ECLI:CZ:US:2015:2.US.888.15.1
sp. zn. II. ÚS 888/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Karlem Střelcem, Ph.D., advokátem se sídlem Masarykovo nám. 47/33, Vyškov, proti příkazu k domovní prohlídce Městského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 70 Nt 1219/2015, proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků Městského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 70 Nt 1220/2015, proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků Městského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 70 Nt 1221/2015, a proti jinému zásahu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality - 1. oddělení, za účasti Městského soudu v Brně a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality - 1. oddělení, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas zaslanou ústavní stížností ze dne 25. 3. 2015, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") nařídil domovní prohlídku v rodinném domě, který spoluužívá stěžovatel společně s A. Střelcovou, dále prohlídku motorového vozidla, které rovněž spoluužívá stěžovatel s A. Střelcovou, a konečně erotického salonu v rodinném domě, který stěžovatel spoluprovozuje se jmenovanou.
2. Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Jihomoravského kraje, Službou kriminální policie a vyšetřování, Odborem obecné kriminality - 1. oddělením (dále jen "Policie") je vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle ustanovení §140 odst. 2, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), kterého se měl dopustit neznámý pachatel tím, že přidal nejspíše do pití nezletilému chlapci (nar. 2013) amfetamin a metamfetamin (pervitin) v množství, které mohlo způsobit jeho smrt a kdy si musel být takového následku s ohledem na množství látky a věk nezletilého vědom, když k takovému následku jen shodou okolností nedošlo.
3. Stěžovatel namítá porušení svých základních práv, a to práva na ochranu soukromí podle čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny.
4. Stěžovatel uvádí, že příkaz k domovní prohlídce byl kvalifikován jako neodkladný a neopakovatelný úkon, nicméně tato neodkladnost nemohla být odůvodněna pouze typem stíhané trestné činnosti a odkazuje na právní závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3369/10 [nález ze dne 10. 1. 2012 (N 4/64 SbNU 39); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná rovněž z http://nalus.usoud.cz/]. Navíc, jestliže se předmětný skutek měl stát již dne 10. 6. 2014 anebo dokonce dříve, a stěžovatel měsíc před nařízením domovní prohlídky ve věci podával vysvětlení a věděl tedy, že by mohl být podezřelým, odporuje logice očekávat, že by věci, které měl použít ke spáchání trestného činu i nadále u sebe přechovával. Pokud se soud touto logickou úvahou neřídil, byl povinen přesvědčivě vyložit, proč by stěžovatel takové věci přechovával více než půl roku doma. Navíc, ve stejném obydlí byla provedena domovní prohlídka dne 1. 10. 2014 v rámci jiného trestního řízení. Předmětná domovní prohlídka proto nebyla důvodná. K prohlídce prostor erotického salonu a motorového vozidla stěžovatel uvádí, že rovněž v tomto případě byla zcela nedůvodná, a to s ohledem na časovou prodlevu mezi skutkem a vydáním příkazu. Předmětný příkaz navíc neobsahuje ani tvrzení o tom, že by se mělo jednat o neodkladný nebo neopakovatelný úkon, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu [nález sp. zn. IV. ÚS 3370/10 ze dne 23. 2. 2012 (N 38/64 SbNU 447)]. Stěžovatel rovněž tvrdí, že v případě vyhovění ústavní stížnosti požaduje vyslovení zákazu do budoucna Policii zasahovat do jeho základních práv.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud proto orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn (a dokonce i povinen) posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
8. Jak bylo opakovaně Ústavním soudem vyloženo, je jeho pravomoc vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Nutno přitom poznamenat, že prohlídka domovních prostor či jiných prostor a pozemků je pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a její procesní použitelnost, jakožto i její hodnocení z hlediska důkazního, je především věcí orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů.
9. Ústavní soud se otázkami domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků zabýval již mnohokrát. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997 (N 62/8 SbNU 119) a dále např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 201/01 ze dne 10. 10. 2001 (N 147/24 SbNU 59) poukázal na charakter domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 12 Listiny, jež významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť ,,spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec". Jestliže proto ústavní pořádek připouští průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky, resp. prohlídky jiných prostor a pozemků je "třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti."
10. Ve stěžovatelově případě však Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené příkazy k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků byly vydány v souladu se zákonem, byly řádně odůvodněny a nebylo jimi tedy zasaženo ani do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
11. Pokud stěžovatel namítá, že provedené prohlídky nemohly být chápány jako neodkladné úkony, připomíná Ústavní soud svoji ustálenou judikaturu, dle níž neodkladnost tohoto úkonu musí být z jeho odůvodnění, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu, seznatelná [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1780/07 ze dne 25. 8. 2008 (N 147/50 SbNU 297)]. V odůvodnění napadeného příkazu k domovní prohlídce je nicméně dostatečně vyloženo, že s ohledem na povahu skutku (poškozené nezletilé dítě dostalo dne 10. 6. 2014 ve 3.00 hod. napít vodu se sirupem, nicméně ještě předtím bylo nějakou dobu v bytě samo), je třeba dokazování doplnit ohledáním místa činu - prohlídkou domu včetně jednotlivých bytů, za účelem zjištění prostorové dispozice a uspořádání suterénního bytu s cílem zjistit, kam se mohlo 17-měsíční batole samo dostat, a za účelem zajištění stop. Městský soud vycházel i z toho, že v průběhu domovní prohlídky provedené dne 1. 10. 2014 v jiné trestní věci bylo zajištěno několik injekčních stříkaček s obsahem metamfetaminu, přičemž stěžovatel byl již v minulosti soudně trestán pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů. Proto bylo dáno podezření, že se v rodinném domě mohou nacházet látky, které vedly k intoxikaci nezletilého dítěte. Toto odůvodnění považuje Ústavní soud - s ohledem na svoji shora popsanou roli mezi ostatními orgány ochrany práva - za dostačující. Stěžovateli totiž nelze přisvědčit, pokud tvrdí, že neodkladnost daného úkonu byla v tomto případě dána pouze typem stíhané trestné činnosti, neboť z obsahu předmětného příkazu k domovní prohlídce nic takového neplyne.
12. Pokud stěžovatel argumentuje tím, že za daných okolností nebylo logické očekávat, že by hledané věci měl i po tak dlouhém časovém odstupu nadále u sebe, je třeba uvést, že předmětný příkaz je odůvodněn nejen tím, že se v domě mohly nacházet omamné a psychotropní látky, nýbrž že je nutno zjistit přesné prostorové dispozice domu tak, aby bylo postaveno najisto, kam všude se mohlo poškozené dítě samo dostat. Nešlo tedy jen o to, jak se stěžovatel mylně domnívá, že měly být zajištěny důkazy, "kterých se lze zbavit velmi jednoduše například prostým spláchnutím do WC", nýbrž šlo též o ohledání místa činu tak, aby mohlo být dále dovozováno, jak k němu vlastně mohlo dojít. Ostatně, i tvrzení stěžovatele ohledně nelogičnosti očekávání, že i po tak dlouhé době by ponechal v domě relevantní důkazy, není ničím jiným, než jeho spekulací, a pokud by mělo platit absolutně, pak by vedlo k absurdním závěrům, že domovní prohlídka by postrádala smysl a byla by dokonce protiústavní vždy, když by případný pachatel trestného činu anebo jiná osoba měli dostatečný časový prostor k odstranění hledaných věcí. Jinak řečeno, není úkolem Ústavního soudu, aby hodnotil účelnost a smysluplnost jednotlivých úkonů činěných v trestním řízení, nýbrž aby se zabýval pouze a jedině jejich ústavností. V tomto směru však pochybení, jež by mohlo dosahovat protiústavní intenzity, neshledal.
13. Podobné je třeba uvést i k námitkám stěžovatele, vzneseným proti oběma příkazům městského soudu k prohlídce jiných prostor, neboť se jedná o námitky svojí podstatou identické. Z příkazu k provedení prohlídky prostor erotického salonu přitom plyne, že byl navíc odůvodněn tím, že stěžovatel a A. Střelcová neumožnili provést ohledání v domě, kde bydlí, a lze se proto domnívat, že mohli uvedené věci (tzn. omamné a psychotropní látky, jež vedly k intoxikaci nezletilého) přestěhovat právě do nočního klubu. Podobně v příkazu k provedení prohlídky motorového vozidla je uvedeno, že by tyto věci mohly být ukryty v tomto vozidle, které stěžovatel a A. Střelcová užívají. Ačkoli lze použitá odůvodnění považovat za poměrně obecná, naplňují podle názoru Ústavního soudu požadavky vyřčené výše citovanou judikaturou, a s ohledem na výše uvedené obstojí při přezkumu ústavnosti provedených zásahů. V nyní projednávaném případě totiž nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že všechny tři napadené příkazy byly vydány ve stejný den, všechny se týkaly prostor, užívaných stěžovatelem, a jsou svojí povahou i obsahově propojeny. Jakkoliv tedy je třeba stěžovateli přisvědčit v tom, že posledně zmíněné příkazy k prohlídce erotického salonu a motorového vozidla skutečně výslovně neobsahují odkaz na ustanovení §160 odst. 4 trestního řádu, je z jejich odůvodnění dostatečně zřejmé, že důvodem nařízení těchto prohlídek je snaha zajistit věci důležité pro trestní řízení, tzn. omamné a psychotropní látky, které tam mohly být přemístěny z bydliště stěžovatele. Navíc, v tomto případě se již nejednalo o obydlí stěžovatele, takže tomu musí odpovídat i míra požadované ochrany jeho základních práv.
14. Po přezkoumání ústavní stížností napadených příkazů tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že jejich odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudního rozhodnutí a zásadně nevybočuje ani z judikatury Ústavního soudu. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
15. Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud stěžovatel v závěru ústavní stížnosti požaduje též vyslovení zákazu Policii zasahovat do jeho práv, je třeba připomenout, že v řízení o ústavních stížnostech rozhoduje Ústavní soud pouze o tom, zda došlo k porušení základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem, přičemž pokud tomu tak bylo, zruší napadené rozhodnutí, nebo, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, zakáže tomuto orgánu pokračovat v porušování práva a přikáže mu, aby obnovil stav před porušením, pokud je to možné (§82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud tedy disponuje odlišným výrokovým potenciálem u ústavních stížností brojících proti rozhodnutí, kde Ústavní soud je oprávněn takovéto rozhodnutí zrušit, a napadajících jiný zásah orgánu veřejné moci, kde Ústavní soud může zakázat pokračovat v porušování práv stěžovatele. Za situace, kdy stěžovatel napadl příkazy k provedení domovní prohlídky, resp. jiných prostor, je Ústavní soud oprávněn pouze k jejich (případnému) zrušení. Činností Policie by se mohl zabývat jen tehdy, jestliže by ústavní stížnost také argumentačně směřovala proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, tedy proti faktickému zásahu, nikoliv proti rozhodnutí. Jinak řečeno, stěžovatel by musel - nad rámec napadení citovaných rozhodnutí - výslovně brojit také proti faktickému průběhu předmětných prohlídek, což však neučinil, a protiústavnost tohoto jiného zásahu spatřuje toliko ve skutečnosti, že neměly vůbec proběhnout (s ohledem na tvrzenou protiústavnost příkazů k jejich provedení). Tím však zaměňuje odlišnost obou shora popsaných výroků, které může činit Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech, jelikož stěžovatel teprve z případného vyhovění stížnosti brojící proti rozhodnutí (příkazu) dovozuje též existenci jiného zásahu Policie. Argumentace, z níž by bylo lze dovodit protiústavnost faktického provedení zmíněných prohlídek (vyjma toho, že neměly vůbec proběhnout), nicméně v ústavní stížnosti obsažena není a stěžovatel tedy ve skutečnosti žádá toliko vyslovení jakéhosi preventivně zaměřeného výroku pro futuro, což však Ústavnímu soudu nepřísluší.
16. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu