ECLI:CZ:US:2015:2.US.987.15.1
sp. zn. II. ÚS 987/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Špánika, zastoupeného Mgr. Ondřejem Masopustem, advokátem, se sídlem Olomouc, Sokolská 44, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 6/2015-222 ze dne 20. 1. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 4. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní ústavní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 Nt 87/2014 se podává, že Státním zastupitelstvím v Görlitz byl dne 18. 9. 2014 pod sp. zn. 160 JS 21054/14 vydán evropský zatýkací rozkaz za účelem předání stěžovatele do Spolkové republiky Německo k trestnímu stíhání pro skutek právně kvalifikovaný jako vyděračská loupež, závažná loupež podle §253, §255, §250 odst. 2 čísla 1 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo. Usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 Nt 87/2014-54 ze dne 31. 10. 2014 bylo k návrhu Krajského státního zastupitelství v Ostravě rozhodnuto, že stěžovatel se podle §204 odst. 4 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "zákon č. 104/2013 Sb."), s přihlédnutím k §94 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. bere do předběžné vazby. Současně podle §73 odst. 1 písm. b), písm. c) a §73a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), nebyl přijat písemný slib a peněžitá záruka stěžovatele a nebyl stanoven dohled probačního úředníka. Stížnost stěžovatele byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 107/2014 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 Nt 87/2014-206 ze dne 7. 1. 2015 bylo na návrh Krajského státního zastupitelství v Ostravě rozhodnuto, že se stěžovatel podle §205 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. předává k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo (výrok I.), podle §203 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb. per analogiam bylo předání podmíněno tím, že stěžovateli bude umožněn výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody v České republice, pokud mu bude uložen takový druh trestu nebo ochranného opatření, a po vynesení rozsudku nevysloví souhlas s výkonem trestu nebo ochranného opatření ve vyžadujícím státě (výrok II.), podle §210 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. bylo předání stěžovatele do Spolkové republiky Německo odloženo do doby pravomocného skončení trestního řízení vedeného proti němu u Krajského státního zastupitelství v Ostravě pod sp. zn. 1 KZV 56/2014 s korespondujícím číslem PČR ČTS:KRPT-238118/TČ-2014-070071, a to do doby propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody, bude-li mu v tomto řízení uložen (výrok III.), a podle §210 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb. bylo rozhodnuto, že se stěžovatel propouští z předběžné vazby.
O stížnosti stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením, jímž stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Shledal, že dosavadní řízení bylo vedeno zákonným způsobem, a že ani v průběhu předběžného šetření nebyla zjištěna pochybení, která by mohla mít vliv na správnost rozhodnutí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že po vyhlášení usnesení soudu prvního stupně napadl toto rozhodnutí stížností. Stížnost podal i jeho právní zástupce a odůvodnil ji faxem a následným podáním doručeným soudu dne 20. 1. 2015. Tvrzení Vrchního soudu v Olomouci, že stížnost nebyla odůvodněna, se tak nezakládá na pravdě. Dále namítá, že při rozhodování soudu o stížnosti proti vzetí do předběžné vazby byl rovněž zkrácen na svých základních právech, neboť jeho obhájce nebyl včas informován o konání vazebního zasedání. Stěžovatel nebyl v důsledku jeho nepřítomnosti na jednání schopen posoudit následky svého rozhodnutí, když se vzdal práva stížnosti. Pochybení spatřuje také v tom, že nebyl seznámen s obsahem evropského zatýkacího rozkazu. Tvrdí, že ke dni 12. 11. 2014 se ve spisu nenacházel úřední překlad zatýkacího rozkazu do jazyka českého.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež předcházelo jeho vydání z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným jiným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s právy obsaženými v hlavě páté Listiny i článku 6 Úmluvy, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Argumenty, které stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, jehož se dovolává. Soud prvního stupně, který rozhodoval o návrhu Krajského státního zastupitelství v Ostravě na předání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Státním zastupitelstvím v Görlitz, se věcí podrobně zabýval, a své rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, přičemž rozvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Stížnostní soud se s jeho závěrem, že v dané věci nejsou dány důvody, které by předání bránily, plně ztotožnil. Ústavní soud ve výkladu aplikovaných ustanovení neshledal žádný náznak libovůle, která by jedině mohla věc posunout do ústavní roviny.
K námitce stěžovatele, že byl zkrácen na svých základních právech tím, že jeho obhájce nebyl včas vyrozuměn o konání vazebního zasedání dne 29. 12. 2014, je nutno uvést, že v uvedený den bylo krajským soudem rozhodováno o žádosti stěžovatele o propuštění z předběžné vazby a této žádosti nebylo vyhověno (viz usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 12. 2014 č. j. 3 Nt 87/2014-163 a navazující potvrzující usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 5/2015-218 ze dne 20. 1. 2015). Pokud stěžovatel nesouhlasil se závěry stížnostního soudu, který se námitkou o včasném nevyrozumění obhájce stěžovatele o vazebním zasedání podrobně zabýval právě v rozhodnutí č. j. 2 To 5/2015-218 ze dne 20. 1. 2015, měl ústavní stížnost směřovat i proti rozhodnutím řešícím důvodnost jeho žádosti o propuštění z předběžné vazby. Za situace, kdy petitem ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, bylo navrženo zrušení toliko rozhodnutí o jeho předání k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo, resp. na ně navazujícího rozhodnutí stížnostního soudu, považuje Ústavní soud uvedenou námitku za nepřípustnou.
Pokud stěžovatel namítá, že nebyl seznámen s evropským zatýkacím rozkazem, jeho tvrzení neodpovídá tomu, co je obsahem spisového materiálu. Z protokolu Krajského státního zastupitelství v Ostravě o výslechu stěžovatele ze dne 9. 12. 2014 (č. l. 130 - 135 spisového materiálu) vyplývá, že s obsahem evropského zatýkacího rozkazu, který je součástí spisu v originále i v překladu do českého jazyka, byl stěžovatel v souladu s §203 odst. 6 zákona č. 104/2013 Sb. seznámen, přičemž u jeho výslechu byl přítomen i obhájce. I z dotazu obhájce, zda se stěžovatel chce vyjádřit ke skutku popsanému v evropském zatýkacím rozkaze pod písmenem e), tedy ke skutku, pro který je žádáno předání, a z odpovědi stěžovatele, že o tomto skutku nic neví, tento nespáchal, je dostatečně zřejmé, že stěžovateli i jeho obhájci byl obsah zatýkacího rozkazu znám.
Opodstatněnost nelze přiznat ani námitce stěžovatele, že usnesení soudu prvního stupně nejenže napadl stížností, ale tuto také řádně odůvodnil. Ze spisu je patrné, že u veřejného zasedání dne 7. 1. 2015, jehož předmětem bylo předání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo, stěžovatel i jeho obhájce po vyhlášení usnesení, poté, co byli poučeni o opravných prostředcích, uvedli, že si ponechávají lhůtu pro podání stížnosti. Usnesení soudu prvního stupně pak bylo doručeno stěžovateli dne 13. 1. 2015 a jeho obhájci dne 12. 1. 2015. Obhájce stěžovatele podal dne 12. 1. 2015 prostřednictvím datové schránky pouze blanketní stížnost, kterou odůvodnil až podáním doručeným vrchnímu soudu dne 20. 1. 2015.
V nálezu sp. zn. III. ÚS 1542/09 ze dne 23. 9. 2010 (N 201/58 SbNU 787) Ústavní soud k formě usnesení v trestním řízení a způsobu jeho oznámení mj. uvedl, že je-li třeba usnesení písemně vyhotovit s obsahovými náležitostmi dle §134 odst. 1, odst. 2 tr. ř., lze účinky oznámení dle §137 odst. 1 tr. ř. spojovat až s doručením jeho opisu osobám dle věty prvé téhož usnesení (resp. obhájci osoby, proti níž se řízení vede), a to bez ohledu na předchozí vyhlášení téhož usnesení v přítomnosti uvedených osob. Právě od okamžiku doručení opisu usnesení se odvíjí běh lhůty k podání stížnosti. Osobu oprávněnou k podání stížnosti proti usnesení, které je třeba vyhotovovat a doručovat, nelze totiž nutit k podání stížnosti, aniž by se mohla seznámit s písemným vyhotovením usnesení, proti němuž stížnost směřuje, neboť teprve v odůvodnění usnesení soud dle jeho konkrétní povahy precizuje svou skutkovou a právní argumentaci.
Pokud tedy stěžovatel obdržel usnesení soudu prvního stupně dne 13. 1. 2015 (jeho obhájce dne 12. 1. 2015), lhůta k podání stížnosti počala běžet 14. 1. 2015, přičemž poslední den lhůty připadl na pátek 16. 1. 2015. Stěžovatel, resp. jeho obhájce, měl tedy možnost v této lhůtě reagovat na skutkovou a právní argumentaci odůvodnění usnesení soudu prvního stupně. Stížnostní soud, který o blanketní stížnosti rozhodoval dne 20. 1. 2015, tak učinil zadost ústavněprávním požadavkům, uvedeným v předchozím odstavci, zadost, přičemž nebyl povinen vyčkávat na případné odůvodnění podané stížnosti.
Nadto je z odůvodnění napadeného usnesení zřejmé, že stížnostní soud na podkladě blanketní stížnosti přezkoumal správnost všech výroků rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházejícího (srov. §147 odst. 1 tr. ř., upravující tzv. omezený revizní princip, jímž je řízení o stížnosti ovládáno). Trestní řád totiž v případě stížnosti neukládá ani formálně pořádkově - na rozdíl od odvolání (srov. §249 odst. 1 tr. ř.) - aby stížnost byla odůvodněna.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by postupem stížnostního soudu bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní řízení a spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu