ECLI:CZ:US:1994:2.US.75.94
sp. zn. II. ÚS 75/94
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 1994 sp. zn. 22 Ca 45/94 ve spojení s rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v K. ze dne 27. 12. 1993 čj. PÚ-916/R-27/93-Ha, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka Okresního pozemkového úřadu v K., takto:
Rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 1994 čj. 22 Ca 45/94-10 se
z r u š u j e .
Odůvodnění:
Rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v K. čj.
PÚ-916/R-27/93-Ha ze dne 27. 12. 1993, vydaným v řízení dle §9
zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo
vysloveno, že se neobnovuje navrhovateli vlastnictví k pozemku p.
č. 2635 o výměře 0,1055 ha, který je nyní sloučen do pozemku p. č.
2715/133 - ostatní plocha v k.ú. K.-město, obec K.
Krajský soud v Ostravě, který uvedené rozhodnutí k návrhu
navrhovatele přezkoumával, rozhodl dne 25. 1. 1994 čj. 22 Ca
45/94-10, aniž ve věci nařídil ústní jednání, rozsudkem tak, že
napadené rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v K. potvrdil.
Vycházel přitom ze zjištění, že navrhovatel a jeho bratr uzavřeli
dne 13. 8. 1970 s Krajským investorským útvarem v Ostravě kupní
smlouvu o odprodeji pozemku p. č. 2635 o výměře 0,1055 ha za cenu
10 550,-- Kčs s tím, že dohoda byla uzavřena v tísni, avšak
nikoliv za nápadně nevýhodných podmínek, jak předpokládá
ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů. Že nešlo o nápadně nevýhodné podmínky krajský
soud dovodil ze skutečnosti, že vyplacená kupní cena byla
vypočtena jako nejvýše přípustná cena podle tehdejších předpisů.
Dále nedostatek nápadně nevýhodných podmínek spatřoval v tom, že
ze znaleckého posudku nevyplynulo, že by výnos z pozemku kryl
potřeby navrhovatelovy rodiny a rodiny jeho bratra z 80 %. Konečně
bylo konstatováno, že zbudování oplocení bylo vyvoláno výstavbou
sídliště a nikoliv samotným prodejem pozemku a tak ani tato
skutečnost nemohla navodit situaci nápadně nevýhodných podmínek.
Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 1994 čj. 22 Ca 45/94-10,
s tím, že dle jeho názoru jsou splněny obě podmínky §6 odst. 1
písm. k) zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy
jak tíseň, tak nápadně nevýhodné podmínky. Pokud jde o zjišťování
nápadně nevýhodných podmínek, namítal, že znalecký posudek mu byl
dán k dispozici teprve před krajským soudem a navíc vycházel
z údajů, poskytnutých okresní statistickou správou, které se
v letech šedesátých, sedmdesátých i osmdesátých z politických
důvodů přizpůsobovaly potřebám. Kromě toho uvedl, že znalecký
posudek nepřihlížel k údajům, které uváděli svědci a kteří navíc
nebyli ani dotázáni k tomu, do jaké míry kryl výtěžek
z předmětného pozemku potřeby rodiny. Dále namítal, že při
zjišťování nápadně nevýhodných podmínek nebyly posouzeny takové
okolnosti, jako že v důsledku uzavření kupní smlouvy musel
navrhovatel provést řadu zajišťovacích opatření zahrady a domu.
K tomu znovu zdůraznil, že k výkupu pozemku byl donucen a že
pozemek do dnešního dne zastavěný není. Závěrem vyslovil názor, že
je oprávněnou osobou k uplatnění nároku na celý pozemek, neboť při
jednání na pozemkovém úřadu jeho zástupkyně-manželka výslovně
prohlásila, že v případě zpětvzetí nároku švagrovou uplatňují
nárok i za zemřelého bratra. Z těchto důvodů pak dovodil, že
napadeným rozhodnutím byl porušen čl. 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen Listiny). V průběhu řízení
doplnil uvedené údaje v tom smyslu, že jsou v dané věci splněny
podmínky upravené v §6 písm. p) zák. č. 229/1991 Sb., neboť
předmětná smlouva z 13. 8. 1970 je absolutně neplatná dle §39
a §37 OZ.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že neupírá
navrhovateli právo vlastnit majetek, nýbrž pouze dospěl k závěru,
že kupní smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek,
jak pro kladné rozhodnutí předpokládá §9 odst. 4 zák. č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tzn., že nároku
navrhovatele nebylo vyhověno pro nesplnění zákonných podmínek,
přičemž tuto skutečnost nelze pokládat za porušení práv a svobod.
Dále ve svém vyjádření krajský soud uvedl, že ani nedostatečná
skutková zjištění, ani nesprávné hodnocení provedených důkazů
není důvodem pro ústavní stížnost. Závěrem krajský soud poukázal
na odůvodnění napadeného rozhodnutí i těch rozhodnutí, která mu
předcházela a navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Okresní pozemkový úřad K. jako vedlejší účastník připustil,
že kupní smlouva z 13. 8. 1970 byla uzavřena ve stavu tísně, avšak
odmítl, že by navrhovatel prokázal nápadně nevýhodné podmínky,
neboť pokud jde o tvrzené nucené oplocení pozemku, navrhovatel je
neprokázal, když ze znaleckého posudku, který byl vyžádán před
uzavřením zkoumané kupní smlouvy, vyplynulo, že pozemek byl
oplocen již v roce 1960, navíc další oplocení by souviselo nikoliv
s předmětnou smlouvou, ale s ochranou majetku před ostatními
obyvateli sídliště. Ohledně samozásobení rodiny odkázal na
znalecký posudek, který zapracoval i údaje svědků a který
nepotvrdil tvrzení navrhovatele o 80 % krytí šestičlenné rodiny.
Pokud jde o námitky, že pozemek dosud není zastavěn, vedlejší
účastník namítl, že tato skutečnost je z hlediska zkoumání
podmínek §6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb. bezpředmětná
a navíc jde ve smyslu vyhl. č. 83/1976 Sb., ve znění vyhl. č.
376/1992 Sb., o zastavěný pozemek. Závěrem odmítl tvrzení
navrhovatele, že by byl porušen čl. 11 odst. 1 Listiny, tj.
vlastnictví, neboť v řízení bylo pouze zkoumáno, zda existují
restituční podmínky či nikoliv.
Město K. - Pozemkový fond jako vedlejší účastník zdůraznil,
že mu nepřísluší vydávat jakékoliv rozhodnutí ve věci, a svého
postavení vedlejšího účastníka řízení se vzdal.
Ústavní soud při projednání včas podaného návrhu navrhovatele
respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91
Ústavy) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci, to vše však
za předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní
právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní
smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že navrhovatel
uplatnil námitky spočívající právě v porušení základních práv
a svobod a to konkrétně čl. 11 Listiny, nezbylo Ústavnímu soudu,
než se věcí skutkově i právně zabývat. Za tím účelem si vyžádal od
Krajského soudu v Ostravě spis sp. zn. 22 Ca 214/93 a spis sp. zn.
22 Ca 45/94 a dále spis Okresního pozemkového úřadu v K. čj. PÚ
916/R-27/93-Ha. Z připojených spisů Ústavní soud zjistil, že
krajský soud zrušujícím rozhodnutím ze dne 29. 6. 1993 čj. 22 Ca
214/93-17 uložil Okresnímu pozemkovému úřadu v K. v souvislosti
s přezkoumáním nároku navrhovatele na vydání pozemků dle §6 odst.
1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
zabývat se otázkou, zda smlouva ze dne 13. 8. 1970 byla uzavřena
za nápadně nevýhodných podmínek, za tímto účelem mu bylo uloženo
provést výslech svědků o tom, jakou měrou byl pozemek využíván
a zda výnos se podstatně podílel na výživě rodiny a zda tedy
prodejem nemovitosti došlo k podstatnému ztížení
sociálněhospodářské situace vlastníků. Okresní pozemkový úřad v K.
pak sice svědky navrhovatelem navrhnuté vyslechl, ale nikoliv
k tomu, do jaké míry se výnos podílel na výživě rodiny. V tomto
směru naopak nařídil ve věci znalecký posudek, z něhož použil
závěry, vycházející částečně ze statistik a z nichž vyplynulo, že
by muselo připadat na jednoho obyvatele 0,34 ha orné půdy, aby
byla 85% soběstačnost. Protože v dané věci šlo o celkovou rozlohu
pozemku 0,1055 ha a více než jednu osobu, konstatoval, že není
splněna podmínka nápadně nevýhodných podmínek a návrhu
navrhovatele rozhodnutím ze dne 27. 11. 1993 čj.
PÚ-916/R-27/93-Ha nevyhověl. V dalším řízení pak krajský soud bez
jednání dne 25. 1. 1994 dle §250 f o.s.ř. toto rozhodnutí
Okresního pozemkového úřadu k odvolání navrhovatele potvrdil pod
sp. zn. 22 Ca 45/94 s odůvodněním, že navrhovatel neprokázal
nápadně nevýhodné podmínky jakožto zákonnou podmínku nároku (blíže
viz odstavec druhý tohoto odůvodnění).
Dle ustanovení §250 f o.s.ř. v jednoduchých případech,
zejména je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně
zjištěného skutkového stavu a jde-li jen o posouzení právní
otázky, může soud bez jednání rozhodnout o žalobě rozsudkem.
Jak vyplývá ze shora citovaného ustanovení §250 f o.s.ř.,
je podmínkou neboli předpokladem jeho aplikace, aby šlo
o jednoduchý případ, kterým je například situace, kdy byl správně
zjištěný skutkový stav a kdy jde již jen o právní posouzení.
Protože se v dané věci jedná o zkoumání naplnění skutkové
podstaty tísně a nápadně nevýhodných podmínek, což jsou kategorie
nejen teoreticky, ale i skutkově náročné, je pojmově vyloučeno,
aby se jednalo o jednoduchý případ, navíc nelze vyjít ze správně
zjištěného skutkového stavu věci za situace, kdy nebyl dodržen
pokyn krajského soudu, obsažený v jeho rozhodnutí ze dne 29. 6.
1993 pod sp. zn. 22 Ca 214/93 o tom, že musí být vyslechnuti
svědci k míře uspokojování potřeb rodiny z výnosů na pozemku
dosažených a také proto, že znalec nebyl vyslechnut ke svému
znaleckému posudku, účastníci neměli možnost klást mu otázky
a konečně proto, že vůbec nebyl brán zřetel na imateriální aspekt
nápadně nevýhodných podmínek, tj. na zjištění, zda pozemek byl
nebo nebyl součástí životního stylu navrhovatele, což může být
stěží podchyceno tabulkou či znaleckým posudkem. Půjde tedy mimo
materiální aspekty o to, svědecky zjistit, zda navrhovatel
takříkajíc žil tímto kouskem země či nikoliv. Za této situace
dospěl Ústavní soud k závěru, že došlo k porušení §250
f o.s.ř., ale též §6, §127 odst. 1 o.s.ř. a §153 odst. 1
o.s.ř., které soudu ukládají spolehlivé zjištění skutkového stavu
věci a stanoví jako pravidlo výslech znalce k obsahu posudku.
Tato porušení pak ve svých důsledcích znamenají i porušení čl.
90 Ústavy, který soudům ukládá stanoveným způsobem, tedy
v souladu s citovanými ustanoveními o.s.ř., poskytovat ochranu
právům. Současně lze konstatovat, že nedodržením podmínek §250
f o.s.ř. došlo též k porušení l. 38 odst. 2 Listiny, který
upravuje právo každého na veřejné projednání, bez zbytečných
průtahů, v jeho přítomnosti a tak, aby se každý mohl vyjádřit ke
všem prováděným důkazům.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí (vzhledem k názoru krajského
soudu, uvedenému v jeho zrušujícím rozhodnutí ze dne 29. 6. 1993
čj. 22 Ca 214/93-19), že pokud zástupce oprávněného sdělil 27. 8.
1992, že v případě zpětvzetí návrhu druhou oprávněnou osobou
uplatňuje nárok k podílu, ohledně něhož by došlo ke zpětvzetí,
jde o právní úkon učiněný pod odkládací podmínkou, tzn. že pouze
jeho právní následky nastanou, nastane-li skutečnost, (tj.
zpětvzetí), s níž jsou právní následky spjaté (§36 odst. 2 OZ).
Proto bude třeba při zkoumání otázky, zda byl nárok ohledně
celého pozemku uplatněn včas, vycházet z data, kdy došlo
k uplatnění nároku pod podmínkou, tj. 27. 8. 1992, byť by účinky
tohoto uplatnění byly vázány až na zpětvzetí návrhu závětní
dědičkou - druhou oprávněnou osobou, tj. odkládací podmínku.
Zcela na závěr Ústavní soud uvádí, že nemůže zaujmout žádné
stanovisko, pokud jde o to, zda jsou v dané věci splněny podmínky
§6 písm. p) zák. č. 229/1991 Sb., neboť by zcela pominul
soustavu obecných soudů, které se dosud v tomto smyslu nárokem
navrhovatele nezabývaly.
V návaznosti na shora uvedené má Ústavní soud za to, že ani
Krajský soud v Ostravě, ani Okresní pozemkový úřad v K. nedostál
svým povinnostem, vyplývajícím z čl. 90 Ústavy, čl. 38 odst. 2
Listiny, a proto nezbylo než nálezem napadené rozhodnutí dle
ustanovení §82 odst. 1-3 zák. č. 182/1993 Sb. zrušit.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. 11. 1994