na parcelách
číslo 1525 a 1527/2, jež jsou dle jeho názoru také stavbami
bránícími ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona
o půdě. Stěžovatelé v této části argumentují tím, že parcela č.
1527/2 zasahuje do vedlejší příjezdové cesty, která však není
veřejnou komunikací. K tomu lze poznamenat jednak to, že dle
závěru okresního úřadu, referátu regionálního rozvoje, se o stavbu
jedná, a to o stavbu dopravní. Pozemková parcela č. 1527/2 je dle
něj veřejnou komunikací s asfaltovým povrchem a dopravní značkou
"Slepá ulice". Z hlediska zákona o půdě je ovšem rozhodné, že se
jedná o stavbu (její charakter jako veřejné komunikace je
z tohoto hlediska vedlejší). Námitky stěžovatelů tedy zůstávají
v tomto případě v rovině skutkových zjištění, k nimž se Ústavní
soud již vyjádřil. V jistém směru lze souhlasit s námitkami
stěžovatelů ohledně parcely č. 1557/2. Krajský soud ji ve svém
rozhodnutí skutečně označil jako parcelu dotčenou komunikací,
přestože v rozhodnutí pozemkového úřadu byla popsána jako pozemek
zastavěný budovou Okresní provozní správy JČE, a.s. Ústavní soud
se ovšem domnívá, že uvedeným pochybením nedošlo k zásahu do práv
stěžovatelů, neboť šlo zjevně o administrativní pochybení. Uvedený
pozemek je dle podkladů, na jejichž základě soud i pozemkový úřad
vycházely, zastavěn shora uvedenou stavbou, jež dle stanoviska
okresního úřadu, referátu regionálního rozvoje, není stavbou
jednoduchou ani drobnou. K tomuto závěru se dospělo při místním
šetření dne 12. 11. 1998, s tím, že přes uvedenou parcelu vede
potrubí - struskovod z Teplárny České Budějovice na složiště Nové
Hodějovice. Tato skutková zjištění stěžovatelé ani v řízení před
krajským soudem nezpochybňovali. Ústavní soud má tedy za to, že
pozemek je ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona
o půdě zastavěn. V této části tedy právní názor, o nějž se opírají
rozhodnutí obecného soudu a pozemkového úřadu, nevybočuje z mezí
zákona a je z ústavního hlediska plně akceptovatelný.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy ČR, s ohledem na
jeho systematické zařazení v Ústavě je zřejmé, že je v podstatě
jedním z ustanovení, garantujících zásadní principy činnosti
soudní moci. Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit, zda
v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se
nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Z tohoto hlediska se tedy podle
názoru Ústavního soudu nelze uvedených článků dovolávat.
Třebaže Ústavní soud vyhověl stížnosti toliko částečně, byl
nucen zrušit napadený rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 4. 10. 2000, čj. 10 Ca 266/2000-25,
a rozhodnutí Okresního úřadu v Českých Budějovicích, okresního
pozemkového úřadu ze dne 8. 6. 2000, čj. OPÚ/R-291/00/881,
v celém rozsahu, neboť jejich výroková část není nijak
strukturována [§82 odst.1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a)
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 28. května 2002