ECLI:CZ:US:2020:2.US.857.20.1
sp. zn. II. ÚS 857/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky E. K., zastoupené Mgr. Liborem Vincencem, advokátem se sídlem v Praze 3, Husinecká 808/5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2020 č. j. 7 As 402/2018-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí a tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že se stěžovatelka dopustila dopravních přestupků tím, že na místní komunikaci na parkovišti před hotelem při řízení vozidla způsobila dopravní nehodu tak, že při couvání narazila do stojícího vozidla Chevrolet Aveo, přičemž došlo k poškození obou vozidel. Po způsobení dopravní nehody nezastavila a z místa nehody ujela. Dopravní nehodu neohlásila, přestože to bylo její povinností, neboť při ní došlo ke škodě na majetku třetí osoby. Za uvedené přestupky byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 4 000 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. Stěžovatelčina správní žaloba byla zamítnuta Krajským soudem v Plzni a napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta stěžovatelčina kasační stížnost.
3. Nejvyšší správní soud stejně jako krajský soud dospěl ohledně otázky prekluze odpovědnosti stěžovatelky za přestupky k závěru, že k zániku odpovědnosti nedošlo. Stěžovatelce totiž bylo dne 26. 2. 2016 doručeno oznámení o zahájení řízení ve věci předmětných přestupků. Tím došlo podle §20 odst. 2 zákona o přestupcích k přerušení prekluzivní lhůty a lhůta pro projednání přestupků v délce jednoho roku počala běžet znovu. Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou podjatosti soudkyně krajského soudu Mgr. Jany Komínkové. Z kasační stížnosti vyplývá, že podjatost Mgr. Komínkové stěžovatelka dovozuje především z postupu této soudkyně ve své věci, zejména pak z jejího postupu přímo při jednání a následně po vydání rozsudku. Tento argument však Nejvyšší soud odmítl, neboť podle §8 odst. 5 soudního řádu správního musí účastník uplatnit námitku podjatosti do jednoho týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při jednání, musí ji uplatnit při tomto jednání. Pokud tedy stěžovatelka uplatnila tuto námitku až týden po soudním jednání, došlo k tomu zjevně opožděně.
4. K námitkám zpochybňujícím věrohodnost svědka Vejvody Nejvyšší správní soud uvedl, že kamerový záznam jednoznačně zachycuje dopravní nehodu, ke které v inkriminovanou dobu došlo na parkovišti hotelu. Na záznamu je jasně vidět, jak vozidlo Škoda Felicia levým zadním rohem naráží do zaparkovaného vozidla Chevrolet Aveo, a to konkrétně do místa levého zadního kola, blatníku a dveří. Při nárazu dochází k viditelnému zhoupnutí a drobnému posunutí vozidla Chevrolet Aveo. Rovněž je zřejmé, že po nárazu vozidlo Škoda Felicia opouští parkoviště. Nelze tedy mít pochybnosti o tom, že ke střetu aut došlo. V rozhodnou dobu vůz Škoda Felicia řídila právě stěžovatelka. Skutečnost, že se s vozidlem Chevrolet Aveo střetlo vozidlo Škoda Felicia řízené stěžovatelkou, potom potvrzují další důkazy, a to zejména fotodokumentace pořízená policií na parkovišti hotelu, vzorky laku odebrané z obou vozidel, odborné vyjádření Ing. Jaroslava Pavlíka ze dne 25. 4. 2016, a výpověď svědka Vejvody. Právě tyto důkazy spolu tvoří ucelený řetězec, na základě kterého nelze o skutkovém ději pochybovat. Drobné nepřesnosti ve výpovědi svědka Vejvody (barva vlasů, nebo to, zda pršelo či sněžilo) nijak nesnižují jeho věrohodnost, neboť v podstatných skutečnostech jeho popis odpovídá skutkovému ději zaznamenanému kamerou. Nejvyšší správní soud rovněž nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že uvedený svědek na místě nehody dle kamerového záznamu vůbec nebyl. Místo, ze kterého svědek dle svého tvrzení situaci pozoroval, se nachází za stromem na samém horním okraji videozáznamu, a s ohledem na rozlišení záznamu tedy nelze jednoznačně určit, zda je na videozáznamu zachycen či nikoli. K námitce stěžovatelky, že krajský soud chybně vyhodnotil parkoviště u hotelu jako účelovou komunikaci, neboť je to v rozporu jak s vyjádřením vlastníka pozemku, na němž se parkoviště nachází, tak se zápisem v katastru nemovitostí, poukázal Nejvyšší správní soud na svou judikaturu, z níž vyplývá, že pro to, aby určitá komunikace či plocha byla účelovou komunikací ve smyslu zákona o provozu na pozemních komunikacích, není rozhodující, jak je daný pozemek veden v katastru nemovitostí, či jak jej vnímá vlastník pozemku, ale to, zda daná plocha splňuje definiční znaky účelové komunikace.
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že správní orgány provedly pouze důkazy v její neprospěch, důkazy ve prospěch navrhovatelky zamítly, čímž jsou skutkové závěry založeny na nedostatečných skutkových zjištěních. Stěžovatelka je přesvědčena, že měl Nejvyšší správní soud dojít k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Plzni nebyl řádně odůvodněn ve smyslu potřebné přezkoumatelnosti. Podle stěžovatelky spis neobsahuje listinné důkazy, které do spisu vložila a to jí vypracované fotografie údajně poškozeného vozidla Chevrolet Aveo, do kterého měla narazit, tvrdí, že došlo k manipulaci s tímto vozidlem a "naaranžování" jeho poškození. Navrhovatelka poukazuje na to, že na fotografii je vůz modrý, přičemž v rámci spisu je uváděna barva černá, a proto jde o jiný vůz. Svědek Vejvoda podle stěžovatelky na místě nebyl, neboť si nezapamatoval skutečnosti jako je barva vlasů řidičky nebo počasí v době údajné dopravní nehody. Stěžovatelka uvádí, že si jasně pamatuje, jak při jednání Krajského soudu v Plzni uplatnila námitku promlčení. Pokud je ze strany Nejvyššího správního soudu uváděno, že námitka není zaznamenána na audiozáznamu, stěžovatelka si tuto skutečnost nedokáže vysvětlit jinak, než že se záznamem bylo manipulováno. Dále stěžovatelka namítá, že k dopravní nehodě vůbec nedošlo na pozemku, na který by se vztahovala úprava dle zákona o provozu na pozemních komunikacích. Závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou založeny na neúplném zjištění skutkového stavu (v důsledku nevyhovění důkazním návrhům navrhovatelky), čímž mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces. Dále stěžovatelka upozorňuje na to, že je invalidní důchodkyní, z místa údajné dopravní nehody odjela po snídani v hotelu na nutnou zdravotnickou schůzku, kde se sešla s dárcem ledviny. Stěžovatelka musela na schůzku přijít na určitý čas, přičemž zpět do hotelu (na místo dopravní nehody) se ihned po schůzce vrátila. Navíc stěžovatelka poukazuje na to, že po úhradě pokuty nebude mít finanční prostředky na stravu či na úhradu platby za nájem nebo energie.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem skutkového stavu a podústavního práva a s procesními postupy obecných soudů a správních orgánů. Stěžovatelka opakuje námitky, s nimiž se již vypořádal Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí či námitky, které nemají ústavní rozměr. Sama stěžovatelka ačkoli používá argumentaci odkazem na svá základní práva, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni podústavního práva a skutkových závěrů. Ústavnímu soudu však nepřísluší do skutkových závěrů či posouzení pravidel podústavního práva obecnými soudy bez dalšího zasahovat.
10. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu