ECLI:CZ:US:2011:2.US.796.09.1
sp. zn. II. ÚS 796/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatelky společnosti Efrata, spol. s r. o., se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 23, zastoupené JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 15, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2009 č. j. 4 Cmo 6/2009-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 4. 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu (kterým byl k odvolání žalovaného zamítnut návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření), a to s odkazem na údajné porušení jejích práv zakotvených v ustanovení čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), a dále v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Tvrdila, že Vrchní soud v Praze svým postupem závažným způsobem porušil ustanovení §75c odst. 4 o. s. ř., pokud při rozhodování o odvolání proti nařízení předběžného opatření přihlížel i ke skutečnostem a důkazům, které neměl k dispozici soud prvého stupně v době jeho rozhodování, a rovněž vyjádřila nesouhlas se samotnými důvody, pro které Vrchní soudu v Praze návrh stěžovatelky na předběžné opatření zamítl.
Ústavní soud si k projednání ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků a příslušný spis Městského soudu v Praze, z něhož posléze zjistil, že rozsudkem ze dne 16. 4. 2010 č. j. 52 Cm 104/2007-160 Městský soud v Praze žalobě stěžovatelky o zaplacení částky 1.992.600,- Kč s příslušenstvím vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Proti rozsudku podal žalovaný blanketní odvolání. V průběhu odvolacího řízení podáním ze dne 2. 6. 2010 vzala stěžovatelka svoji žalobu zpět s odůvodněním, že mezi účastníky došlo dne 22. 4. 2010 k uzavření dohody o narovnání. Podle dohody o narovnání došlo k úplnému vypořádání právních vztahů mezi účastníky, mimo jiné těch, které byly předmětem soudního řízení, a stěžovatelka se zavázala ke zpětvzetí projednávané žaloby v plném rozsahu. Žalovaný s tímto zpětvzetím souhlasil s tím, že nebude požadovat náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu Vrchní soud v Praze jako odvolací soud postupoval podle §222a odst. 1 o. s. ř. a usnesením ze dne 29. 6. 2010 č. j. 4 Cmo 165/2010-179 napadený rozsudek zrušil a řízení zastavil.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a dříve, než přistoupil k projednání a rozhodnutí věci samé, zabýval se okolností, zda jsou splněny všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o "Ústavním soudu").
Ústavní soud opakovaně konstatuje ve své rozhodovací praxi, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
Ve shodě se svou ustálenou judikaturou Ústavní soud i v souvislosti s posuzovanou věcí zdůrazňuje, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž současně nelze případnou zjištěnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především využitím procesních prostředků daných právním systémem České republiky. Ústavní soud tak v civilním řízení (ale nejen v něm) zpravidla posuzuje jeho soulad se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny, jehož se dovolává i stěžovatelka, v jeho celku, tj. v zásadě až po pravomocném skončení řízení. Jen výjimečně je předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, to však za podmínky, že současně je tímto rozhodnutím přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.
Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností napadla rozhodnutí, kterým bylo v průběhu řízení rozhodnuto o jejím návrhu na vydání předběžného opatření, jímž se z obavy možného ohrožení výkonu rozhodnutí domáhala uložení povinnosti vedlejšímu účastníku, aby blíže specifikovaným způsobem nenakládal s určitými nemovitostmi v jeho vlastnictví. Jak však bylo dodatečně zjištěno, v průběhu řízení o ústavní stížnosti bylo v této věci soudem prvého stupně vydáno meritorní rozhodnutí. Toto rozhodnutí bylo z důvodu zpětvzetí žaloby stěžovatelkou zrušeno a řízení v celém rozsahu pravomocně zastaveno. Za dané procesní situace pak ztratila své opodstatnění i ústavní stížnost stěžovatelky brojící proti rozhodnutí o předběžném opatření a jakýkoli přezkum tohoto rozhodnutí je s ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomocných rozhodnutí obecných soudů a ekonomie soudního řízení zcela bezpředmětný. I tato okolnost činí ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. I v případě, že by Ústavní soud návrhu stěžovatelky vyhověl, nemělo by jeho rozhodnutí žádný vliv na již pravomocně ukončené řízení ve věci (srov. usnesení ze dne 16. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2829/07 nebo usnesení ze dne 24. 9. 2009 sp. zn. II. ÚS 1349/09, dostupná in http://nalus.usoud.cz).
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu