ECLI:CZ:US:2003:2.US.775.02
sp. zn. II. ÚS 775/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatele P. H., zastoupeného advokátem JUDr. T. S., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2002, sp. zn. 40 T 9/2001, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2002, sp. zn. 6 To 123/02, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2002, sp. zn. 6 To 123/02, jakož i jemu předcházející usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2002, sp. zn. 40 T 9/2001, neboť má za to, že na základě nich došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv dle čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Citovaným usnesením městského soudu bylo rozhodnuto, že stěžovatel a spoluobžalovaný Ing. P. O. se dle §71 odst. 6 trestního řádu za použití §71 odst. 4 trestního řádu ponechávají ve vazbě, protože u nich trvá důvod vazby podle §67 písm. a) trestního řádu. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplynulo, že stěžovatel a Ing. P. O. byli rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2002 uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, za což byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců a zákazu činnosti v trvání čtyř let. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 1. 2001 s účinností od 23. 1. 2001, a to z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního řádu (účinného do 31. 12. 2001). O délce trvání vazby bylo naposledy rozhodováno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2002 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 6 To 83/02. V odůvodnění napadeného usnesení pak městský soud uvedl, že dle §71 odst. 6 trestního řádu s odkazem na §71 odst. 4 trestního řádu zkoumal, zda u obou obžalovaných nadále trvají důvody vazby dle §67 písm. a) trestního řádu. Přitom přihlédl k tomu, že obžalovaní byli uznáni vinnými spácháním závažné majetkové trestné činnosti, při které měli způsobit škodu ve výši více jak 38 mil. Kč, a byly jim (byť nepravomocně) uloženy nepodmíněné tresty; dále vzal v úvahu, že - jak vyplynulo ze spisového materiálu - stěžovatel nemá stálé bydliště, místo pobytu před vzetím do vazby měnil a k trvalému pobytu je přihlášen na adrese Klatovy, Ostravská 81, kde se však nezdržoval. Za této situace se ponechává ve vazbě, protože důvody vazby ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu trvají.
Napadeným usnesením vrchního soudu pak byla stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení městského soudu jako nedůvodná zamítnuta. Stěžovatel v této stížnosti namítal neexistenci důvodů vazby dle §67 písm. a) trestního řádu s tím, že není žádný reální důvod, aby se dalšímu řízení vyhýbal. Je sice pravda, že se na adrese v Klatovech, kde je dosud hlášen k trvalému pobytu, nezdržuje, ovšem pokud by byl propuštěn z vazby, zdržoval by se v bytě na Praze 8, který byl k 1. 1. 2001 řádně pronajat na dobu neurčitou a kde žije jeho manželka s nezletilými dětmi. Byt se nachází v oblasti postižené záplavami, rád by v této tíživé situaci manželce pomohl, potřebují jej obě děti. Rovněž má zázemí ve svých rodičích, kteří pomáhají jeho manželce a kteří nabídli soudu i kauci ve výši 1 milionu Kč, jež však nebyla přijata. Dále stěžovatel uvedl, že rozhodnutí městského soudu je zdůvodněno nedostatečně a formálně, nebere zřetel na faktický stav věci. Skutečnost ohrožení vysokým trestem nemůže být dostačující, protože vyplývá z určité kvalifikace jednání, jež může být m.j. napadena jeho odvoláním, neboť v dosavadním řízení nebyl prokázán jakýkoliv úmysl směřující k naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu. Je si vědom, že se trestného činu dopustil, jedná se však o čin nedbalostní. Jeho osobní svoboda je omezena již téměř dva roky. Výkon vazby nemůže nahrazovat trest a v zákoně není opora pro to, aby musel být na výkon trestu převeden z vazby. Vrchní soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že důvody vazby byly u stěžovatele zkoumány opakovaně, opakovaně rozhodoval i Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 6 To 83/02, a ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 To 104/02. Od uvedených rozhodnutí vrchního soudu, pokud jde o důvody vazby podle §67 písm. a) trestního řádu, nedošlo k takové změně okolností, které by existenci tohoto vazebního důvodu jakkoli eliminovaly. Naopak hrozba vysokého trestu je zcela reálná v důsledku vydání již zmíněného, dosud nepravomocného rozsudku Městského soudu v Praze. Nelze ani pominout, že tento rozsudek byl napaden odvoláním podaným státním zástupcem v neprospěch obžalovaných, a to ve vztahu k výroku o trestu. I když stížnostní soud neřeší důvodnost podaných odvolání, předmětný nepravomocný rozsudek znamená, že skutek, pro který je řízení vedeno, byl spáchán, má znaky trestného činu a podezření, že jej spáchali obžalovaní, je zcela opodstatněné. Dále vrchní soud poukázal na to, že ze spisového materiálu i výpovědí obžalovaných je zřejmé, že se tito nezdržují na adrese, na které jsou hlášeni k trvalému pobytu, své byty prodali cizím osobám, do vzetí do vazby, kdy již ve věci probíhalo šetření, měnili své pobyty, aniž je legalizovali, a to nejméně čtyřikrát. Konkrétně ve vztahu ke stěžovateli soud konstatoval, že z jeho výpovědi u hlavního líčení dne 21. 3. 2002 vyplynulo, že dosud jím uváděné místo, kde se s rodinou před vzetím do vazby zdržoval, neodpovídá skutečnosti, protože příslušný byt prodal, opakovaně se stěhoval, naposledy měsíc před vzetím do vazby do bytu v Praze, Ch. 8, avšak ani na posledně uvedeném místě nebyl hlášen, i když tento byt byl řádně pronajat. Dle soudu hrozba vysokého trestu, jak koresponduje skutkovým okolnostem rozvedeným v odůvodnění napadeného usnesení, ve spojení s výše uvedenými skutečnostmi, jež jsou naprosto konkrétní, odůvodňuje obavu, že by v případě propuštění na svobodu jednal způsobem předpokládaným §67 písm. a) trestního řádu. Jedná se o důvodný předpoklad naplnění skutečností odůvodňujících vazbu. Pokud by byl propuštěn na svobodu, mohlo by dojít ke zmaření, případně k podstatnému ztížení dosažení účelu trestního stíhání ve smyslu §71 odst. 4 trestního řádu.
V posuzované ústavní stížnosti stěžovatel nejprve obecně poukazuje na principy spravedlivého procesu, konkrétně na povinnost obecných soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí a na jejich povinnost postupovat procesně bezvadným způsobem. Ve vztahu k vazbě samotné pak uvádí, že tato může trvat jen nezbytně dlouhou dobu, a zdůrazňuje její zajišťovací charakter s tím, že v daném případě nebyly splněny zákonem stanovené důvody pro vzetí stěžovatele do vazby, resp. ponechání jeho osoby v ní (§67 písm. a) trestního řádu), neboť nic z toho, co zde (tedy zřejmě v napadených usneseních) bylo uvedeno, nebylo ničím prokázáno či doloženo. Zároveň poukázal zásadu přiměřenosti (zdrženlivosti) při zasahování do základních práv a svobod, dle které k takovému zásahu může dojít v nezbytně nutném rozsahu. Dle stěžovatele, jenž poukazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, je rozhodování o vazbě řízením kontradiktorním, což se projevuje i v požadavku rovnosti zbraní stran předmětného řízení, tj. obžalovaným a státním zástupcem. Soud nemůže rozhodovat na podkladě materiálů, se kterými se nemohla obhajoba seznámit; zadržovaná osoba musí mít možnost seznámit se všemi tvrzeními a důkazy a osobně se k nim vyjádřit, jak vyplývá z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v případě Garcia Alva proti Německu (pozn.: ze dne 13. 2. 2001) a Schőps proti Německu (pozn.: ze dne 13. 2. 2001, publ. Reports of Judgments and Decisions 2001-I), Lami proti Belgii (pozn.: míněn Lamy, ze dne 30. 3. 1989, publ. A 151) a Nikolova proti Bulharsku (pozn.: ze dne 25. 3. 1999, publ. Reports of Judgments and Decisions 1999-II). Ve vztahu k napadeným rozhodnutím samotným stěžovatel uvedl, že odůvodnění naplnění předmětného vazebního důvodu je jednak zcela nedostatečné a formální, jednak v naprostém rozporu s tím, co konstantní judikatura od takového odůvodnění vyžaduje a požadovala i před účinností novely trestního řádu, kdy chybí jakékoli konkrétní skutečnosti a kdy soud jen stroze konstatuje existenci vazebního důvodu s poukazem na zákonnou dikci trestního řádu. V návaznosti na to stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu (IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000, III. ÚS 458/2000 ze dne 30. 11. 2000, IV. ÚS 527/2000 ze dne 7. 12. 2000) s tím, že fakt ohrožení vysokým nepodmíněným trestem, vyplývající z použité právní kvalifikace určitého jednání, nemůže být postačující. V této fázi řízení je dle názoru stěžovatele jednak předčasné činit závěr, že mu vysoký trest hrozí, jednak nelze vycházet z trestní sazby, ale je třeba hodnotit konkrétní okolnosti rozhodné pro posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, poměry obviněného. Je i nutné zvážit nejen předpokládanou výši trestu, ale i to, zda takto stanovená výše trestu odůvodňuje obavu, že by stěžovatel uprchl nebo se skrýval, a to na základě jeho osobních poměrů. Dále stěžovatel poukázal na to, že soudy si všímaly argumentů obhajoby jen okrajově a "nepohodlné" argumenty zcela přešly nebo se s nimi vypořádaly nedostatečně, v důsledku čehož mělo dle stěžovatele (zřejmě) dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Závěrem stěžovatel poukázal na to, že vzhledem k jeho rodinným poměrů neexistuje reálný důvod, proč by se měl vyhýbat trestnímu stíhání či se skrývat nebo uprchnout, jakož i na tíživou situaci jeho rodiny, která žije v domě postiženém záplavami. Stěžovatel se vyjádřil ke zmíněnému, dosud nepravomocnému rozsudku soudu prvního stupně s tím, že dosud zjištěné skutečnosti nenasvědčují tomu, že by spáchal trestný čin podvodu, pro který bylo trestní stíhání zahájeno. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti v prvé řadě stěžovatel namítá nedostatky v odůvodnění napadených rozhodnutí, spočívající zejména v absenci konkrétních důvodů pro jeho ponechání ve vazbě ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu. Ze spisu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 541/02 bylo zjištěno, že v předmětné trestní věci stěžovatele bylo vydáno (m.j.) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 6 To 62/02, kterým bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2002, jímž byla přijata peněžitá záruka dle §73a odst. 2 písm. a) trestního řádu, a rozhodnuto tak, že se tato záruka nepřijímá; dále bylo vydáno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2002, sp. zn. 40 T 9/2001, kterým byl stěžovatel ponechán ve vazbě, a to na základě skutečnosti, že se nezdržoval v místě trvalého bydliště, že nemá žádné stálé bydliště a místo svého pobytu před vzetím do vazby měnil, a že konkrétní, v rozhodnutí uvedené skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl stěžovatelem spáchán a má všechny znaky trestného činu; následně bylo vydáno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2002, sp zn. 6 To 83/02, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení. Z uvedeného spisu bylo také zjištěno, že tato rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností, v níž rovněž namítal nedostatečné zdůvodnění konkrétních skutečností, na jejichž základě vzniká obava ve smyslu §67 písm a) trestního řádu.
Ústavní soud zmíněnou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl usnesením ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 541/02. Přitom poukázal na to, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu je především věcí soudů obecných, přičemž pro výklad citovaného ustanovení nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria; ta je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní věci, včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování, apod. Do rozhodování obecných soudů pak Ústavní soud může zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li jejich rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku ČR. Takové závěry, jež by odůvodňovaly a zakládaly ingerenci Ústavního soudu, však Ústavní soudem tehdy nebyly zjištěny, když soudy obou stupňů své stanovisko ve vztahu k naplnění podmínek podmiňujících prodloužení tzv. útěkové vazby přezkoumatelným způsobem odůvodnily a požadavkům kladeným na obsah takovýchto usnesení uvedených v ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu dostály. V napadených rozhodnutích dle názoru Ústavního soudu obecné soudy rovněž vyložily, z jakých důvodů převyšuje v projednávané věci zájem na objasňování trestného činu a dosažení účelu trestního řízení zájem na svobodě jednotlivce. Přitom posouzení konkrétních okolností každého případu s ohledem na dosavadní skutková zjištění náleží nepochybně především obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR), stejně jako hodnocení v této fázi trestního řízení ve věci provedených důkazů toliko co do jejich relevance ve smyslu podřazení z nich plynoucích skutkových zjištění pod ust. §67 písm. a) tr. řádu, aniž by tím jakkoliv prejudikovaly konečné rozhodnutí v otázce viny a trestu. Pakliže obecné soudy rozhodly způsobem, vůči němuž má stěžovatel výhrady, nelze z tohoto bez dalšího dovozovat dotčení na jeho právu na spravedlivý proces, jak v ústavní stížnosti namítá.
Porovnáním obsahu výše uvedených usnesení s usneseními napadenými posuzovanou ústavní stížností lze učinit závěr, že obecné soudy posuzovaly situaci skutkově v zásadě shodnou, přičemž jediný podstatný rozdíl spočívá v tom, že v mezidobí byl Městským soudem v Praze vydán rozsudek, kterým již byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu a kterým mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců. Byť uvedený rozsudek dosud nenabyl právní moci, již sama tato okolnost zjevně zvyšuje stupeň ohrožení vysokým trestem (který navíc vzhledem k odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatele může být i vyšší). S ohledem na to, že Ústavní soud z pohledu uvedené námitky již jednou v podstatě shodnou věc přezkoumal a dospěl k výše uvedeným závěrům, nemá důvodu se od nich odchylovat ani v posuzovaném případě, a tak mu nezbývá, předmětné námitky stěžovatele odmítnout s odkazem na odůvodnění výše citovaného usnesení Ústavního soudu.
Poukazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na judikaturu Ústavního soudu, konkr. na nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 458/2000, IV. ÚS 527/2000, vzhledem ke zjištěným odlišnostem skutkového a právního stavu v citovaných případech a v posuzované věci, v které jsou - odhlédnuto od dalších rozdílů - jednak z odůvodnění usnesení obecních soudů zřejmé skutkové okolnosti, z nichž tyto soudy existenci zákonných důvodů vazby dovodily (viz výše), jednak ani nelze hovořit o "slábnutí obvinění", jestliže stěžovatel byl již obžalován a za spáchání trestného činu dokonce odsouzen (i když nepravomocně), a to za situace, kdy sám stěžovatel, jak vyplývá z ústavní stížnosti, své jednání nepopírá, přičemž nesouhlasí pouze s jeho právní kvalifikací ze strany obecného soudu.
Stěžovatel dále namítá i to, že v řízení předcházejícímu vydání napadených usnesení byl porušen princip "rovnosti zbraní", a v tomto ohledu poukazuje na výše citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ve všech těchto případech se však hlavní měrou jednalo o to, že zadržovaná osoba nebo její právní zástupce neměli možnost se - na rozdíl od protistrany - dostatečně seznámit s obsahem trestního spisu a v důsledku toho uplatnit v příslušném řízení své námitky. V posuzovaném případě však ústavní stížnost žádnou konkrétní námitku v tomto ohledu neobsahuje a že taková situace ani nastat nemohla, je patrné i z toho, že ve věci samé již proběhlo hlavní líčení, v jehož rámci se stěžovatel i jeho právní zástupce nepochybně mohli s důkazy a tvrzeními protistrany seznámit. Stěžovateli rovněž nebylo nijak bráněno se ke zjištěným skutečnostem vyjádřit a uplatnit námitky, jak ostatně učinil ve své stížnosti proti v záhlaví citovanému usnesení Městského soudu v Praze, jenž dle §71 odst. 6 trestního řádu přezkoumával, zda důvody vazby stěžovatele trvají i nadále.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu