ECLI:CZ:US:2010:2.US.87.10.1
sp. zn. II. ÚS 87/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti 1. MUDr. M. P. a 2. Ing. M. P., oba zastoupeni Mgr. Ondřejem Buchou, advokátem Advokátní kanceláře ve Stříbře, Kostelní 840, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. l8 Co 161/2009-59 ze dne 6.10. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl zrušen částečný rozsudek pro uznání Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 3. 12. 2008, č.j. 5 C 219/2008-30.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé (v řízení u obecných soudů žalobci) se domáhají po žalovaných odstranění vad předmětu koupě - bytové jednotky, kterou od žalovaných zakoupili na základě kupní smlouvy. Žalovaní jsou z uzavřené kupní smlouvy zavázáni společně a nerozdílně. Okresní soud vydal ve věci částečný rozsudek pro uznání, neboť žalovaná se k podané žalobě ve stanovené lhůtě nevyjádřila, ačkoliv byla řádně vyzvána a poučena dle §114b odst. 1 a odst. 5 o.s.ř. Krajský soud částečný rozsudek pro uznání zrušil s odůvodněním, že ve věci nebyly splněny podmínky pro jeho vydání, neboť žalovaní jsou v řízení zavázáni společně a nerozdílně (§145 odst. 3, 4 obč. zák.), a manželé jsou proto v tomto případě společnými dlužníky, neboť jejich pasivní solidarita se dotýká úkonů, týkajících se společného jmění, tzn. i procesních úkonů učiněných v průběhu probíhajícího řízení. Lze tak dovodit, že ve vyjádření 1.žalovaného, je zahrnuto i vyjádření 2. žalované, její postoj byl prezentován i prostřednictvím právního zástupce při ústním jednání dne 3. 12. 2008.
Dle stěžovatelů je právní názor krajského soudu v extrémním nesouladu s dosavadním ustáleným právním výkladem institutů pasivní solidarity a tzv. nerozlučného společenství v extrémním rozporu s ustálenou judikaturou, jakož i s odbornou literaturou. Krajský soud ve zrušovacím usnesení zaměňuje institut pasivní solidarity (institut hmotněprávní) za institut procesního práva - tzv. nerozlučné společenství ve smyslu ustanovení §91 odst. 2 o.s.ř.
Solidárně zavázaní dlužníci mají v soudním řízení samostatné postavení, věřitel např. nemusí podat žalobu vůči všem solidárně zavázaným dlužníkům, ve věci vydaný rozsudek platí pouze mezi účastníky řízení, tj. mezi žalujícím věřitelem a tím ze solidárně zavázaných dlužníků, který byl v řízení žalovaným. Důsledkem samostatného postavení solidárně zavázaných dlužníků je skutečnost, že úkony jednotlivých účastníků řízení jsou relevantní pouze ve vztahu k tomu účastníku, který úkon učinil, ostatní účastníky nezavazují.
Stěžovatelé dále namítají, že krajský soud své odlišné právní závěry řádně neodůvodnil. K poukazu soudu na to, že postoj žalované byl prezentován prostřednictvím advokáta při ústním jednání dne 3. 12. 2008 namítají, že plná moc žalované pro zastupování advokátem byla soudu předložena až s odvoláním dne 23. 1.2009.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR a dospěl k závěru, že není přípustná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelů, že odvolací soud postupoval nesprávně, neboť pro zrušení částečného rozsudku pro uznání nebyly dány žádné důvody.
Ústavní soud předesílá, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že stěžovatel procesní prostředky uplatnil a řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty prostředky, které mu obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. v tomto případě řízení, které má být následně vedeno na základě rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení částečného rozsudku pro uznání. Princip subsidiarity má i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud tedy ve věci nadále probíhá řízení, které nebylo meritorně pravomocně skončeno, nemůže Ústavní soud do probíhajícího řízení zasahovat. Z nastíněného principu subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co nastávající stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost totiž nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které zákon stěžovatelům k ochraně jeho práva poskytuje, a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku fakticky nemožné.
Na základě shora uvedených úvah Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti, neboť dosud nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon poskytuje k ochraně práv stěžovatelů, proto ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) odmítl.
Pouze nad rámec Ústavní soud uvádí. že musí mít na zřeteli především zájem na zachování spravedlivého občanského soudního řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, a to ve vztahu ke všem účastníkům řízení. Z výše uvedeného je patrné, že zrušením rozsudku pro uznání zavazujícím jen jednoho z žalovaných manželů, nemohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces na straně stěžovatelů, jako žalobců. Stěžovatelé v dalším řízení budou mít možnost plně využít všechny procesní prostředky k ochraně jejich práv, event. i včetně ústavní stížnosti (za předpokladu splnění zákonných podmínek).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2010
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj