ECLI:CZ:US:2013:2.US.786.13.1
sp. zn. II. ÚS 786/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti RNDr. Jaroslava Košuta, CSc., MBA, zastoupeného JUDr. Karlem Čermákem, Ph.D., LL.M., advokátem (ev. č. 04929) se sídlem Elišky Peškové 15/735, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2615/2011-207 ze dne 29. 11. 2012, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 211/2010-177 ze dne 27. 1. 2011 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 32 C 83/2009-108 ze dne 21. 4. 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl žalobu, aby vedlejší účastník, v původním řízení žalovaná obchodní společnost BORGIS a.s., byl povinen uveřejnit na str. 4 deníku Právo, jehož je vydavatelem, v jeho čtvrtečním vydání omluvu stěžovateli, a to s nadpisem tučným písmem "Omluva RNDr. Jaroslavu Košutovi, CSc, MBA", jehož obsah je v žalobě a zamítavém výroku ve věci samé rozsudku nalézacího soudu blíže specifikován. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně částečně změnil tak, že vedlejšího účastníka zavázal uveřejnit omluvu konkretizovanou ve výroku I tohoto rozsudku, jinak rozsudek městského soudu jako věcně správný potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl shora citovaným usnesením jako nepřípustné dle §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.").
Proti rozhodnutím obecných soudů, především pak soudu dovolacího, brojí stěžovatel obsáhlou ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel trvá na tom, že dovolací soud neshledal přípustným jeho dovolání podle §237 odst. l písm. c) o. s. ř., a z tohoto důvodu je odmítl, přestože jím podané dovolání bylo založeno na nesprávném právním posouzení relevance pravdivosti zveřejněných výroků odvolacím soudem, přičemž v něm byla citována četná judikatura Nejvyššího soudu potvrzující závěr, že k zásahu do osobnostních práv jednotlivce může dojít i v důsledku zveřejnění pravdivých informací, jsou-li podány zkreslujícím, difamujícím nebo dehonestujícím způsobem. Stěžovatel rovněž podotkl, že v podaném dovolání druhoinstančnímu soudu vytýkal také neprovedení navržených důkazů, resp. absenci jakéhokoliv odůvodnění stran odmítnutí jeho důkazních návrhů, přičemž již na této úrovni poukázal na ústavněprávní rozměr takovéhoto pochybení, a to s odkazem na příslušné nálezy Ústavního soudu. "I tento zřejmý zásah do stěžovatelových ústavně zaručených práv však zůstal odvolacím soudem nepovšimnut." Opomenuté důkazy stěžovatel vytkl i soudům nalézacímu a odvolacímu. Stěžovatel dále tvrdí, že rozhodnutí soudů všech stupňů jsou zatížena vadou spočívající v jejich nedostatečném odůvodnění, když v nich absentují některá jeho tvrzení. Stěžovatel namítá i extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich soudy vyvozenými právními závěry a poukazuje na to, že obecné soudy svévolně interpretovaly klíčové právní pojmy. Všechny tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí dovolacího soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úvodem se sluší poznamenat, že stěžovatel sice petitem napadl toliko rozhodnutí Nejvyššího soudu (jehož formu zřejmě omylem označil za rozsudek), což plyne i z úvodní strany ústavní stížnosti, kde je jako účastník řízení označen jen dovolací soud. Nicméně z vlastního obsahu ústavní stížnosti plyne, že své výtky stěžovatel směřuje i proti rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, přičemž stěžovatel výslovně zdůrazňuje i možnost přezkumu rozhodnutí soudů nižších stupňů (srov. část čtvrtou ústavní stížnosti - str. 8 a násl.). Za této situace Ústavní soud dovodil, že stěžovatel ve skutečnosti napadá i rozhodnutí městského a vrchního soudu, což se odrazilo i v záhlaví a odůvodnění tohoto usnesení.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatel naprostou většinu svých výhrad směřuje proti způsobu, s jakým se Nejvyšší soud vypořádal s jeho dovoláním v napadeném rozsudku. Tu je třeba připomenout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání založené dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozhodném znění. Dovolací důvod dle tohoto ustanovení do doby jeho derogace nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (č. 147/2012 Sb.) tedy představoval jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím mohl Nejvyšší soud plnit své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání z tohoto důvodu závisela na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu nebyl ex lege nárok.
U odmítacích rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci uspokojivě splnil. Nelze totiž přehlédnout, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelem podané dovolání jako nepřípustné proto, že právní argumentaci odvolacího soudu shledal souladnou s vlastní judikaturou, jakož i judikaturou Ústavního soudu, resp. Evropského soudu pro lidská práva (str. 5 napadeného usnesení dovolacího soudu). Nejvyšší soud pak nepochybil ani v tom, když dospěl k závěru, že dovozováním odlišných skutkových závěrů, resp. odlišným hodnocením skutkového stavu stěžovatel neuplatňuje dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Totiž v dovolacím řízení založeném ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nebylo lze dle tehdy platné právní úpravy přihlížet k vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. zejména k dovolacímu důvodu stanovenému v ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. v předmětném znění); to se týká i námitky stěžovatele, v níž dovolacímu soudu vytýká, že se konkrétně nevyjádřil k jeho dovolací námitce vztahující se k tzv. opomenutým důkazům (viz dále). Rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy není naprosto arbitrárním rozhodnutím o existenci či absenci otázky zásadně právně významné, a z tohoto důvodu, jakož i dalších, níže uvedených důvodů, nemohl Ústavní soud rozumně dospět k závěru o jeho protiústavnosti.
Pokud jde o námitku tzv. opomenutých důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen vyhovět všem návrhům na provedení dokazování, tedy provést všechny důkazy, které účastníci řízení navrhují, může tyto návrhy zamítnout, ovšem musí tento svůj postup náležitě odůvodnit, aby bylo zřejmé, proč těm či jiným návrhům na doplnění dokazování nevyhověl. Ústavní soud musí přisvědčit stěžovateli v tom, že ani o samotném zamítnutí důkazních návrhů žalující strany není v rozhodnutí soudu první stolice byť jen zmínka. V rozsudku vrchního soudu pak stojí, že "není důvodu vytýkat soudu prvního stupně neprovedení důkazu výslechem žalobce a jeho sestry k tvrzeným následkům, neboť je zjevné, že tak soud prvního stupně neučinil právě z uvedeného důvodu" (str. 5 rozsudku odvolacího soudu). I když toto konstatování se může prima vista jevit lakonickým, okrajovým, resp. "obecně neodpovídající povaze a závažnosti věci", nelze přehlédnout kontext, do něhož bylo vloženo a v němž odvolací soud v širších souvislostech objasňuje, proč s ohledem na celou řadu skutečností k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatele nemohlo dojít (srov. str. 3 - 4 napadeného rozsudku vrchního soudu), a tím i proč by dle odvolacího soudu navržené důkazy nebyly mohly zvrátit rozhodnutí městského soudu ve věci samé. Nepochybně by bylo vhodnější, kdyby byl odvolací soud tuto svoji úvahu blíže a šířeji rozvedl, popř. zakomponoval do textu odůvodnění vhodnějším způsobem, než jak to učinil; i přes tyto výhrady, které se stěžovatelem do určité míry sdílí, však Ústavní soud nedospěl k závěru o nutnosti přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, když neshledal zmíněné nedostatky natolik vážnými, aby ve svém posledku vedly k porušení práva na spravedlivý proces, a sice v rámci hodnocení předmětného řízení jako celku.
Pokud jde o výtku stran nedostatečného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu, Ústavní soud poukazuje na svoji relevantní judikaturu, v níž vyzdvihuje, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09 dostupné na http://nalus.usoud.cz), s tím, že míru odůvodnění - ve světle výše nastíněných principů - nelze posuzovat na pozadí její kvantifikace, poněvadž i velmi stručné odůvodnění může předmětná ústavní kritéria splňovat, vystihuje-li alespoň stručně a výstižně podstatu a smysl daného rozhodnutí, což ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí v kontextu projednávané věci splňují. Obecné soudy ve svých rozhodnutích zřetelně uvedly, které okolnosti či skutečnosti jsou mezi stranami nesporné, které sporné jsou (srov. kupř. str. 3 a 4 prvoinstančního rozhodnutí), z jakých důkazů soudy vycházely (např. str. 4 - 5 téhož rozhodnutí), jak je hodnotily, resp. k jakým skutkovým zjištěním dospěly, i jaké právní závěry a na základě kterých právních norem k nim dospěly (srov. např. str. 3 rozsudku soudu druhé stolice), přičemž v uspokojivém rozsahu reagují též na tvrzení a argumentaci předestřené v průběhu soudního řízení stěžovatelem (str. 5 téhož rozhodnutí). Ani tento důvod tak nemohl založit neústavnost napadených rozhodnutí.
Ani námitce extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a z nich soudy vyvozenými právními závěry nebylo možno přisvědčit. Stěžovatel totiž na existenci tohoto rozporu usuzuje z vyjádření soudů prvního a druhého stupně stran pravdivosti tvrzení, obsaženého v daném novinovém článku, že v minulosti se o stěžovatele policie již zajímala, když toto tvrzení mělo být dle něj "podáno způsobem navozujícím dojem, že se v případě stěžovatele jedná o osobu vícenásobně trestně stíhanou na základě podezření ze spáchání trestního činu"; v průběhu soudního řízení přitom mělo být prokázáno, že "předešlý zájem policie se pohyboval toliko v rovině předvolání stěžovatele k výslechu jakožto svědka, nikoliv tudíž jako obviněného". Nalézací soud zde pouze uvedl, že sám stěžovatel učinil nesporným, že se o něj policie v minulosti zajímala. Stěžovatel v této souvislosti přehlíží tvrzení soudu, že sám poukázal na to, že byl předvolán k podání vysvětlení, čemuž dle soudu pak odpovídá i pasáž článku informující čtenáře o tom, že policie se o něj "zajímala". Je zjevné, že stěžovatel tu polemizuje se soudy stran slovního vyjádření "policie se zajímala", jemuž přisuzují stěžovatel i obecné soudy odlišný význam. V žádném případě však tato polemika nemůže vést k závěru o existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, poněvadž v tomto případě jde o nalézání smyslu výpovědní hodnoty jmenovaného slovního obratu (a tím i jeho případného difamujícího účinku).
Konečně nemohl Ústavní soud dát za pravdu argumentaci stěžovatele poukazující na svévolnou interpretaci klíčových právních pojmů ze strany obecných soudů. Stěžovatel je - mimo jiné - přesvědčen, že na základě jeho skutkových tvrzení a provedených důkazů došly soudy k závěru, že uveřejnění hrubě zkreslených a přizpůsobených informací a skutkových tvrzení týkajících se osoby stěžovatele nebylo objektivně způsobilé narušit či ohrozit jeho osobnostní práva chráněná ustanovením §11 občanského zákoníku. K tomu je ovšem třeba poznamenat, že vrchní soud modifikoval zamítavý rozsudek, kdy dospěl k závěru, že jedno z tvrzení nacházejících se v předmětném novinovém článku bylo způsobilé zasáhnout do jeho osobnostních práv, a proto vedlejšímu účastníkovi uložil, aby se stanoveným způsobem stěžovateli omluvil. U ostatních výroků obsažených v článku, pro které stěžovatel omluvu požadoval, pak soudy dovodily, že článek v tomto rozsahu "koresponduje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně o tom, že prvá věta vychází z vyjádření mluvčího pražského městského zastupitelství, druhá pak z informací o důvodech, pro něž byl žalobce trestně stíhán, plynoucích ze zprošťujícího rozsudku Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 40 T 4/2006" (srov. str. 4 rozsudku odvolacího soudu). Expressis verbis, obecné soudy se neztotožnily s percepcí zbylých třech tvrzení obsažených v novinovém článku stěžovatelem, a proto ani nemohly "na základě jeho skutkových tvrzení" svévolně dospět k absenci objektivní způsobilosti narušit či ohrozit jeho osobnostní práva chráněná ustanovením §11 občanského zákoníku, poněvadž zde nebyl patřičný skutkový základ. Nešlo tedy vůbec o ústavně nekonformní aplikaci či interpretaci zákonných právních pojmů, jak se domnívá stěžovatel, nýbrž o odlišný náhled na pravdivost či lživost toho kterého tvrzení v novinovém článku, který s interpretací zákonných pojmů nesouvisí.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 26. listopadu 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu