ECLI:CZ:US:2007:2.US.779.06
sp. zn. II. ÚS 779/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudců Pavla Rychetského a Stanislava Balíka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky UNIGENOS, a. s., se sídlem v Českém Těšíně, Strojnická 373, IČ 47 67 48 49, zastoupené Mgr. Jiřím Kabuďou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, ul. 1. máje 741, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. srpna 2006, č. j. 29 Odo 1082/2006-98, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2006, č. j. 15 Co 84/2006-82 a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 5. ledna 2006, č. j. 27 C 353/2005-54, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností, podanou včas a ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] domáhá, s odvoláním na porušení jejího ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž obecné soudy rozhodly o připuštění záměny účastníků na straně žalobce (§107a o. s. ř.) v řízení o žalobě společnosti Konpo, s. r. o., vedené u Okresního soudu v Karviné proti stěžovatelce o zaplacení částky 20.457.768,35 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy pochybily, když nepřihlédly k jejím námitkám a nezkoumaly platnost smluv o postoupení pohledávek, na jejichž základě následně soud prvního stupně připustil, aby na místo dosavadního žalobce (Konpo, s. r. o.) vstoupila do řízení společnost Deutsche Bank Aktiengesellschaft, tedy to, zda skutečně platně došlo k postoupení práv, které tato společnost nadále hodlá v řízení uplatňovat, jakož i to, že nevyčkaly rozhodnutí o dovolání v řízení, v němž se stěžovatelka domáhá určení neplatnosti smluv o postoupení pohledávek uzavřených mezi původním věřitelem stěžovatelky (Komerční banka, a. s.) a původním žalobcem ve sporu. Stěžovatelka především zpochybňuje právní názor vyslovený obecnými soudy, dle nějž není při uplatnění postupu záměny účastníků na straně žalobce dle ust. §107a o. s. ř. možné zkoumat otázku platnosti či neplatnosti hmotněprávního úkonu, na jehož základě byla záměna účastníků v řízení uplatněna, neboť jde o otázku aktivní věcné legitimace žalobce, a tedy již merita sporu. Namítá, že uplatněný procesní postup musí být vždy v souladu s hmotným právem, soud je tedy povinen zkoumat, zda zde došlo k postoupení práva na základě platného právního úkonu. Ponechat přezkum platnosti smlouvy o postoupení práva až okamžiku meritornímu řešení sporu nepovažuje za správné, neboť tímto postupem je zhoršováno i procesní postavení žalované (stěžovatelky), která je vystavena nejistotě, protože takto může docházet k dalšímu převádění pohledávek a řetězení právního nástupnictví na straně žalobce. Stěžovatelka obsáhle popisuje historii existence pohledávky a zdůrazňuje, že další převod pohledávek činí postavení stěžovatelky zvláště nejistým. I z toho důvodu se domnívá, že napadená usnesení jsou nezákonná a navrhuje jejich zrušení.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR. K ústavní stížnosti zaslal své vyjádření JUDr. Petr Gemmel, předseda senátu 29 Odo Nejvyššího soudu ČR, jenž však pouze navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost a v důvodech odkázal zcela na odůvodnění svého stížností napadeného rozhodnutí. S ohledem na to, že v zaslaném vyjádření není uvedena žádná skutečnost, relevantní pro rozhodování Ústavního soudu, považoval Ústavní soud za nadbytečné zasílat je k vyjádření stěžovatelce.
Z kopií napadených usnesení Ústavní soud zjistil, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 27 C 353/2005 o žalobě společnosti Konpo, s. r. o, proti stěžovatelce o zaplacení částky 20.457.768,35 Kč s příslušenstvím, podáním doručeným soudu dne 23. prosince 2003 oznámil žalobce, že na základě smluv o postoupení pohledávky č. SPP-114701-05-BZ a SPP-114702-05-BZ, které nabyly účinnosti dne 16. prosince 2005, postoupil na společnost Deutsche Bank Aktiengesellschaft své pohledávky za stěžovatelkou (žalovanou) jako dlužníkem a navrhl, aby soud připustil, aby na jeho místo do řízení vstoupil nabyvatel práva. Svůj návrh doložil uvedenými smlouvami. Společnost Deutsche Bank Aktiengesellschaft se svým vstupem do řízení na místo dosavadního žalobce souhlasila.
Usnesením ze dne 5. ledna 2006, č. j. 27 C 353/2005-54, soud záměnu účastníků na straně žalobce připustil. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka (žalovaná) odvolání, v němž namítala, že okresní soud měl jako předběžnou otázku řešit, zda předložené smlouvy o postoupení pohledávek mezi původním žalobcem (Konpo, s. r. o.) a původním věřitelem stěžovatelky (Komerční banka, a. s.) jsou platné. Zpochybnila dále, že pohledávka, která je předmětem řízení, na nového žalobce skutečně přešla, neboť do spisu nebyla založena rámcová smlouva, na kterou odkazují jednotlivá ustanovení předložených smluv o postoupení pohledávky (pokud jde o určení kupní ceny), zpochybnila i platnost těchto smluv jak pro nedostatek ustanovení o kupní ceně, tak pro nepředložení plné moci zmocněnce postupníka, Mgr. B., který smlouvy jménem Deutsche Bank Aktiengesellschaft podepsal.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. května 2006, č. j. 15 Co 84/2006-82, tak, že napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud přitom posoudil, zda bylo postupováno v souladu s ust. §107a o. s. ř a dospěl k závěru, že postup soudu prvního stupně byl bez vady. Soud měl k dispozici návrh žalobce na připuštění záměny účastníků, spolu se souhlasem nového účastníka a existence právní skutečnosti, s níž je spojen převod nebo přechod práva účastníka řízení, o nějž v řízení jde, byl dostatečně osvědčen předloženými smlouvami o postoupení pohledávek uzavřenými mezi původním a novým žalobcem. Stran námitek odvolatele (stěžovatelky) poukázal na to, že je povinností soudu zkoumat, zda návrh na postup dle ust. §107a o. s. ř. se opírá o skutečnost, s níž se obecně spojuje převod nebo přechod práva či povinnosti, zda taková skutečnost opravdu nastala, tedy zda smlouva byla skutečně uzavřena a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva, o které jde v daném řízení. Otázku skutečného přechodu nebo převodu práva či povinnosti na nového nabyvatele, tedy otázku případné aktivní či pasivní věcné legitimace, soud v rámci postupu dle ust. §107a o. s. ř. nezkoumá. Takové zkoumání je dle odvolacího soudu namístě až při rozhodování o věci samé. Proto je bez významu námitka žalovaného (stěžovatelky), že pro porušení zákona o bankách je neplatná již předchozí smlouva o postoupení pohledávek mezi původním věřitelem stěžovatelky a původním žalobcem ve sporu, neboť ve svých důsledcích jde o řešení otázky aktivní věcné legitimace, tedy jednoho z hledisek významných pro rozhodování o věci samé, jemuž bude předcházet dokazování, které pro svůj rozsah při postupu dle ust. §107a o. s. ř. nemá místo. Krajský soud se však vyrovnal s námitkami stěžovatelky uplatňovanými vůči smlouvám o postoupení pohledávek, na jejichž základě byla záměna účastníka připuštěna, pokud jde o neuvedení kupní ceny a podepsání těchto smluv zástupcem postupníka. Mj. konstatoval, že podpisy osob jednajících za smluvní strany jsou ověřeny a pokud jde o postupníka, ve smlouvě je výslovně uvedeno, že za něj jedná na základě plné moci Mgr. J.B., který obě smlouvy jako zmocněný zástupce podepsal. Neplatnost smlouvy by za dané situace (v tomto krajský soud odkazuje na ustálenou judikaturu, zejména pak rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Odon 28/95) způsobil pouze stav, kdy by smlouvu za některou ze stran uzavíral zástupce na základě plné moci, aniž by takové jednání v zastoupení smluvní strany bylo ve smlouvě výslovně uvedeno. Takový případ v dané věci nenastal. Není vyžadováno, aby originál plné moci byl zmocněncem předložen třetím osobám, ani aby byla plná moc ke smlouvě neoddělitelně připojena. Námitku stěžovatelky, že pro nedostatek ustanovení o ceně za postoupení pohledávky jsou obě smlouvy neplatné, odmítl. Pohledávky lze dle odvolacího soudu postupovat za úplatu nebo bezúplatně; ze smluv přitom vyplývá, že jde o postoupení pohledávek za úplatu, na zaplacení této úplaty však není účinnost smluv o postoupení pohledávek vázána, a proto jde o námitku, která je v dané věci bez právního významu.
V zásadě stejný právní názor, pokud jde o aplikaci ust. §107a o. s. ř. následně zaujal i Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí o dovolání podaném stěžovatelkou proti usnesení odvolacího soudu, který usnesením ze dne 30. srpna 2006, č. j. 29 Odo 1082/2006-98, dovolání stěžovatelky jako nedůvodné zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého předmětem řízení o návrhu ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno, nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí či nikoliv, popř. zda podle označené právní skutečnosti bylo převedeno (přešlo) na jiného, když takové posouzení se týká již posouzení věci samé. K tomuto závěru se přihlásil rovněž v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s tím, že právní skutečností, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení (§107a o. s. ř.), je i smlouva o postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení §524 a násl. obč. zák. Odvolacímu soudu tak nelze důvodně vytýkat, že se při řešení otázky procesního charakteru platností smluv o postoupení pohledávek uzavřených mezi žalobkyní a společností, ani smluv o postoupení pohledávek mezi původní žalobkyní a věřitelkou nezabýval. Přitom bez vlivu na řízení shledal Nejvyšší soud ČR i stěžovatelkou namítanou skutečnost, že novým účastníkem řízení je společnost založená podle cizího práva. Taková skutečnost nemá dle Nejvyššího soudu ČR na postup dle ust. §107a o. s. ř. žádný vliv.
Ústavní soud předmětnou stížnost přezkoumal z hlediska porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, protože pouze z tohoto pohledu je oprávněn k přezkumu rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR si je vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud je především nucen konstatovat, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr. Tvrzení o zásahu do práva na spravedlivý proces přitom samo o sobě není s to stížnost do roviny ústavněprávní posunout. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze polemizuje se závěry obecných soudů, v podstatě se tak domáhá přezkoumání jejich rozhodnutí, k čemuž ovšem Ústavní soud není oprávněn, neboť není dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a do jejich nezávislého rozhodování nemůže zasahovat. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu lze považovat za protiústavní pouze tehdy, jsou-li jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí jen za předpokladu, že jimi je současně porušeno ústavně zaručené právo. Po prostudování věci však Ústavní soud ke svému zrušujícímu zákroku důvod neshledal.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry soudů všech tří stupňů v otázce aplikace konkrétního procesního ustanovení (§107a o. s. ř.), resp. splnění podmínek pro jeho užití, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak tyto námitky byly uplatněny již v řízení před obecnými soudy, jimiž se zejména odvolací a posléze dovolací soud nejen zabývaly, ale v odůvodnění svých stížností napadených rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádaly (§157 odst. 2 o. s. ř.). Pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze tedy těmto soudům, jakož ani soudu prvního stupně, jehož rozhodnutí spočívá na shodných závěrech, nic vytknout. Právní názor, který obecné soudy zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR), má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a argumentace stěžovatelky při polemice s jejich právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva.
Stěžovatelka pouze odmítá právní závěr obecných soudů, pokud jde o rozsah povinnosti soudu zkoumat právní skutečnost, která je podkladem pro jeho rozhodnutí o záměně účastníků. Ač tak již v dostatečné míře učinil již soud odvolací a posléze soud dovolací, Ústavní soud znovu odkazuje stěžovatelku k platné právní úpravě ust. §107a o. s. ř., jež je ustanovením upravujícím procesní nástupnictví v konkrétním řízení dvou (případně více) účastníků, tedy pouze vymezuje, kdo před soudem v řízení v pozici žalobce uplatňuje určitý nárok vůči žalovanému. Jeho použití je tedy vázáno na procesní aktivitu stran řízení před soudem a není nijak spojeno s jakýmikoliv dalšími (neprocesními) kroky stran mimo toto řízení. Při jeho aplikaci soud rozhoduje o tom, zda připustí záměnu účastníků na straně žalobce na základě jeho tvrzení, že došlo k převodu nebo přechodu práva nebo povinnosti, které jsou v řízení uplatňovány. Dle ustálené soudní praxe, jíž z hlediska ústavněprávního nelze nic vytknout, zkoumá pouze to, zda došlo k žalobcem označené právní skutečnosti, zda vůbec jde o právní skutečnost, s níž předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti (tedy zda nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů nemůže mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti), zda opravdu nastala (tedy že například smlouva o postoupení pohledávky nebo převzetí dluhu byla skutečně uzavřena) a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde (tedy že se týká práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde). Otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je nebo zda podle žalobcem uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno, se nezabývá, neboť se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci samé (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář - I. díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2001, str. 382 - 383 a judikaturu citovanou v rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu).
Požadavky kladené stěžovatelkou však směřují za tuto hranici procesního rozhodování do oblasti hmotného práva, aniž by k tomu byl jakýkoliv zákonný důvod a plynou pouze z nepochopení rozdílu mezi procesními právy a povinnostmi strany uplatňovanými v konkrétním soudním řízení a majícími vliv pouze v rámci něj a právy a povinnostmi vyplývajícími z práva hmotného, na něž rozhodování podle ust. §107a o. s. ř zůstává vždy zcela bez vlivu. Zda a nakolik je nový žalobce nositelem hmotného práva, které v řízení uplatňuje (zde věřitelem žalované pohledávky), bude soud zkoumat při rozhodování ve věci samé, a to včetně přezkumu platnosti smluv, na jejichž základě na něj žalované pohledávky přešly. Nad uvedené lze však konstatovat, že s formálními námitkami stěžovatelky vůči smlouvám o postoupení pohledávek, na jejichž základě obecné soudy o záměně účastníků rozhodly, se již soud prvního stupně a zejména pak soud odvolací již vyrovnaly.
Ústavní soud tedy nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 16. ledna 2007
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu