ECLI:CZ:US:2003:2.US.88.01
sp. zn. II. ÚS 88/01
Usnesení
Senát Ústavního soudu složený z předsedy senátu JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Antonína Procházky rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele J. P., zastoupeného advokátem Mgr. P. D., proti usnesením Vrchního soudu v Praze z 12. 12. 2000 sp. zn. 2 Ntv 20/2000, z 20. 3. 2001 sp. zn. 2 Ntv 8/01, z 19. 6. 2001 sp. zn. 2 Ntv 19/01 a z 18. 10. 2001 sp. zn. 2 Ntv 33/01 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze 6. 2. 2001 sp. zn. 3 Tvo 15/2001 takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 25. 6. 2001 došel Ústavnímu soudu návrh z 21. 6. 2001, jímž stěžovatel napadá uvedená rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na osobní svobodu ústavně zaručené v čl. 8 odst. 1 a 5, čl. 4 odst. 2 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "Listina"), a v čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů, č. 209/1992 a č. 243/1998 Sb. (dále jen "Úmluva").
I.
V souvislosti s trestním stíháním pro drogovou a majetkovou trestnou činnost vedeným proti navrhovateli před Městským soudem v Praze a Vrchním soudem v Praze v průběhu roku 1999 byl stěžovatel usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 z 20. 1. 1999 vzat do vazby, která se u něj započítává od 19. 1. 1999. Dne 4. 12. 2000 navrhla předsedkyně senátu Městského soudu v Praze prodloužení vazby do 1. 4. 2001. Prvním z napadených usnesení Vrchního soudu v Praze z 12.12. 2000 sp. zn. 2 Ntv 20/2000 bylo tomuto návrhu vyhověno. Stížnost proti tomuto usnesení zamítl Nejvyšší soud usnesením ze 6.2.2001 sp. zn. 3 Tvo 15/2001 rovněž napadeným ústavní stížností.
K dalšímu prodloužení vazby do 1. 7. 2001 došlo druhým z usnesení vrchního soudu, taktéž napadeným ústavní stížností (sp. zn. 2 Ntv 8/01 z 20.3.2001). Proti tomuto rozhodnutí navrhovatel stížností nebrojil. Odůvodňuje to tím, že "...došlo-li k nezákonnému prodloužení vazby již dříve a příslušná rozhodnutí budou Ústavním soudem zrušena s účinky ex tunc, je usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 2 Ntv 8/01, třeba považovat za rozhodnutí nesplňující zákonné požadavky pro jeho vydání (tj. zejména trvání vazby) a tudíž rozhodnutí nicotné."
Dne 2. 7. 2001 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti. Tímto doplněním se navrhovatel domáhá, zřejmě ze stejných důvodů, zrušení třetího usnesení Vrchního soudu v Praze z 19.6.2001 sp. zn. 2 Ntv 19/01, neboť mu byla vazba opět prodloužena, a to do 31. 10. 2001. Jak se uvádí v odůvodnění dalšího doplnění původní ústavní stížnosti, jež bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 16. 11. 2001, "Stěžovatel podal proti tomuto (třetímu v pořadí) rozhodnutí stížnost k Nejvyššímu soudu, který usnesení Vrchního soudu v Praze usnesením ze dne 1. 8. 2001, sp. zn. 4 Tvo 106/2001, potvrdil..." Nicméně důvody doplnění ústavní stížnosti, došlého Ústavnímu soudu 2. 7. 2001, naznačují, že předmětná stížnost k Nejvyššímu soudu podána nebyla, což potvrzuje i obsah připojeného spisu Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 Ntv 19/01. Zmíněné důvody jsou identické, jako v případě nepodání stížnosti proti v pořadí druhému usnesení o prodloužení vazby; tedy, "...došlo-li k nezákonnému prodloužení vazby již dříve a příslušná rozhodnutí budou Ústavním soudem zrušena s účinky ex tunc, je usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 2 Ntv 19/01, třeba považovat za rozhodnutí nesplňující zákonné požadavky pro jeho vydání (tj. zejména trvání vazby) a tudíž rozhodnutí nicotné."
Jak naznačeno, dne 16. 11. 2001 se doručuje Ústavnímu soudu v pořadí další doplnění původní ústavní stížnosti, jímž navrhovatel upozorňuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 2 Ntv 33/01, o dalším prodloužení stěžovatelovy vazby, a sice do dne 19. 1. 2002. Proti tomuto rozhodnutí podává navrhovatel stížnost, o níž ke dni podání posledního doplnění původní ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto.
Proti rozhodnutím obecných soudů, tzn. Vrchního soudu v Praze (sp. zn. 2 Ntv 20/2000) a Nejvyššího soudu (sp. zn. 3 Tvo 15/2001) stěžovatel brojí ústavní stížností z důvodů, které rozvádí následovně:
Oběma usneseními došlo k porušení jeho základních práv a svobod garantovaných Listinou a Úmluvou, jak se cituje shora, konkrétně v tom, že jeho vazba byla prodloužena nad míru přiměřenou okolnostem případu, jeho osobním poměrům a důvodům, o něž tyto soudy svoje rozhodnutí opřely (nezákonnost vazby).
Vrchní soud v Praze vycházel v tomto ohledu ze skutečnosti, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem, který není k území České republiky poután užšími vazbami, a existuje tu tedy důvodná obava, že by v případě propuštění z vazby na svobodu mohl uprchnout, aby se vyhnul probíhajícímu trestnímu stíhání a hrozícím trestům. Tuto obavu podle názoru jmenovaného soudu dále odůvodňuje skutečnost, že stěžovateli byl v té době nepravomocným rozhodnutím uložen vysoký trest. Jinými okolnostmi, které by prodloužení vazby nad lhůtu stanovenou v §71 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, do 31. 12. 2001 (dále jen "tr. ř."), se vrchní soud nezabýval. Zejména neuvádí, na základě jakých konkrétních okolností dospěl k závěru, že stěžovatele k území České republiky nepoutají užší vazby, resp. jaké vazby vůbec považuje za relevantní. V té souvislosti se ústavní stížnost dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 4. 1998 sp. zn. III. ÚS 240/97, v němž se konstatuje, že úvaha soudu o nutnosti trvání vazby, založená pouze na skutečnosti, že obviněný je cizinec a že jeho vazba k České republice není natolik závažná, aby soud zcela zbavovala obavy, že z republiky vycestuje, představuje pouhé hypotetické úvahy, které nevyjadřují onu konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z předpokládaného následku uvedeného v §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Tehdy Ústavní soud příslušné usnesení zrušil.
Závěry jak Vrchního soudu v Praze, tak Nejvyššího soudu v tomto směru neodpovídají skutkovému stavu věci, neboť stěžovatel, jak sám uvádí, je k území České republiky dlouhodobě vázán minimálně vazbami citovými na družku a dítě a dále úmyslem podrobit se léčení v určitém zdravotnickém zařízení na území České republiky.
Stěžovatel se dále domnívá, že Vrchní soud v Praze postupoval v rozporu s ústavními principy, když své rozhodnutí o prodloužení vazby odůvodnil též výší trestu uloženého nepravomocným rozhodnutím Městského soudu v Praze, neboť tímto postupem zcela popřel princip presumpce neviny. Takové rozhodnutí nemůže vyvolávat žádné právní účinky, je pouhým vyšší instancí nerevidovaným názorem, z něhož nelze při rozhodování o prodloužení vazby, jako výjimečného opatření omezujícího osobní svobodu stěžovatele, v žádném případě vycházet.
Pokud se jedná o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, nezbývá než konstatovat, že toto rozhodnutí vůbec neuvádí konkrétní důvody, pro něž by měl být stěžovatel ponechán ve vazbě, a je proto nepřezkoumatelné.
Napadená rozhodnutí nejenže nedostatečně specifikují důvody prodloužení stěžovatelovy vazby, která v době podání návrhu trvala skoro třicet měsíců, nýbrž od počátku opakují tentýž důvod spočívající ve stěžovatelově cizím státním občanství a v absenci jeho pout k České republice. Napadená rozhodnutí také neberou v úvahu tu skutečnost, že se délka trvání vazby blíží délce trestu odnětí svobody, který stěžovateli reálně hrozí (při započítání možného propuštění po výkonu poloviny trestu odnětí svobody), pokud ji již nepřekročila; dolní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody u trestného činu, pro který je stíhán, obnáší dva roky. Délka trvání vazby již tuto hranici překročila a dokonce se blíží polovině délky trestu odnětí svobody, jež byla stěžovateli uložena nepravomocně.
Tento postup obecných soudů je v rozporu s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva, který opakovaně zdůraznil, že důvody vazby, spočívající v trvání důvodného podezření, že zatčená osoba spáchala trestný čin, a v trvání obavy z jejího útěku, ztrácí postupem času na své naléhavosti a po určité době již nepostačují (srov. rozhodnutí ze dne 9. 11. 1992 ve věci Debboub alias Husseini proti Francii).
Stěžovatel poskytoval v dosavadním průběhu trestního řízení veškerou možnou součinnost, nemařil průběh vyšetřování a k činu se doznal. I sám Nejvyšší soud uznal, že mu nelze přičítat k tíži objektivní okolnosti, které znemožnily rychlý průběh řízení. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno téměř dva roky poté, co byl stěžovatel zatčen a Vrchní soud v Praze tuto délku odůvodnil problémy s výslechem svědků.
Nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí způsobuje jejich nepřezkoumatelnost a porušuje tak stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Nelze z nich totiž určit, na základě čeho soudy dospěly k závěru, že jsou splněny a i po tak dlouhé době trvají podmínky prodloužení vazby. Odůvodnění napadených rozhodnutí vzbuzuje ve stěžovateli pocit, že obecné soudy rozhodovaly na základě libovůle a hypotetických představ o splnění podmínky prodloužení vazby tím, že stěžovatel není občanem České republiky; v té návaznosti cituje nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 1999 sp. zn. III. ÚS 188/99.
Podstatu své ústavní stížnosti vidí navrhovatel v tom, že mu Nejvyšší soud upřel právo na spravedlivý proces a ochranu osobní svobody, neboť jí byl zbaven jinak než zákonem stanoveným způsobem a nikoliv na dobu nezbytně nutnou.
Vzhledem k vytýkaným pochybením se navrhovatel domnívá, že bude nutno uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušit, pro jejich rozpor s ústavněprávními ustanoveními.
Stejná argumentace zřejmě platí i ve vztahu k ostatním usnesením Vrchního soudu v Praze navrženým ke zrušení neboť navazují podle ústavní stížnosti na uvedená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu. Pro všechna zároveň platí, že stěžovatel nevyčerpal poslední prostředek podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle §42 odst. 4 zákona č.182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyjádření účastníků.
Předseda senátu Vrchního soudu v Praze, má ve věci sp. zn. 2 Ntv 20/2000 za to, že nedošlo postupem orgánů činných v trestním řízení ani vydáním napadeného usnesení k porušení stěžovatelových základních práv a svobod; trestní řízení v jeho věci, včetně rozhodnutí o dalším prodloužení jeho vazby proběhlo plně v souladu se zákonem. Jinak odkazuje na argumentaci obsaženou v odůvodněních usnesení Vrchního soudu v Praze z 12.12.2000 sp. zn. 2 Ntv 20/2000 a Nejvyššího soudu ze 6.2.2001 sp. zn. 3 Tvo 15/2001.
Druhý předseda senátu Vrchního soudu v Praze, odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení z 20.3.2001 sp. zn. 2 Ntv 8/01. Podle něj vrchní soud vycházel při svém rozhodnutí u obžalovaného (tj. stěžovatele) nejen z konkrétních okolností charakterizujících závažnost žalovaného trestného činu, ale hodnotil také osobu obžalovaného, včetně způsobu jeho života v rozhodné době. Při tom posuzoval shromážděné důkazy pouze z hlediska §68 věty druhé tr.ř. a na tomto podkladě učinil závěr, že odůvodňují podezření, že se obžalovaný dopustil skutku, který je mu kladen za vinu. V řízení o prodloužení vazby vrchní soud nepřezkoumává a nezabývá se meritorním rozhodnutím dané věci, tj. otázkou viny.
Tentýž předseda senátu Vrchního soudu v Praze odkazuje ve věci vedené pod sp. zn. 2 Ntv 19/01 na odůvodnění napadeného usnesení z 19.6.2001. Své vyjádření doplňuje poukazem na okolnosti způsobu života obžalovaného (tj. stěžovatele) v průběhu trestního stíhání a před ním, které se zřetelem k povaze a konkrétní závažnosti stíhané trestné činnosti odůvodňovaly v rozhodné době existenci vazebního důvodu podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Způsob jeho života před vzetím do vazby nesvědčil tomu, že by obžalovaný byl dlouhodobě vázán minimálně citově na svoji družku a dítě, a také úmyslu podrobit se léčení v konkrétním zdravotnickém zařízení na území České republiky.
Třetí předseda senátu Vrchního soudu v Praze ve svém vyjádření k věci vedené pod sp. zn. 2 Ntv 33/01 upozorňuje, že usnesení z 18.10.2001 nabylo právní moci 20. 10. 2001, neboť proti němu nebyla podána stížnost; opačné tvrzení obžalovaného v tomto směru vyvrací obsah trestního i sběrného spisu. Sdělení zástupce účastníka jinak pouze rekapituluje řízení v trestní věci stěžovatele, bez stanoviska k ústavní stížnosti samotné.
Předseda senátu Nejvyššího soudu odkazuje v prvé řadě na odůvodnění usnesení ze 6.2.2001 sp. zn. 3 Tvo 15/2001. V souvislosti s námitkou stěžovatele stran porušení zásady presumpce neviny dodává, že při rozhodování o vazbě nemůže být nikdy řešena meritorní otázka viny. Předmětem posuzování se může stát pouze skutečnost, zda rozhodnutí o vazbě je odůvodněno též skutkovými okolnostmi (§68 věta druhá tr. ř. a v přípravném řízení rovněž §67 odst. 2 tr. ř.). Tato podmínka byla v posuzovaném případě splněna, neboť Nejvyšší soud měl při svém rozhodování k dispozici trestní spis obsahující všechny důkazy, o něž i Městský soud v Praze opřel svůj odsuzující rozsudek z 30. 10. 2000 č.j. 4 T 29/99-1008. Důkazy shromážděné ve věci přitom nevzbuzovaly pochybnosti, že by vazba obviněného (tj. stěžovatele) nebyla podle §68 věty druhé tr. ř. odůvodněna skutkovými okolnostmi. Z těchto důvodů se má za to, že v řízení před Nejvyšším soudem, ani jeho rozhodnutím nebyl porušen trestní řád, ani jiné v České republice účinné normy, zejména Listina. Proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, popř. zamítnuta.
Stěžovatelova replika došla Ústavnímu soudu 21. 12. 2001. V ní se připomíná, že účastníci ve svých vyjádřeních neuvádějí žádné nové skutečnosti ani důkazy na jejich podporu, jenom odkazují na odůvodnění svých rozhodnutí. Proto stěžovateli nezbývá než trvat na své ústavní stížnosti ve znění všech jejích doplnění. Trest odnětí svobody, který Městský soud v Praze stěžovateli doposud nepravomocně uložil (naposledy rozsudkem z 5. 10. 2001, sp. zn. 4 T 26/99) činí šest let; dolní hranice trestní sazby pro trestný čin, který stěžovatel údajně spáchal, však činí pouze dva roky. Z toho podle stěžovatelova názoru plyne, že mu byla vazba prodloužena na dobu odpovídající době, po níž by mohl být při zachování uloženého trestu podmíněně propuštěn. Každý soud však bude mít nyní tendenci odsoudit stěžovatele nejméně právě na tuto dobu šesti let, neboť jinak se stát vystavuje riziku vzniku povinnosti hradit stěžovateli náhradu škody za dobu, kterou již ve vazbě nad povinný rámec strávil. Tím je však zcela zásadním způsobem porušen princip presumpce neviny a právo na spravedlivý proces. Délka uložené vazby již bude soud vždy ovlivňovat při rozhodování o výši trestu, což nelze považovat za nepodjaté a tudíž spravedlivé rozhodování, k jakému je soud v právním státě povinen. Z těchto důvodů stěžovatel na podaném návrhu trvá.
II.
Ústavní soud se seznámil s listinnými důkazy, které k tomu podle §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyžádal, zejména spisy Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 Ntv 20/2000, 2 Ntv 8/01, 2 Ntv 19/01 a 2 Ntv 33/01 a dospěl k následujícím závěrům.
Podaná ústavní stížnost není důvodná.
Osobní svoboda navrhovatele byla omezena dne 19. 1. 1999 usnesením soudkyně přípravného řízení ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. Nt 72/99, kterým byl podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. vzat do vazby. Před hrozícím uplynutím dvouleté doby trvání vazby na návrh předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, prodloužil Vrchní soud v Praze vazbu stěžovatele usnesením z 12.12.2000 2 Ntv 20/2000. Své rozhodnutí opíral o spis nalézacího soudu, z něhož mu předně vyplynulo, že stěžovateli byl nepravomocně uložen šestiletý nepodmíněný trest odnětí svobody, neboť se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal a v době rozhodování o návrhu na prodloužení jeho vazby se rozsudek překládal do arabštiny. Také s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel je cizí státní příslušník bez užších vazeb k území České republiky, považoval existenci důvodů útěkové vazby za odůvodněnou.
Podle názoru senátu Ústavního soudu, i kdyby důvod obavy z útěku spočíval jen formálně na sporném tvrzení, že stěžovatel je cizinec, bez vazeb na území České republiky, náležitou další skutečností odůvodňující obavu z útěku byl nesporně tehdy ještě nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody na 6 let. Námitka, že se tím porušuje zásada presumpce neviny je lichá, protože uvedené zhodnocení takto uloženého trestu, tj. jako okolnosti odůvodňující obavu z útěku před zatím jen hrozícím vysokým trestem, neznamená, že tímto způsobem odůvodněným rozhodnutím o vazbě se zároveň rozhodovala otázka viny, potažmo i trestu, právě v rozporu s presumpcí neviny; co více než nepravomocně uložený nepodmíněný trest, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost, odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem? Šestiletý trest z tohoto hlediska rozhodně nepatří k trestům, které by s uvedenou obavou neměly nic společného, ba právě naopak.
Starší judikatura obecných soudů (č. 64/1992 Sb. rozh. tr.) v té souvislosti konstatuje, že trestní řád nezná institut obligatorní vazby založené na domnělém útěku, a to ani u trestných činů nejvyšší typové nebezpečnosti. Obecný soud v citované věci náležitě neodůvodnil svůj závěr o tom, že u obviněného jsou dány důvody vazby podle §67 písm. a) a b) tr. ř. Konstatoval jen všeobecně, že vzhledem ke stadiu trestního stíhání a ke skutečnosti, že obviněnému hrozí vysoký trest, jsou dány důvody pro vazbu obviněného. Uvedený postup je ve zjevném rozporu s ustanovením §68 tr. ř., ve znění novely č. 558/1991 Sb., podle kterého rozhodnutí o vazbě se musí odůvodnit i konkrétními skutkovými okolnostmi, což se však v daném případě nestalo.
Proto vazba obviněného, kterému hrozí vysoký trest, je odůvodněná jen za předpokladu zjištění některé další konkrétní skutečnosti, týkající se zejména osoby pachatele anebo okolností případu, které v souvislosti s předpokládanou citelnou sankcí odůvodňují obavu z útěku. Dlužno ovšem konstatovat, že takovýto výklad naposledy citovaného ustanovení trestního řádu, zapříčiněný dikcí jeho věty druhé, ve srovnání se zněním návětí §67 odst. 1 tr. ř., ve znění téže novely, navozující dojem, že kromě "konkrétních skutečností" tu musí být navíc "též (další) skutkové okolnosti", zužuje nedůvodně dosah vazebního důvodu uvedeného v §67 odst. 1 písm. a) tr.ř., ve znění citované novely. Podle názoru senátu Ústavního soudu onou konkrétní skutečností ve smyslu návětí §67 odst. 1 tr. ř. je v písmenu a) téhož ustanovení příkladmo uvedená hrozba konkrétně (nikoliv jen typově) vysokým trestem. A tato podmínka splněna ve věci této ústavní stížnosti byla.
Jiný nález Ústavního soudu ( PI. ÚS 4/94, Sb.n.u. ÚS, sv.2, str. 57- 58) požaduje při rozhodování o prodloužení vazby, kromě existence zákonného vazebního důvodu, nutnost prokázání vážných důvodů, v důsledku nichž (by) v uplynulé lhůtě nebylo možno řízení ukončit. Ve věci této zákonem požadovanou obtížnost věci coby další kumulativní důvod prodloužení doby trvání vazby opřel vrchní soud o zjištěný rozsah stěžovatelovy trestné činnosti, dokumentovaný velkým počtem svědků, ve značné míře závislých na omamných látkách, kdy zajištění jejich přítomnosti u hlavního líčení bylo mnohdy značně složité. Vrchní soud v tomto směru neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení ve věci stěžovatele žádné neodůvodněné průtahy. V případě propuštění stěžovatele za těchto okolností na svobodu hrozilo podle názoru zmíněného soudu, že bude podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení tak, jak měl na mysli §71 odst. 3 tr. ř.
Senát Ústavního soudu hodnotí ve světle připomenutého nálezu pléna Ústavního soudu tyto kumulativní důvody prodloužení vazby právě jako typicky závažné.
Další z napadených usnesení, jímž Nejvyšší soud zamítl navrhovatelovu stížnost proti usnesení prvně uvedenému, se opírá o následující argumentaci. Důvod vazby podle §67odst. 1 písm. a) tr. ř., pro který byl stěžovatel takto zajištěn a který ani nenapadal, ovšem v souvislosti s jeho nepravomocným odsouzením Městským soudem v Praze k šestiletému trestu odnětí svobody neztrácí podle názoru Nejvyššího soudu ani v době jeho rozhodování nic na své aktuálnosti. Ze spisu je přitom zřejmé, že dosavadní doba trvání trestního stíhání stěžovatele a tudíž i jeho vazby, jsou ovlivněny faktory ryze objektivní povahy, zejména závažností a složitostí věci a nutností hlavní líčení vícekrát odročovat. Pokud by v tomto stadiu řízení, kdy o odvoláních stěžovatele a dalšího spoluobviněného bude rozhodovat soud druhé instance, byl stěžovatel propuštěn na svobodu, hrozí, že by uprchl, popř. se skrýval, a dosažení účelu odvolacího řízení a výkon rozhodnutí by tak byly přinejmenším podstatně ztíženy.
Senát Ústavního soudu se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, podle něhož usnesení Nejvyššího soudu pro svoji obecnost není přezkoumatelné. Jak uvedeno, vychází z faktů zcela konkrétních jak stran existence útěkového vazebního důvodu (zejména nepravomocný šestiletý trest odnětí svobody), tak ohledně další kumulativní podmínky prodloužení vazby (obtížnost věci a nebezpečí podstatného ztížení dosažení účelu trestního řízení).
Ústavní soud si je vědom toho, že při rozhodování o vazbě, na rozdíl od rozhodování meritorního, není reálný požadavek jistoty bez rozumných pochybností. Jak ovšem v této souvislosti požaduje i praxe: "Na druhé straně však nemůže jít jen o jakési mlhavé a konkrétními skutečnostmi dostatečně neodůvodněné podezření, poněvadž to by vedlo k neodůvodněným zásahům do osobní svobody obviněného." (Šámal, P. a kol.: Trestní řád, komentář - díl I., 3. vyd., Praha, C.H.Beck 2001, str. 332).
Popsaným způsobem odůvodněné rozhodnutí o prodloužení navrhovatelovy vazby, jakož i z tohoto hlediska odůvodněné zamítavé usnesení soudu rozhodujícího o stížnosti uvedenému požadavku podle názoru Ústavního soudu odpovídá.
Napadenými rozhodnutími obecných soudů zákon porušen nebyl. Ta sama o sobě příčinou průtahů v meritorním procesu nebyla. Ani samotné vazební řízení nedůvodnými průtahy netrpělo: návrh na prodloužení stěžovatelovy vyšetřovací vazby byl podán včas, do týdne vrchní soud o něm rozhodl a o stížnosti proti tomuto usnesení rozhodl Nejvyšší soud do pěti týdnů.
V rámci petitu návrhu, resp. jeho dalších doplnění jsou dotčena i usnesení o novém prodloužení navrhovatelovy vazby, a to rozhodnutí vedená pod sp. zn. 2 Ntv 8/01, 2 Ntv 19/01 a 2 Ntv 33/01. Ta navrhovatel posledním procesním prostředkem nenapadl.
III.
Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, již mnohokrát konstatoval ( např.usnesení z 27.3.1998 sp. zn.IV. ÚS 360/97), že není vůči soudům obecným nadřízenou instancí. Proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů. To však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími, popř. řízeními jim předcházejícími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavním soudem nebyla z tohoto hlediska zjištěna v zákonné rovině zásadní pochybení obecných soudů, jejichž rozhodnutí jsou předmětem ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost namítala též porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Senát Ústavního soudu tento názor nesdílí. Napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo totiž stěžovateli znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva na projednání své věci v řízení před nimi. Jiná je otázka výsledků těchto soudních řízení.
IV.
Na základě právního a ústavněprávního rozboru dospěl Ústavní soud k závěru, že celou ústavní stížnost je nutno odmítnout, a to ve vztahu k usnesení Vrchního soudu v Praze z 12. 12. 2000 sp. zn. 2 Ntv 20/2000 a Nejvyššího soudu ze 6. 2. 2001 sp. zn. 3 Tvo 15/2001 jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) a §19 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a ve vztahu k unesením Vrchního soudu v Praze z 20.3.2001 sp. zn. 2 Ntv 8/01, z 19.6. 2001 sp. zn. 2 Ntv 19/01 a z 18.10.2001 sp. zn. 2 Ntv 33/01 pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 18. února 2003
JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu