ECLI:CZ:US:2003:2.US.800.02
sp. zn. II. ÚS 800/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti 1) J. M., a 2) Č. Ř., zastoupených JUDr. O. H., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, č.j. 7 Tdo 660/2002, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé napadli ústavní stížností usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2002, č.j. 7 Tdo 660/2002, kterým byla odmítnuta jejich dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2002, sp. zn. 44 To 1557/2001, kterým byli odsouzeni pro tr. čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. z. Důvodem odmítnutí dovolání byla skutečnost, že uplatňovali dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr.ř., tj. rozhodnutí podle jejich názoru spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud výše uvedeným usnesením jejich dovolání odmítl, neboť takový důvod ve skutečnosti není dán. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, o jehož právní posouzení jde, byl zjištěn nesprávně, že důkazy byly hodnoceny vadně, že dokazování bylo neúplné apod. Podle Nejvyššího soudu lze takto napadat právní kvalifikaci soudem zjištěného skutku, nikoli sama skutková zjištění. Právě to však podle jeho názoru činí stěžovatelé, když namítají, že v jejich věci soudy nezjistily správně skutkový stav, neprovedly důkazy navržené obhajobou a neměly pro svá zjištění objektivní a řádně doložené důkazy, a proto jde jen o polemiku s tím, jak obecné soudy hodnotily důkazy a jaká zjištění z nich vyvodily.
Stěžovatelé uvádějí, že v dovolání výslovně namítli, že trestný čin nespáchali po stránce objektivní, ani subjektivní, když svým jednáním nezpůsobili vážnou újmu na nemajetkových právech akciové společnosti A. a podáním návrhu na konkurs a následným zveřejněním této skutečnosti v Hospodářských novinách nejednali vědomě a záměrně za účelem jejího poškození. Pokud namítali neprovedení důkazů, šlo o důvodnou námitku, neboť tím byli zkráceni na svých právech. Stejně tak před obecnými soudy namítali, že jim za vinu kladený trestný čin nespáchali. Proto navrhují zrušení rozhodnutí jak dovolacího, tak odvolacího soudu, neboť jim tím byla způsobena újma na právech podle čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost byla podána včas prostřednictvím právního zástupce na základě zvláštní plné moci a Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný. V předmětné věci je ovšem rozsah přezkumné role Ústavního soudu omezen pouze na zjištění, zda v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod bylo stěžovatelům umožněno, aby se mohli stanoveným postupem domáhat svých práv. Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K porušení tohoto práva by došlo tehdy, jestliže by byla stěžovatelům v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se dovoláním svých práv u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě, pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný, nerespektoval by zásadu rovnosti účastníků řízení, nerozhodl by bez zbytečných průtahů, atd. Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatelé to ani netvrdí.
Pokud Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy z důvodu, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., může Ústavní soud přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda byly správně posouzeny podmínky pro podání dovolání a rozhodnutí o něm. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. zda se v dané věci jednalo o rozhodnutí, které spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť tím by se stal další instancí v řízení o dovolání, což je role, která mu podle čl. 83 a čl. 90 Ústavy ČR nepřísluší. Může zkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud svým postupem nebo nečinností neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelů, konkrétně právo na to, aby jejich návrh byl stanoveným postupem projednán. Závěr Nejvyššího soudu v tomto směru není dán k volnému uvážení, nemůže být výrazem svévole a musí být náležitě odůvodněn. Nejvyšší soud však v daném případě postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení a věnoval předmětné věci náležitou pozornost a své závěry o postupu podle §265i odst. 1 písm. b) odůvodnil. Stěžovatelé nějaké extrémní vybočení (např. usnesení o odmítnutí nebylo odůvodněno, žádost byla chybně posouzena jako podaná po lhůtě) z ústavně zakotvených pravidel soudního řízení ani nenamítají.
Pokud jde o návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2002, sp. zn. 44 To 1557/2001, je nutno konstatovat, že v tomto bodě byla ústavní stížnost podána po lhůtě 60 dnů, jak ji stanoví §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. Stěžovatelé měli v tomto případě podat spolu s dovoláním rovněž ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, což však žádný z nich neučinil. Povinností Ústavního soudu pak bylo vyčkat výsledku řízení o dovolání a v případě, že by skončilo odmítnutím dovolání stěžovatelů, nic mu nebránilo v tom, aby přezkoumal ústavnost řízení před obecnými soudy. V daném případě mu pro to stěžovatelé nevytvořili prostor, nehledě již na samotnou skutečnost, že jejich ústavní stížnost postrádá jakoukoli ústavní argumentaci, která jako jediná může být pro Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti směrodatná. Z celé stížnosti i usnesení dovolacího soudu není patrné, v čem by měli být stěžovatelé poškozeni na jejich právu podle čl. 3 odst. 3 Listiny, podle kterého nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Obdobný závěr by však musel Ústavní soud učinit ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu i v případě, že se jedná o písařskou chybu a mělo být namítnuto porušení čl. 2 odst. 3 Listiny.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. 2. 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu