ECLI:CZ:US:2015:2.US.749.15.1
sp. zn. II. ÚS 749/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti společnosti SOLARPARK beta a. s. se sídlem v Brně, Údolní 567/33, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2014 č. j. 1 Afs 121/2014-52, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2014 č. j. 62 Af 74/2013-40 a proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 14. 5. 2013 č. j. 13548/13/5000-14203-706599, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Odvolacího finančního ředitelství jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti shora označeným rozhodnutím orgánů veřejné moci, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 1, čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost směřující proti rubrikovanému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta její správní žaloba směřující proti ústavní stížností taktéž napadenému rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, jímž bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání proti rozhodnutím Specializovaného finančního úřadu (pobočka v Českých Budějovicích) o jejích stížnostech na postup plátce daně ve smyslu ustanovení §237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, při odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle ustanovení §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie.
Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je založeno na závěrech přijatých v usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57, ve kterém Nejvyšší správní soud konstatoval, že konkrétní dopady tzv. solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje, přičemž "pokyn" vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.), že je třeba zohledňovat možné likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech, je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně dle ustanovení §260 ve spojení s ustanovením §259 daňového řádu.
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti (jejíž jednotlivé námitky netřeba z níže uvedených důvodů podrobně rekapitulovat) namítá, že Nejvyšší správní soud zvolenou interpretací ve věci aplikovaných právních norem postupoval způsobem porušujícím jak obecný zákaz retroaktivity, tak jí svědčící legitimní očekávání nabytí příjmů z vyrobené elektřiny z její fotovoltaické elektrárny (případně očekávání, že tzv. solární odvod bude institutem toliko mimořádným a dočasným).
Porušení dovolávaného práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje mj. v tom, že se Nejvyšší správní soud nijak nevypořádal s její námitkou, že v jejím případě prokazatelně nebude dodržena patnáctiletá doba návratnosti vložené investice. Za porušení práva na zákonného soudce potom považuje stěžovatelka skutečnost, že daná věc nebyla předložena k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Závěrem ústavní stížnosti vyjadřuje stěžovatelka přesvědčení, že institut tzv. solárního odvodu je v rozporu se směrnicemi Evropského parlamentu a Rady č. 2001/77/ES, 2003/30/ES a 2009/28/ES. Nejvyšší správní soud proto dle stěžovatelky porušil její základní práva i tím, že nepředložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, a její nepředložení ani řádně neodůvodnil.
Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Aplikace ustanovení §43 odst. 3 ve spojení s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu přitom přichází typicky do úvahy za situace, kdy projednávaná ústavní stížnost obsahuje pouze totožné nebo obdobné námitky (byť i ústavněprávně relevantní), se kterými se Ústavní soud v totožné nebo obdobné věci již v minulosti vypořádal, zvláště pak, pokud rozhodoval ve formě nálezu.
V projednávané věci se přitom obdobnou (resp. totožnou) právní věcí Ústavní soud již věcně zabýval v nálezu ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2216/14 (jenž je dostupný na http://nalus.usoud.cz). V něm totiž Ústavní soud řešil typově obdobný případ, když posuzoval, zda současná rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu (odvozená především z výše odkazovaného usnesení jeho rozšířeného senátu), na základě které daňové orgány i správní soudy odmítají posuzovat "rdousící efekt" takzvaného solárního odvodu na výrobce elektřiny z fotovoltaických elektráren v řízeních vedených dle ustanovení §237 daňového řádu, to jest v rámci stížností na postup plátce daně, není v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 či jinými jeho judikáty. Dospěl přitom k závěru, že tento postup je v souladu s právními předpisy a nejsou jím zasažena žádná základní práva a svobody stěžovatelů - poplatníků "solárního odvodu".
Jelikož Ústavní soud neshledává prostor ani důvod, aby se od závěrů vyjádřených v nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14 jakkoli odchýlil, shledává dostatečným na tomto místě na jeho odůvodnění v úplnosti odkázat, a zvláště pak vyzdvihnout závěry přijaté v bodech 30., 31., 33. - 35. a 38. jeho odůvodnění.
Pro úplnost je pak možné dodat, že stěžovatelčinu námitku ohledně tvrzeného nedodržení garantované patnáctileté návratnosti její investice Nejvyšší správní soud reflektoval v bodu [32] odůvodnění napadeného rozsudku. Domnívá-li se v této souvislosti stěžovatelka, že ve věci rozhodující senát Nejvyššího správního soudu měl dle ustanovení §17 odst. 1 soudního řádu správního postoupit věc k rozhodnutí jeho rozšířenému senátu, postačí uvést, že potřeba takového postupu v projednávané věci zjevně nevyplynula (stěžovatelkou dovolávané skutečnosti bez dalšího nezpochybňují použitelnost závěrů přijatých v odkazovaném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu). Přisvědčit konečně nelze stěžovatelce ani v tvrzení, že Nejvyšší správní soud porušil její právo na zákonného soudce, pakliže nepředložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, neboť v projednávané věci nutnost předložení předběžné otázky nevyvstala, a ani stěžovatelka v tomto ohledu žádnou procesní aktivitu nevyvinula.
Ústavní soud z uvedených důvodů stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu