ECLI:CZ:US:2011:2.US.864.10.1
sp. zn. II. ÚS 864/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti 1) M. H. a 2) E. H., zastoupených Mgr. Radkou Mackovou, advokátkou se sídlem Celetná 4, Praha 1, proti příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 037 Ex 95/09-76 ze dne 4. 8. 2009, vydanému JUDr. Petrem Kociánem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Brno-venkov, a usnesení Okresního soudu Praha-východ č. j. 28 Nc 12867/2008-60 ze dne 6. 1. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhali se stěžovatelé zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví, vyplývajících z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiloženého spisového materiálu se podává, že usnesením Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") č. j. 28 Nc 12867/2008-9 ze dne 16. 12. 2008 byla na návrh oprávněné, společnosti FAST HYPO, a.s., IČ: 26485893 (dále jen "oprávněná"), podle vykonatelného notářského zápisu NZ 53/2006, N 59/2006, ze dne 22. 3. 2007, sepsaného JUDr. J. H., notářem, k uspokojení nároku oprávněné ve výši 1.500.000,- Kč a pro náklady exekuce a náklady oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny, nařízena exekuce na majetek povinných - stěžovatelů (výrok I.). Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Petr Kocián, Exekutorský úřad Brno-venkov (výrok II.). Proti usnesení o nařízení exekuce podal stěžovatel odvolání, které bylo odmítnuto usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2009.
Dne 17. 3. 2009 vyzval soudní exekutor povinné - stěžovatele ke splnění povinnosti s poučením, že pokud uhradí celou vymáhanou částku včetně nákladů exekuce ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení výzvy, bude odměna soudního exekutora snížena o 50 %. Výzva č. j. 037 Ex 95/09-48 byla stěžovateli doručena dne 24. 3. 2009, stěžovatelce dne 26. 3. 2009. Na základě žádosti zástupce povinných vyhotovil soudní exekutor dne 24. 7. 2009 druhou výzvu ke splnění povinností, která jim byla doručena dne 29. 7. 2009 a která již poučení o možnosti snížení odměny exekutora neobsahovala. Stěžovatelé uhradili dlužnou částku dne 3. 8. 2009.
Napadeným příkazem k úhradě nákladů exekuce č. j. 037 Ex 95/09-76 ze dne 4. 8. 2009, vydaným soudním exekutorem JUDr. Petrem Kociánem, bylo poté stěžovatelům uloženo zaplatit náklady právního zastoupení oprávněného v exekučním řízení ve výši 40.758,- Kč a náklady exekuce, zahrnující odměnu exekutora ve výši 225.000,- Kč podle §§5 a 6 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 330/2001 Sb."), náhradu hotových výdajů exekutora ve výši 3.500,- Kč podle §13 citované vyhlášky, náhrada za doručení písemností exekutorem ve výši 300,- Kč dle §15 citované vyhlášky, DPH 19 % z vypočtených částek ve výši 43.472,- Kč, celkem tedy 272.272,- Kč.
Námitky stěžovatelů proti tomuto příkazu okresní soud usnesením č. j. 28 Nc 12867/2008-60 ze dne 6. 1. 2010 zamítl (výrok I.), přičemž žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.). Podle zjištění soudu stěžovatelé provedli úhradu dlužné částky téměř čtyři měsíce po obdržení výzvy soudního exekutora ke splnění povinnosti ze dne 17. 3. 2009.
V ústavní stížnosti stěžovatelé setrvávají na svém stanovisku uplatněném v předchozím řízení, podle něhož plnili vykonávanou pohledávku dobrovolně, a to ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy soudního exekutora ke splnění povinnosti ze dne 24. 7. 2009, doručené jim dne 29. 7. 2009, vyjadřují proto přesvědčení, že v dané věci byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb., tedy že odměna exekutora měla být krácena o 50 %. Stěžovatelé připouští, že jim byly postupně doručeny dvě výzvy ke splnění povinnosti, které se lišily pouze v obsahu poučení o možnosti snížení odměny exekutora, dle jejich názoru však toto poučení není obligatorní náležitostí výzvy a není podmínkou k tomu, aby mohlo být povinnými plněno dobrovolně. Poukazují na časový rozdíl mezi vyhotovením obou výzev, způsobený jimi uplatněným odvoláním do usnesení o nařízení exekuce, kdy po nabytí právní moci příslušného usnesení a doručení druhé výzvy stěžovatelé plnili již ve stanovené lhůtě. V této souvislosti argumentují tím, že nutnost dobrovolného plnění ještě před nabytím právní moci usnesení o nařízení exekuce (v případě stěžovatelů již na podkladě první výzvy) by znamenala zkrácení zákonných procesních práv povinných zaručených Ústavou a Listinou, jinými slovy ztrátu možnosti podávat opravné prostředky.
Stěžovatelé s ohledem na dobrovolné splnění jejich povinnosti dále namítají, že při stanovení odměny exekutora nebyly respektovány principy, na nichž by právní úprava odměn exekutora měla být postavena, a které byly vymezeny v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 i navazující judikatuře Ústavního soudu (např. nález sp. zn. I. ÚS 684/07 ze dne 17. 2. 2009). Exekutor ani soud se těmito pravidly neřídil, tj. neposuzoval výši odměny tak, aby odrážela složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti, zejména nesnížil odměnu dle ustanovení §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb., což vedlo k porušení jejich majetkových práv. Dle názoru stěžovatelů přímou účast exekutora na vymožení plnění nelze spatřovat pouze ve vystavení exekučních příkazů. Jelikož tyto byly vystaveny ještě před či současně s první výzvou exekutora ke splnění povinnosti, stěžovatelé by v souladu s argumentací soudního exekutora neplnili dobrovolně ani ve lhůtě stanovené v předmětné výzvě. Okresní soud tím, že uvedené skutečnosti a předložené důkazy řádně nezhodnotil, zasáhl do jejich práva na spravedlivý proces.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Okresní soud opakovaně uvedl, že výzva ke splnění povinnosti byla povinným doručena dne 24. 3. 2009 a 26. 3. 2009. K druhé výzvě, učiněné v červenci 2009, při posuzování podmínek k použití ustanovení o snížení odměny soudního exekutora nemohl přihlížet, neboť se nejednalo o výzvu ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., neb tato byla povinným zaslána toliko na základě žádosti jejich zástupce k vyčíslení výše aktuální dlužné částky a neobsahovala poučení o snížení odměny soudního exekutora při dobrovolném plnění dluhu ve stanovené lhůtě. Pokud bylo povinnými plněno až ve lhůtě uvedené v této druhé výzvě, nebylo možné toto plnění považovat za včasné, a tedy způsobilé vyvolat následky předpokládané ustanovením §11 odst. 1 písm. a) citované vyhlášky. Soud při hodnocení včasnosti a dobrovolnosti plnění vzal v potaz též soudním exekutorem vydané exekuční příkazy.
Soudní exekutor JUDr. Petr Kocián ve svém vyjádření obsáhle zrekapituloval průběh exekučního řízení, především jednotlivé kroky, jež v jeho průběhu učinil. Závěrem se ohradil proti tvrzení stěžovatelů, že dlužná částka byla uhrazena dobrovolně ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení výzvy soudního exekutora ke splnění povinností, přičemž shodně s okresním soudem lhůtu pro dobrovolné plnění ve smyslu §11 vyhlášky č. 330/2001 Sb. odvíjel od data doručení výzvy ze dne 17. 3. 2009, nikoliv až výzvy zaslané na žádost právního zástupce stěžovatelů. Soudní exekutor též zdůraznil, že výše odměny byla vyčíslena z plnění vymoženého za přímé účasti soudního exekutora, resp. v přímém důsledku jeho činnosti (obstavení majetku exekučními příkazy).
Vyjádření okresního soudu i soudního exekutora zaslal Ústavní soud právnímu zástupci stěžovatelů k replice, ovšem ve stanovené lhůtě neobdržel žádnou odpověď.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu přiloženého spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu. To ovšem platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy).
Vzhledem k výše uvedenému je třeba považovat rozhodování o nákladech řízení, včetně nákladů řízení exekučního, výhradně za doménu obecných soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, garantovaným běžným zákonem. Ústavní soud není oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání strážce ústavnosti. Ke zrušujícímu nálezu v těchto věcech přistupuje pouze v případě zcela extrémních pochybení obecných soudů, přivozujících zřetelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
V posuzovaném případě je v rozhodných souvislostech určující ustanovení §11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., jehož smyslem je reagovat na situace, kdy povinný splní dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul, v poslední možný okamžik, tj. po doručení výzvy exekutora. Povinnost povinného stran odměny exekutora se pak snižuje na polovinu toho, co by mu příslušelo, kdyby příslušná plnění vymohl exekučními nástroji. Tento účel ustanovení §11 odst. 1 zmiňované vyhlášky nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, v němž byla posuzována ústavnost ustanovení §5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb., a na nějž stěžovatelé rovněž odkazují, nijak nezpochybňuje.
Jak Ústavní soud ověřil ze spisu vedeného u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 28 Nc 12867/2008, v předmětné věci byla exekuce nařízena usnesením téhož soudu ze dne 16. 12. 2008, které nabylo právní moci dne 9. 4. 2009. Výzva soudního exekutora ke splnění povinnosti ze dne 17. 3. 2009 byla stěžovatelům doručena dne 24. 3. 2009, resp. dne 26. 3. 2009, vymáhaná částka pak byla na účet exekutora uhrazena až dne 3. 8. 2009. Ve světle řečeného se závěr soudu, že v tomto případě nelze použít ustanovení §11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., které by zohledňovalo dobrovolné plnění ze strany povinných, nejeví jako rozporný se skutkovými zjištěními. V záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodl okresní soud v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, když je též přehledně, logicky a srozumitelně odůvodnil.
Do ústavně právní roviny není způsobilý posunout věc ani poukaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 a z něj vycházející judikaturu, dle níž by odměna exekutora měla být ekvivalentní úsilí vynaloženému exekutorem k vymožení předmětu exekuce, neměla by povinnému způsobit nepřiměřenou újmu a měla by zohlednit stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. V konkrétním případě stěžovatelé plnili sice mimo rámec exekučních nástrojů, ale pod jejich tlakem a k jejich odvrácení, když současně exekutor již učinil zcela jasné a konkrétní kroky k vymožení plnění (obstavení bankovních účtů a nemovitostí stěžovatelů, příkaz k provádění srážek ze mzdy stěžovatele). Závěru soudu, že nejde o plnění dobrovolné, jak tvrdí stěžovatelé, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Na tuto konkrétní situaci není možné aplikovat použití těch ustanovení, která mají zabránit přiznání odměny soudnímu exekutorovi bez patřičné zásluhy o vymožení exekučního plnění, neboť v projednávané věci, na rozdíl od případů, řešených v nálezech Ústavního soudu, zabývajících se otázkou náhrady nákladů exekuce v případě dobrovolného plnění, nelze vzhledem ke všem zjištěným okolnostem případu plnění poskytnuté stěžovateli označit za dobrovolné.
V dané věci za bezpředmětnou a v podstatě účelovou považuje Ústavní soud konečně i argumentaci stěžovatelů stran podaného odvolání do usnesení o nařízení exekuce, jež navzdory stížnostním tvrzením uplatnil pouze stěžovatel, nikoliv již stěžovatelka, navíc toto odvolání neobsahovalo žádné skutečnosti, které by byly dle §44 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, rozhodné pro nařízení exekuce.
Poněvadž tedy Ústavní soud neshledal v postupu soudního exekutora a okresního soudu rozpor s principy spravedlnosti či vybočení z mezí ústavnosti, nezbylo mu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2010
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu