ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.1103.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 1103/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Úřadu práce v O., proti povinnému P. K., zastoupenému advokátkou, pro 182 000,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 53 E 1371/97, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2005, č.j. 10 Co 405/2005-79, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2005, č.j. 10 Co 405/2005-79, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2003, č.j. 53 E 1371/97-57, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 1. 2003, č.j. 53 E 1371/97-57, zastavil výkon rozhodnutí ohledně jistiny 182 000,- Kč (výrok I.) a nařídil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného též k vymožení příslušenství 189 422,- Kč (výrok II.), představujícího úrok z prodlení ve výši 17 % z pohledávky 182 000,- Kč za dobu od 1. 1. 1995 do 14. 2. 2001 (tj. do doby zaplacení jistiny), a to podle svého rozsudku ze dne 20. 3. 1996, č.j. 29 C 134/95-43, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 1997, č.j. 8 Co 982/96-62; současně uložil povinnému zaplatit soudní poplatek z návrhu na výkon rozhodnutí 3 780,- Kč (výrok III.) a rozhodl, v jakém rozsahu povinný nesmí nakládat se svým majetkem (výrok IV.).
Krajský soud shora označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že výrok podkladového rozhodnutí, jímž bylo povinnému uloženo zaplatit Úřadu práce v O. 182 000,- Kč spolu s 17 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1995 do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, je i ohledně příslušenství materiálně vykonatelný. Rozsah přiznaných úroků z prodlení lze dovodit za pomoci hmotněprávních předpisů, a to §517 odst. 2, věta první, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák.) ve spojení s ustanovením §559 odst. 1 obč. zák., z nichž plyne, že přiznané úroky z prodlení jsou spojeny s peněžitou pohledávkou a platí se až do zániku dluhu jeho splněním. Byl-li povinný zavázán zaplatit 17 % úrok z prodlení z částky 182 000,- Kč od 1. 1. 1995, tak „z hlediska času důvod k jeho placení zanikl dnem 14. 2. 2001, kdy byla pohledávka oprávněné zaplacena“. Rovněž přisvědčil soudu prvního stupně, že není dán nedostatek aktivní legitimace, vystupuje-li v řízení na straně oprávněného nikoli přímo Úřad práce v O., jemuž byla vymáhaná pohledávka i s příslušenstvím podkladovým rozhodnutím přiznána, nýbrž Česká republika, jejíž organizační složkou se stal Úřad práce v O. podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“), s účinností od 1. 1. 2001. Chybné označení oprávněné v rozhodnutí soudu prvního stupně sám napravil.
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 a §238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a jímž (podle obsahu) napadá výrok o nařízení výkonu rozhodnutí pro příslušenství – namítá povinný, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř.). Nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že podkladové rozhodnutí není ohledně příslušenství materiálně vykonatelné, jelikož v něm není vymezen rozsah povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí nařízen, resp. doba, za niž se úrok z prodlení přiznává, a ani samotná oprávněná nevymezila dobu, za niž požaduje zaplacení úroku z prodlení, v řízení nalézacím. Dále spatřuje nesprávné právní posouzení i v nedostatku aktivní věcné legitimace, když podkladové rozhodnutí přiznává příslušenství Úřadu práce v O., zatímco výkon rozhodnutí byl nařízen ve prospěch České republiky, za kterou jedná její organizační složka Úřad práce v O. Do přijetí zákona č. 219/2000 Sb. svědčila aktivní legitimace k podání návrhu na výkon rozhodnutí Úřadu práce v O. a nikoli České republice, resp. státu zastoupenému jeho organizační složkou. Vadu řízení shledává ve skutečnosti, že odvolací soud sice potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, nicméně doplnil označení oprávněné jako Česká republika – Úřad práce v O., ačkoliv pokud soud prvního stupně označil oprávněnou jako Úřad práce v O., přiznal procesní způsobilost subjektu, který ji – dle právního stavu v době vydání usnesení soudu prvního stupně – neměl. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná se ve vyjádření ztotožnila s rozhodnutími soudů obou stupňů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž předcházelo kasační rozhodnutí, ale soud prvního stupně rozhodl shodně jako v předchozím případě, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. c/ a odst. 2 o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jelikož otázka aktivní legitimace a otázka materiální vykonatelnosti titulu v uvedených souvislostech dosud nebyly dovolacím soudem řešeny) je důvodné.
Odvolací soud posoudil správně otázku, kdo je za (právního stavu platného v době rozhodování odvolacího soudu) aktivně věcně legitimován vymáhat příslušenství, jež bylo podkladovým rozhodnutím přiznáno Úřadu práce v O.
Podle §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona č. 9/1991 Sb.) – účinného od 1. 2. 1991 do 30. 9. 2004 – byly orgány státní správy zabezpečující státní politiku zaměstnanosti v České republice
a) ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky
b) úřady práce
Podle §2 odst. 2, věta první, zákona č. 9/1991 Sb. byly úřady práce správními úřady.
Podle §17 zákona č. 9/1991 Sb. byly považovány za úřady práce podle tohoto zákona i úřady práce a Úřad práce hlavního města P. zřízené podle zákonného opatření České národní rady č. 306/1990 Sb., o zřízení úřadů práce.
Podle §3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 219/2000 Sb.), který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2001, jsou organizačními složkami státu ministerstva a jiné správní úřady státu, Ústavní soud, soudy, státní zastupitelství, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády České republiky, Kancelář Veřejného ochránce práv, Akademie věd České republiky, Grantová agentura České republiky a jiná zařízení, o kterých to stanoví zvláštní právní předpis anebo tento zákon (§51); obdobné postavení jako organizační složka státu má Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu.
Podle odstavce 2 téhož ustanovení není organizační složka právnickou osobou. Tím není dotčena její působnost nebo výkon předmětu činnosti podle zvláštních předpisů a její jednání je v těchto případech jednáním státu.
Podle §51 odst. 1, věta první, zákona č. 219/2000 Sb. státní rozpočtové organizace zřízené zvláštním právním předpisem (včetně ministerstev a jiných správních úřadů a orgánů státu, hospodařících s rozpočtovými prostředky) nebo zřízené, popřípadě řízené podle dosavadních předpisů ústředními orgány, okresními úřady a školskými úřady, jakož i Úřad pro ochranu osobních údajů, Úřad pro zahraniční styky a informace a státní organizace Správa úložišť radioaktivních odpadů, které ve vztahu k majetku (§8) dosud vykonávaly právo hospodaření, popřípadě právo společného hospodaření nebo prozatímní správu podle dosavadních předpisů, jsou počínaje dnem nabytí účinnosti tohoto zákona organizačními složkami (§3); týmž dnem Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu nabývají obdobné postavení jako organizační složky státu.
Podle §52 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. pokud byly státní organizace dotčené změnami podle §51 odst. 1 a státní organizace, které se staly vnitřní organizační jednotkou organizační složky podle §51 odst. 2, účastníky právních vztahů vzniklých přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a účastníky soudních, správních a jiných řízení zahájených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a tyto vztahy a řízení pokračují anebo se obnoví po nabytí účinnosti tohoto zákona, je účastníkem uvedených právních vztahů a řízení stát v rozsahu a za podmínek podle tohoto zákona.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že s účinností od 1. 1. 2001 se staly úřady práce organizačními složkami státu a stát byl tak v době, kdy bylo vydáno přezkoumávané usnesení o příslušenství aktivně věcně legitimován v řízení o jeho výkon, i když bylo příslušenství spolu s pohledávkou přiznáno v nalézacím řízení Úřadu práce v O. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 404/2002). Ke změně v postavení Úřadu práce v O. jako organizační složky státu nedošlo ani posléze zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů – účinným od 1. 10. 2004 – podle jehož ustanovení §2 odst. 3 písm. b) vykonávají státní správu v oblasti státní politiky zaměstnanosti v České republice i nadále úřady práce.
Neobstojí ani výtka vady řízení uplatněná povinným v souvislosti s účastí České republiky ve vykonávacím řízení. V projednávané věci podala návrh na výkon rozhodnutí Česká republika, za kterou jednal Úřad práce v O. Pokud soud prvního stupně označil v rozhodnutí ze dne 8. 1. 2003, č.j. 53 E 1371/97-57, oprávněnou v rozporu s údaji v návrhu na výkon rozhodnutí (část jejího označení opomněl), i s přihlédnutím k tomu, že ji jinak v ostatních rozhodnutích označoval správně, jednalo se o zjevnou nesprávnost, kterou mohl svým postupem napravit odvolací soud. Mělo se tak stát podle §222 odst. 3 o.s.ř. Zvolený postup však nelze pokládat za vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Právní posouzení otázky materiální vykonatelnosti odvolacím soudem však není správné.
Podle §261a odst. 1 o.s.ř. lze výkon rozhodnutí nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti.
V projednávaném případě bylo podkladovým rozhodnutím soudu prvního stupně ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu povinnému uloženo zaplatit oprávněné mimo jiné úrok z prodlení ve výši 17 % z částky 182 000,- Kč ode dne 1. 1. 1995 do tří dnů od právní moci podkladového rozhodnutí. V řízení o výkon rozhodnutí zásadně nepřísluší posuzovat věcnou správnost rozhodnutí, jehož výkon je nařizován. Soud při jeho nařizování toliko hodnotí materiální vykonatelnost uložené povinnosti, tj. poměřuje, zda lze takto uloženou povinnost provést některým ze zákonem upravených způsobů provedení výkonu rozhodnutí. Jde-li o plnění peněžité, obvykle takové posouzení ústí v ověření, zda z titulu vyplývá, kdo, komu a kolik měl zaplatit. Přitom splnění předpokladů materiální vykonatelnosti musí vyplývat z výroku rozhodnutí, který však lze vykládat v souvislosti se záhlavím rozhodnutí (zejména ohledně přesné individualizace oprávněného a povinného) nebo s odůvodněním, jestliže to obsah výroku blíže ozřejmuje a lze-li jeho pomocí odstranit případné pochybnosti o obsahu a rozsahu uložených povinností s přihlédnutím k hmotněprávní povaze věci nebo k předepsanému způsobu výkonu rozhodnutí (Občanský soudní řád, komentář – II. díl, C.H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, str. 1425). Soud se tedy může uchýlit i k odůvodnění rozhodnutí, avšak jen k tomu účelu, aby výrok náležitě vyložil, nikoli aby jej doplňoval či opravoval (V. Kurka, L. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, 2004, str. 310).
Těmto požadavkům povinnost uložená ve vykonávaném rozhodnutí nevyhovuje. Úrok z prodlení je příslušenstvím pohledávky a představuje plnění, které je podle hmotněprávní úpravy spjato s peněžitým dluhem a náleží věřiteli po dobu, dokud dlužník svůj dluh, s jehož plněním se ocitl v prodlení, věřiteli řádně nesplní (§517 odst. 2 a §559 odst. 1 obč. zák.). Není však povinností věřitele uplatňovat úrok z prodlení v rozsahu, v jakém mu podle hmotného práva náleží. Občanské soudní řízení sporné, v němž byl podkladový titul vydán, je ovládáno zásadou dispoziční. Řízení se zahajuje na návrh (§79 odst. 1, věta první, o.s.ř.). Soud je návrhem vázán a může jej překročit jen v případech uvedených v §153 odst. 2 o.s.ř., o které se v dané věci nejednalo. Jestliže v návrhu na zahájení řízení nebyla uvedena doba, za kterou je úrok z prodlení požadován, a soud bezezbytku převzal takovýto (neúplný a tedy neurčitý) žalobní požadavek do svého výroku, pak bylo přiznáno příslušenství, aniž však byla stanovena jeho výše. Lhůta stanovená soudním rozhodnutím ke splnění uložené povinnosti (tzv. pariční lhůta – §160 o.s.ř.) má význam jen z hlediska vykonatelnosti titulu, nikoliv však pro otázku prodlení (viz Občanský zákoník, komentář, C.H.Beck, 10. vydání, Praha 2006, str. 919). Podklady pro jiné závěry nelze seznat ani v odůvodnění podkladového titulu, jež se o době, za kterou je úrok z prodlení přiznáván, vůbec nezmiňuje.
Lze tedy uzavřít, že povinnému se prostřednictvím výše uvedeného dovolacího důvodu podařilo zpochybnit správnost usnesení odvolacího soudu. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i jeho rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení předchozího, tedy i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2007
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu