ECLI:CZ:US:1996:2.US.87.95
sp. zn. II. ÚS 87/95
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu ve věci návrhu stěžovatelky I. T., zastoupené advokátkou JUDr. D. T., na zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Brně, čj. 29 Ca 157/94-19, ze dne 13.2.1995, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně, čj. 29 Ca 157/94-19, ze dne
13.2.1995, se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Dne 24.4.1995 obdržel Ústavní soud ČR ústavní stížnost
stěžovatelky I. T. proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále
jen "Krajský soud"), čj. 29 Ca 157/94-19, ze dne 13.2.1995, kterým
bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Žďár nad Sázavou
- pozemkový úřad (dále jen "Pozemkový úřad"), ze dne 19.4.1994,
čj. PÚ-7910/92-1. Rozsudkem účastníka řízení bylo potvrzeno
rozhodnutí Pozemkového úřadu, podle kterého stěžovatelka není
vlastníkem zemědělského majetku v něm uvedeného. Ústavní stížnost
byla spojena s návrhem na zrušení části ustanovení §4 odst. 2
písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů
k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů, ve slovech "osoby uvedené v odstavci 1".
Současně stěžovatelka mimo petit svého návrhu navrhla, aby
v případě, že Ústavní soud dojde k závěru, že jde o neústavní
ustanovení, rovněž zrušil stejně znějící části ustanovení §4
odst. 2 písm. d) a e) citovaného zákona, tedy ve slovech "osoby
uvedené v odstavci 1". V petitu svého podání tento návrh neuvádí
proto, že přímo byla ve svých právech (podle jejího názoru)
dotčena pouze uplatněním ustanovení §4 odst. 2 písm. c)
citovaného zákona.
Stěžovatelka se domáhala zrušení uvedené části ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona, neboť podle jejího názoru jsou jím
porušena ustanovení čl. 1 Listiny základních práv a svobod, podle
kterého jsou lidé rovni v důstojnosti a právech, když
u oprávněných osob podle ustanovení §4 odst. 2 písm. a) a b)
citovaného zákona se podle Krajského soudu u původního vlastníka
nepožaduje splnění podmínky státního občanství a trvalého pobytu
v době úmrtí, kdežto u ostatních osob uvedených v §4 odst. 2
písm. c), d) a e) to požadováno je.
Úmyslem zákonodárce podle jejího názoru bylo, aby novelou
citovaného zákona, tj. zákonem č. 93/1992 Sb., bylo umožněno
i dalším osobám než původnímu vlastníkovi (pokud splňují znaky
oprávněné osoby), aby mohly uplatnit nárok na vydání zemědělského
majetku původně patřící vlastníku, od kterého odvozují své
postavení a u něhož nebylo prokázáno splnění trvalého pobytu na
území ČR a jeho státního občanství. Ponechání odkazu na odst. 1 ve
slovech "osoby uvedené v odstavci 1", je podle názoru stěžovatelky
pouhou chybou legislativně-technického rázu, kterou mohl Krajský
soud překlenout historickým a logickým výkladem, kdyby zákon pouze
"nečetl."
Pro případ, že tento výklad v uvedeném směru není možný a že
je správný doslovný výklad používaný aplikační praxí, navrhla
stěžovatelka následující řešení. Protože na osoby, uvedené pod
písm. a) a b), jsou pro úspěšné uplatnění restitučních nároků
kladeny rozdílné nároky než na osoby uvedené pod písm. c), d) a e)
citovaného ustanovení, jde o zjevný projev neopodstatněného
nerovného postavení subjektů a tudíž o protiústavní ustanovení.
Pokud by Ústavní soud došel k tomuto závěru, dala
stěžovatelka ke zvážení, zda by neměla být kromě ustanovení §4
odst. 2 písm. c) citovaného zákona, jehož uplatněním byla
stěžovatelka, jak tvrdí, dotčena ve svých základních právech,
rovněž zrušena ustanovení §4 odst. 2 písm. d) a e) citovaného
zákona.
II.
Skutková stránka případu je následující. Dne 21.12.1992, tedy
v zákonem stanovené lhůtě, uplatnila stěžovatelka u Pozemkového
úřadu nárok na vydání zemědělského majetku v k.ú. S.. Dále vyzvala
povinnou osobu Lesy České republiky, s.p. Hradec Králové, k jeho
vydání. Povinná osoba svým vyjádřením čj. 071/2412/01, ze dne
4.11.1993, odmítla uzavřít dohodu o vydání předmětné nemovitosti.
Na základě této skutečnosti rozhodl Pozemkový úřad podle
§9 odst. 4 citovaného zákona tak, že stěžovatelka není vlastníkem
předmětné nemovitosti. Odůvodnil to tím, že stěžovatelka uplatnila
nárok na vydání nemovitosti jako dcera původního vlastníka A. S.,
který zemřel dne 26.4.1957 ve Vídni bez zanechání závěti
a u kterého nebylo prokázáno splnění podmínky státního občanství
a trvalého pobytu (trvalého žití) podle §4 odst. 1 citovaného
zákona, ani podle §2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb.
Pozemkový úřad nepřisvědčil názoru stěžovatelky, že k odnětí
nemovitosti došlo podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první
pozemkové reformy, když výpis z moravských zemských desek - vl. č.
476 prokazuje, že došlo ke konfiskaci předmětného zemědělského
majetku na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.
a na přídělové listině z 5.1.1950 je vyznačeno jako den přídělu
datum 3.11.1945. Tím považoval za vyvrácený názor stěžovatelky, že
z jí předloženého usnesení Krajského civilního soudu v Brně (výpis
z moravských zemských desek č.d. 981/48) ze dne 28.6.1948 plyne,
že k odnětí majetku došlo po 25.2.1948 na základě zákona č.
142/1947 Sb. V tomto usnesení se uvádí, že Ministerstvo
zemědělství zamýšlí převzít nemovitosti a že jde o majetek, který
je předmětem revize podle zákona č. 142/1947 Sb. Současně je v něm
její otec A. S. vyzýván, aby se vyjádřil, u kterých nemovitostí do
50 ha uplatňuje nárok, aby byly ponechány v jeho vlastnictví.
Právní názor Pozemkového úřadu potvrdil i Krajský soud ve
svém rozsudku, čj. 29 Ca 157/94-19, ze dne 13.2.1995. Podle názoru
Krajského soudu šlo při přezkoumání napadeného rozhodnutí
Pozemkového úřadu jen o posouzení právní otázky a rozhodoval proto
postupem podle §250f o.s.ř. s použitím §250l odst. 2 o.s.ř.
Krajský soud měl za prokázanou skutečnost, že původnímu vlastníku
byl zemědělský majetek konfiskován na základě dekretu prezidenta
republiky č. 12/1945 Sb., takže bylo třeba případ posoudit podle
zákona ČNR č. 243/1992 Sb. Jestliže tedy správní orgán zjistil, že
původní vlastník A. S. nesplňuje, byť i jedinou podmínku (v daném
případě trvale nežil na území ČR), postupoval podle názoru
Krajského soudu správně, když stěžovatelce nepřiznal postavení
oprávněné osoby. Další dokazování by proto nemělo žádného významu,
neboť by byly prokazovány skutečnosti pro skutkový a právní základ
rozhodnutí zjevně nepotřebné nebo nadbytečné.
Jestliže se stěžovatelka (podle Krajského soudu až v opravném
prostředku) domáhala postavení oprávněné osoby nikoli podle zákona
ČNR č. 243/1992 Sb., nýbrž podle §4 odst. 2 písm. c) zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, výsledek rozhodnutí by
byl podle odůvodnění rozsudku Krajského soudu stejný. I zde se
požaduje splnění podmínky trvalého pobytu na území ČR, byť jen
u osob uvedených v ustanovení §4 odst. 2 písm. c), d) a e). Podle
názoru Krajského soudu na tomto právním stavu novelizace
předmětného ustanovení zákonem č. 93/1992 Sb. nic nezměnila
a v případě dětí a manžela jako oprávněných osob proto musí osoba
"uvedená v odst. 1" splňovat všechny uvedené podmínky.
Předmětné rozhodnutí Krajského soudu nabylo dne 1.3.1995
právní moci. Dne 24.4.1995 obdržel Ústavní soud stížnost spojenou
s návrhem na přezkoumání uvedených ustanovení zákona č. 229/1991
Sb. Stížnost tedy byla podána včas. Stěžovatelka je zastoupena
advokátkou v souladu s ustanovením §30 odst. 1 a §31 zákona
o Ústavním soudu. II. senát Ústavního soudu proto došel k závěru,
že ústavní stížnost je přípustná. Svým usnesením, č. j. II. ÚS
87/95-22, řízení přerušil a návrh na zrušení předmětného
ustanovení postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl.
87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR v části, týkající se návrhu na
zrušení části ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991
Sb. ve slovech "osoby uvedené v odstavci 1", a přenechal plénu
Ústavního soudu případné zvážení přezkoumání ústavnosti
i ustanovení §4 odst. 2 písm. d) a e) téhož zákona, rovněž ve
slovech "osoby uvedené v odstavci 1."
Poté, co ve věci ústavnosti ustanovení §4 odst. 2 písm.
c) a eventuelně i písm. d) a e) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
zákona č. 93/1992 Sb., bylo usnesením čj. Pl. ÚS 39/95-10, ze dne
26.6.1996, rozhodnuto tak, že se návrh odmítá proto, že byl podán
někým zjevně neoprávněným, mohl II. senát Ústavního soudu
pokračovat v přerušeném řízení.
K návrhu se vyjádřil účastník řízení, Krajský soud v Brně. Ve
svém přípise uvádí, že jeho postupem nedošlo k porušení uvedených
základních práv stěžovatelky, neboť byla dodržena ustanovení části
páté, hlavy třetí o.s.ř. V tomto případě se nejedná o řízení
nalézací, nýbrž o přezkum zákonnosti správního aktu. Předmětem
řízení bylo posouzení otázky, zda lze stěžovatelce přiznat
postavení osoby oprávněné, což bylo možno zodpovědět na základě
zjištění z provedených důkazů Pozemkového úřadu a nebylo zde třeba
dalšího dokazování a stanovisek účastníků řízení. Objektivní
důkaz, že původní vlastník nemovitostí žil a zemřel mimo území ČR,
nemohl být vyvrácen, ani kdyby bylo vedeno dokazování ohledně
skutečností, za kterých byl zbaven majetku. Soud aplikoval zákon
ve znění platném v době rozhodování a nedošel k závěru o jeho
neústavnosti. V dalším pak Krajský soud odkázal na odůvodnění
svého rozhodnutí a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost
zamítl.
Vedlejší účastník řízení, Okresní úřad Žďár nad Sázavou
- pozemkový úřad, ve svém vyjádření uvedl, že v odůvodnění věc
posoudil tak, že došlo ke konfiskaci majetku podle dekretu č.
12/1945 Sb., neboť ve vložce č. 320 moravských zemských desek je
poznamenána konfiskace podle uvedeného dekretu a dále, že soud
bere na vědomí zpětvzetí knihovní žádosti Ministerstva zemědělství
v Praze ze dne 17.6.1948 a poznámka zamýšleného převzetí
nemovitostí a revize podle zákonných ustanovení. Ve vložce č. 476
je vyznačeno, že jde o majetek, který je předmětem revize podle
zákona č. 142/1947 Sb., ale přechod vlastnictví je vyznačen č.d.
12615/49 dle dekretu č. 12/1945 Sb. O tento stav se při svém
rozhodnutí opřel a vycházel přitom i z judikatury ostatních
krajských soudů v ČR.
Dále se vyjádřil vedlejší účastník Lesy České republiky,
s.p., Hradec Králové. Ve svém stanovisku uvádí, že ohledně vydání
zemědělského majetku se na něj obrátil právní zástupce
stěžovatelky v zákonné lhůtě. Protože podle názoru tohoto
vedlejšího účastníka nebyly splněny podmínky, dohodu o vydání
majetku neuzavřel. Poukázal přitom i na nedořešené tzv. náhradové
dohody, kterými byli kromě jiných odškodňováni i občané Rakouska.
Posouzení věci samé přenechává Ústavnímu soudu a vlastní návrh
nemá. Pouze uvádí, že podle jeho názoru existuje naléhavý právní
zájem na projednání věci, je však třeba zvážit dopad právních
následků nálezu.
Pozemkový fond ČR, územní pracoviště Žďár nad Sázavou sdělil,
že se věcí řešenou v řízení před Ústavním soudem nezabýval
a ponechal na Ústavním soudu její posouzení. Výslovně se však
svého postavení vedlejšího účastníka nevzdal.
III.
Na základě provedeného řízení došel II. senát Ústavního soudu
k následujícím závěrům. Základem pro rozhodnutí Pozemkového úřadu
i Krajského soudu bylo jednoznačné prokázání faktu, že na straně
otce stěžovatelky nebyla splněna podmínka trvalého pobytu, resp.
trvalého žití na území ČR. Ostatní úvahy obsažené v odůvodnění
jejich rozhodnutí již nelze považovat za ratio decidendi pro
jejich postup ve věci, která je předmětem ústavní stížnosti.
Ústavní soud však ve svém nálezu Pl. ÚS 8/95 (č. 29/1996 Sb.)
zrušil ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů, a to část prvé věty za čárkou ve slovech
"který má trvalý pobyt na jejím území a" a ustanovení §4 odst.
2 téhož zákona ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území",
ustanovení §7 odst. 2 téhož zákona ve slovech "trvale žijící na
území České republiky", ustanovení §2 odst. 1 zákona ČNR č.
243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se
zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve
slovech "trvale žijící na území České republiky" a ustanovení
§2 odst. 2 téhož zákona ČNR ve slovech "a trvale žijí v České
republice."
Z odůvodnění nálezu Pl. ÚS 8/95 (č. 29/1996 Sb.) plyne, že
taková úprava odporuje stejným ustanovením, tj. čl. 1 a 10 Ústavy
ČR, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 2 a čl.
14 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1
Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod, jako obdobná ustanovení stanovící podmínku
trvalého pobytu v případě zákona č. 87/1991 Sb., a že nebyl
shledán důvod, pro který by bylo třeba se od právního názoru
vysloveného v nálezu Pl. ÚS 3/94 (č. 164/1994 Sb.) odchýlit.
Provedené řízení před II. senátem Ústavního soudu prokázalo,
že důvodem pro rozhodnutí Krajského soudu v Brně, čj. 29 Ca
157/94-19, ze dne 13.2.1995, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí
Okresního úřadu Žďár nad Sázavou - pozemkový úřad, ze dne
19.4.1994, čj. PÚ-7910/92-1, podle kterého stěžovatelka není
vlastníkem v rozhodnutí uvedených nemovitostí, bylo nesplnění
podmínky trvalého žití, popř. trvalého pobytu. Tím došlo ve vztahu
ke stěžovatelce k porušení jejích výše uvedených základních práv.
Toto porušení ovšem nelze vytýkat správnímu orgánu, který
v předmětné věci rozhodoval, neboť postupoval podle tehdy platných
právních předpisů, kterými je ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR a §3
odst. 1 a §46 správního řádu vázán.
Rovněž tak nelze vytýkat Krajskému soudu jeho tehdejší postup
při posuzování případu z hlediska splnění podmínky trvalého žití
na území ČR. Námitka stěžovatelky, že tímto postupem účastníka
řízení došlo k porušení ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR není
na místě. Jednak z toho důvodu, že toto ustanovení samo o sobě
stricto sensu nezakládá subjektivní veřejné právo stěžovatelky,
nýbrž je jen jednou z institucionálních záruk ochrany základních
práv a složkou právního státu, jednak proto, že soudy jsou při
svém rozhodování nezávislé a jedinou povinností, která pro ně
z ustanovení čl. 95 odst. 2 plyne, je, že nemohou samy posoudit
ústavnost právního předpisu, nýbrž musí věc postoupit Ústavnímu
soudu v tom případě, kdy dojdou k závěru, že zákon, jehož má být
při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem.
Ústavní soud neshledal žádné důvody pro stěžovatelkou tvrzené
porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud
jde o namítané porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, má Ústavní soud za to, že za situace, kdy v aplikaci
ustanovení §250f o.s.ř. nespočívá samotná neústavnost napadeného
rozhodnutí, nemůže mít zásadní význam ani aplikace tohoto
ustanovení.
Ústavní soud přitom vychází ze své již konstantní judikatury,
podle které se cítí vázán petitem návrhu stěžovatele, nikoli však
odůvodněním ústavní stížnosti. Jestliže v mezidobí od podání
ústavní stížnosti rozhodl o neústavnosti podmínky trvalého pobytu,
popř. trvalého žití požadované zákonem č. 229/1991 Sb., popř.
zákonem ČNR č. 243/1992 Sb. jako podmínky pro uplatnění
restitučního nároku a jestliže jak Pozemkový úřad, tak Krajský
soud svá rozhodnutí opřely o tuto neústavní podmínku, musel
Ústavní soud rozhodnout, jak ve výroku uvedeno.
Ústavní soud při tomto rozhodnutí respektuje nezávislost
rozhodování obecných soudů, a proto se nevyslovuje k otázkám,
které bude třeba vyřešit při novém projednání věci před Krajským
soudem. Ponechává proto plně na úvaze soudu, jak nyní posoudí
splnění dalších podmínek pro uplatnění restitučního nároku, jako
je především splnění podmínky státního občanství a určení, podle
jakého právního předpisu došlo k přechodu předmětného zemědělského
majetku na stát a zda tedy bude případ posouzen podle ustanovení
§2 odst. 2 písm. c) zákona ČNR č. 243/1992 Sb. nebo podle §4
odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č.
93/1992 Sb.
Ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
stanoví, že bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo
právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, Ústavní soud
napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zruší. Protože podmínky
tohoto ustanovení jsou naplněny, nezbylo Ústavnímu soudu než
zrušit rozhodnutí Krajského soudu v Brně, čj. 29 Ca 157/94-19, ze
dne 13.2.1995, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu
Žďár nad Sázavou - pozemkový úřad, ze dne 19.4.1994, čj.
PÚ-7910/92-1, podle kterého stěžovatelka není vlastníkem v něm
uvedených nemovitostí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou
závazná pro všechny orgány i osoby.
V Brně dne 11. července 1996