ECLI:CZ:US:2013:2.US.838.13.1
sp. zn. II. ÚS 838/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, IČ: 000 64 581, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem v Praze, směřující proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 12. 2012, č. j. 28 Cdo 3028/2012-144, a Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2012, č. j. 72 Co 490/2011-116, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která po formální stránce splňovala požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu. Dovozuje, že soudy nepostupovaly v souladu s čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), která garantuje všem účastníkům řízení před soudem rovná práva, a čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem. Cítí se dotčen v právu na spravedlivý proces garantovaném čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právu vlastnit majetek chráněném čl. 11 Listiny.
Napadená rozhodnutí vzešla ze sporu, jímž se stěžovatel domáhal proti žalované obchodní společnosti (dále jen "žalovaný") určení, že je vlastníkem id. 1/8 pozemku v katastrálním území Libeň. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil původní prvoinstanční rozsudek, jímž Obvodní soud pro Prahu 8 žalobě vyhověl. Městský soud sice obvodnímu soudu přisvědčil, že pozemek přešel ke dni 24. 5. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, do vlastnictví stěžovatele, a že dohoda o vydání uzavřená podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, mezi právním předchůdcem žalovaného - státním podnikem Sady, lesy a zahradnictví Praha - je v části týkající se žalované 1/8 pozemku neplatná. Současně souhlasil s důvody, proč nemohl být právní předchůdce žalovaného při své držbě vykonávané do roku 2005 v dobré víře ve smyslu §130 občanského zákoníku, pročež nemohlo dojít k vydržení vlastnického práva k předmětnému spoluvlastnickému podílu žalovaným. Na druhou stranu ale - oproti soudu prvostupňovému - považoval za nutné zohlednit dobrou víru samotného žalovaného trvající od roku 2005 do doby podání žaloby v roce 2010. Uzavřel formálně bezvadnou smlouvu s osobou, která byla před ním jako vlastník celého předmětného pozemku zapsána v katastru nemovitostí, přičemž převodní smlouva byla do katastru nemovitostí vložena. Dobrá víra žalovaného tak vyžaduje poskytnutí soudní ochrany ve smyslu závěrů shrnutých v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11. Navíc městský soud připomněl povinnost obcí vyplývající z §8 zákona č. 172/1991 Sb., ukládající do jednoho roku po nabytí vlastnictví učinit návrh na zápis věci do evidence nemovitostí. Stěžovatel však do tohoto data ani po následujících 18 let žádný konkrétní úkon, jímž by své vlastnictví uplatnil či prosazoval, neučinil. Bylo by proto neudržitelné poskytnout ochranu subjektu otálejícímu s prosazováním svého práva po tak dlouhou dobu na úkor subjektu, který pět let před podáním určovací žaloby nemovitost koupil od osoby zapsané jako vlastník a od té doby ji držel v dobré víře.
Nejvyšší soud se s touto úvahou ztotožnil a dovolání stěžovatele zamítl. Konstatoval, že prezentovaná situace má kolizní a nejednoznačný charakter; žalovaná mohla oprávněně nabýt dobrou víru ve své vlastnictví, na druhou stranu ale je relevantní i argument stěžovatele, proč zůstává vlastníkem sporného majetku. Proti sobě stojí ochrana vlastnictví nabytého ze zákona a ochrana dobré víry. Je proto třeba poměřovat ochranu základních práv. Skutkové okolnosti případu pak dovolací soud přesvědčily, že podání určovací žaloby zde bylo výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, když stěžovatel na jedné straně popírá vydržení pro nesplnění podmínky desetileté vydržecí doby, nicméně sám po dobu 19 let neučinil žádné úkony směřující k tomu, aby své vlastnictví realizoval.
Stěžovatel s uvedeným nesouhlasí. Podle zákona č. 172/1991 Sb. došlo k přechodu věcí na obce při splnění podmínek automaticky ke dni účinnosti zákona. Zápis do evidence nemovitostí měl pouze účinky deklaratorní. Množství nemovitostí, kterých se zákon č. 172/1991 Sb. dotkl, a které nebyly po roce 1950 samostatně evidovány, bylo značné. Stěžovatel musel postupně procházet knihovní vložky a zkoumat historii nemovitostí, což si vyžádalo dlouhý čas. To ale nelze klást k tíži stěžovatele. Dále argumentuje, že právní řád v České republice není založen na precedentech a je třeba vycházet z právních předpisů. Ty znají pouze tři výjimky ze zásady, že nelze nabýt vlastnické právo od nevlastníka; vydržení, nabytí od nepravého dědice a nabytí vlastnického práva k movité věci podle kupní smlouvy uzavřené dle obchodního zákoníku. Žádná z těchto výjimek na spor nedopadla, proto žalovaný vlastnictví k předmětnému podílu nikdy nenabyl. Stěžovatel konečně zpochybňuje dobrou víru žalovaného, který se o realitě vlastnických vztahů mohl přesvědčit prostudováním pozemkové knihy.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Přitom postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, ale i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen nepřípustnou "libovůlí".
Ústavní soud se z těchto důvodů zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Podstatu stěžovatelova návrhu tvoří polemika s právními závěry obecných soudů ohledně kolize vlastnického práva založeného zákonem a dobrou vírou v nabytí vlastnictví. Od Ústavního soudu očekává přehodnocení právě těchto závěrů; tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud po seznámení s poskytnutými podklady konstatuje, že důvody, pro které městský soud žalobu měnícím rozsudkem zamítl, jakož i důvody zamítnutí dovolání, jsou v odůvodnění rozsudků obou soudů v naprosto dostatečném rozsahu přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto na ně v plné míře odkazuje.
Pro úplnost k tomu dodává následující. Stěžovateli je třeba přisvědčit, že vlastnictví k tzv. historickému majetku přešlo na obce účinností zákona č. 172/1991 Sb. Lhůta v §8 zákona, ukládající obcím povinnost do jednoho roku po nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle zákona učinit návrh na zápis do evidence nemovitostí, byla toliko pořádkové povahy a s nesplněním povinnosti nebyla spojena žádná sankce v podobě zániku vlastnického práva. Aktivita byla vyžadována v zájmu právní jistoty relevantních subjektů práva, zejména osob, které v mezidobí nabyly k nemovitostem věcná práva. Právě ve vztahu k těmto osobám nemůže být nečinnost obcí bez významu. V napadených rozsudcích je ovšem tato okolnost citlivě vážena. Zvolené řešení kontrastu dlouhodobé pasivity stěžovatele s oprávněně odvoditelnou dobrou vírou žalovaného odpovídá judikatuře Ústavního soudu, reprezentované kromě již zmiňovaného rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 165/11 např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3061/11, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, sp. zn. II. ÚS 800/12, a dalšími; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz. Z nich zejména plyne, že dobrá víra nabyvatele vlastnického práva požívá široké ochrany, pročež musí být vždy pečlivě zkoumána vzhledem k individuálním okolnostem daného případu. Existenci dobré víry u nabyvatele je nutno presumovat a naopak, kdo tvrdí její nedostatek, je povinen tento nedostatek prokázat. Otázka prokázání, resp. popření existence dobré víry je zejména důležitá z hlediska důvěry nabyvatele v zápisy v katastru nemovitostí. Takovýto výklad odpovídá pojetí materiálního právního státu a ústavním principům právní jistoty, ochrany nabytých práv a ochrany vlastnického práva.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu