ECLI:CZ:US:1999:2.US.79.99
sp. zn. II. ÚS 79/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti V. V., zastoupeného Mgr. I. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 1998, sp. zn. 2 To 118/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 11. 2. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 1998, sp. zn. 2 To 118/98, a to pro porušení čl. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem ze dne 1. 12. 1998, sp. zn. 2 To 118/98, rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že z podnětu odvolání Krajského státního zástupce v Ostravě se napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. e), odst 2 tr. ř. zrušuje ohledně obžalovaného V. V. v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl soud tak, že obžalovaný V. V. byl uznán vinným tím, že spáchal jednak trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jednak trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., a dále trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák a odsoudil obžalovaného podle §247 odst. 3 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že při výslechu vyšetřovatelem bezprostředně po sdělení obvinění dne 10. 4. 1997 mu nebyla umožněna porada s obhájcem bez přítomnosti třetích osob. Tento postup je podle stěžovatele protiprávní a takto získaný důkaz je stižen závažnou procesní vadou způsobující jeho procesní nepoužitelnost. Vrchní soud v Olomouci, stejně tak jako Krajský soud v Ostravě, jakož i vyšetřovatel se podle stěžovatele přiklonily ke striktnímu gramatickému výkladu věty šesté ustanovení §33 odst. 1 tr. řádu. Tímto výkladem všechny výše uvedené orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že právo na rozmluvu bez přítomnosti třetích osob náleží výlučně a toliko obviněnému, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu: a contrario obviněnému, který je zadržen nebo obviněnému, jehož osobní svoboda nebyla žádným způsobem omezena, dle názoru těchto orgánů toto právo nepřísluší.
Takový výklad citovaného ustanovení je podle stěžovatele nesprávný. Ve svém důsledku totiž vnáší nerovnost mezi obviněné stíhané vazebně nebo ty, kteří jsou již ve výkonu trestu a mezi obviněné ostatní, tj. ty obviněné, kteří jsou podle ustanovení §76 tr. řádu zadrženi a obviněné, jejichž osobní svoboda není žádným způsobem omezena.
Z výše uvedeného vyplývá, že námitka stížnosti směřuje proti hodnocení prvotní stěžovatelovy výpovědi před vyšetřovatelem ze dne 10. 4. 1997, bezprostředně po sdělení obvinění. Stěžovatel namítá, že mu před touto výpovědí nebyla vyšetřovatelem umožněna rozmluva s obhájcem mezi čtyřma očima a byla umožněna pouze za přítomnosti vyšetřovatele. Má za to, že tím byla porušena jeho základní práva podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
Jak vyplývá z protokolu o výslechu, po celou dobu výslechu byl obhájce stěžovatele přítomen a žádné námitky proti způsobu výslechu nevznesl. Z toho lze dovodit, že výslech byl prováděn řádným způsobem a že stěžovatel byl jako obviněný o svých právech řádně poučen.
Z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, jako soudu odvolacího, vyplývá, že tato námitka byla uplatněna již v odvolání stěžovatele. Vrchní soud se jí podrobně zabýval a dovodil, že doznání stěžovatele učiněné v protokolu o výslechu ze dne 10. 4. 1997 před vyšetřovatelem nebylo jediným důkazem o vině stěžovatele, pokud tento v dalších svých výpovědích svou vinu popřel. Stěžovatel později sám vypověděl, že před vyšetřovatelem vypovídal bez nátlaku a donucení.
Ve stížnosti namítá stěžovatel nesprávný výklad ustanovení §33 odst. 1 tr. řádu a upozorňuje na "nerovnost" osoby ve vazbě, která podle citovaného ustanovení má nárok na rozmluvu s obhájcem mezi čtyřma očima, oproti osobě na svobodě, čímž reaguje na úvahu Vrchního soudu Olomouci, že v době výslechu před vyšetřovatelem osobou ve vazbě nebyl. Ustanovení §33 tr. řádu obsahuje základní práva obviněného v průběhu celého řízení a odpovídá s přihlédnutím k čl. 10 Ústavy i závazkům z mezinárodních smluv, zejm. čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny. Stěžovatel v argumentaci stížnosti vůbec nepřihlíží a zcela opomíjí větu čtvrtou §33 odst. 1 tr. řádu, že se v průběhu výslechu nemůže radit se svým obhájcem o tom, jak odpovídat na položenou otázku. V daném případě šlo v podstatě o odpověď a vyjádření stěžovatele ke vznesenému obvinění. Ustanovení §33 tr. řádu je souhrnem práv obviněného a je nutno je posuzovat jako celek.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy .
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 1 Listiny, podle kterého jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v právech, základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné, čl. 37 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, čl. 40 odst. 3 Listiny, podle kterého má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 10. května 1999