ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1128.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 1128/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného I. M., zastoupeného advokátem, proti povinné V., a.s., přikázáním jiných peněžitých pohledávek, pro 15.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn.E 2877/2001, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. srpna 2003, č.j. 40 Co 660/2003-23, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. srpna 2003, č.j.40 Co 660/2003-23, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky ve výši 15.000.-Kč s příslušenstvím, kterou má povinná za označeným dlužníkem. Podle jeho názoru výkon rozhodnutí dle §312 o.s.ř. se vztahuje k pohledávce existující v den nařízení výkonu rozhodnutí a v návrhu na nařízení výkonu musí být pohledávka, jež má být přikázána, přesně označena, zejména uvedením právního důvodu, výší, popřípadě splatností. Tyto předpoklady nebyly v dané věci splněny – nebylo totiž prokázáno, že by v době nařízení výkonu rozhodnutí pohledávka povinné za jejím dlužníkem existovala, když oprávněný k průkazu takové pohledávky neoznačil žádné důkazy a povinná i označený dlužník její existenci popírají.
Oprávněný ve včasném dovolání tomuto závěru oponuje námitkou, že pokud zákon užívá obrat „pohledávka v budoucnu vzniklá,“ pak zjevně nepočítá s tím, že pohledávka musí existovat i již v době nařízení výkonu rozhodnutí. Pokud byl v podaném návrhu specifikován právní titul pohledávek povinné za jejím dlužníkem tak, že „povinná jako podnikatel v rámci smluvních obchodních vztahů průběžně dodává své výrobky podnikatelskému subjektu – fyzické osobě podnikající podle živnostenského zákona nezapsané v obchodním rejstříku, kterou je pan J. K. – JOKO, tyto dodávky mu vyúčtovává a má nárok na jejich zaplacení, tedy proti tomuto svému dlužníkovi z uvedeného důvodu má pohledávku a z téhož titulu mu i v budoucnu budou vznikat pohledávky, které mohou být podle §312 o.s.ř. exekučně postiženy,“ má oprávněný za to, že splnil povinnost označit pohledávku, zejména jestliže nemá možnost do detailů označovat dodávky obchodního zboží mezi povinnou a jejím dlužníkem.
Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), poněvadž směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§238a odst. 1 písm. c/ ve spojení s §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Jelikož existence vad vyjmenovaných v §242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. namítána nebyla a nevyplývá ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), jsou předmětem dovolacího přezkumu právní závěry odvolacího soudu, že pohledávka, která má být přikázána za postupu dle §312 a násl. o.s.ř., musí být přesně označena uvedením právního titulu, výší, popřípadě splatností a že musí existovat v den nařízení výkonu rozhodnutí a v tom smyslu musí být oprávněným i prokázána.
Lze sice souhlasit s odvolacím soudem v tom, že náležitostí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí dle §312 a násl. o.s.ř. je označení osoby, vůči které má povinný pohledávku (dlužníka povinného), a uvedení důvodu pohledávky, jak výslovně oprávněnému ukládá ust. §261 odst. 1 poslední věta o.s.ř. a že takovému zákonnému požadavku co do přesnosti odpovídá uvedení právního důvodu pohledávky, která se má přikázat oprávněnému, její výše a popřípadě splatnost, avšak z tohoto požadavku na projednatelnost návrhu oprávněného nelze činit ty závěry, ke kterým dospívá odvolací soud.
Smyslem přesné identifikace pohledávky povinného vůči třetí osobě je, aby po převzetí označení pohledávky z návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí do usnesení soudu, jímž se výkon rozhodnutí dle §312 o.s.ř. nařizuje, dlužník povinného bez pochybností věděl, jaká pohledávka jeho osobního věřitele je výkonem rozhodnutí postihována a jakou pohledávku bude tudíž povinen vyplatit oprávněnému. Uvedení údajů o pohledávce o její výši, splatnosti, o povaze smluvních ujednání apod., jež napomáhají jistotě subjektů účastných na řízení o výkon rozhodnutí, zákon stanoví minimální rozsah; krom individualizace dlužníka povinného je třeba uvést důvod pohledávky (§261 odst. 1 o.s.ř.).
Soud nařizující výkon rozhodnutí nezkoumá, zda má povinný skutečně pohledávku vůči svému dlužníkovi; vychází, jak je to rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí vlastní, z tvrzení oprávněného, a je-li dostatečně určité (a úplné srozumitelné), pak bez ohledu na stanovisko povinného či jeho dlužníka (které mu typicky ani není známo), návrhu vyhoví. Odvolací soud pak posuzuje předpoklady nařízení výkonu rozhodnutí v rozsahu jejich relevance pro soud prvostupňový a takové posouzení provádí v těch procesních mezích, které byly k dispozici soudu I. stupně; je proto zcela bezvýznamné, jak se k tvrzení oprávněného o pohledávce po doručení nařizujícího usnesení staví povinný či jeho dlužník.
Těchto standardních pravidel odvolací soud ve svém rozhodnutí zjevně nedbal. Přehlédl, že na nedostatky návrhu projevující se neúplností (co do náležitostí vyžadovaných zákonem) či neurčitostí (co do nedostatečné identifikace - v daném případě - pohledávky, která má být přikázána) je třeba reagovat postupem dle §43 o.s.ř. Ten přísluší soudu I. stupně, avšak měl-li odvolací soud za to, že je v dané věci označení návrhem přikazovaného pohledávky vadné, měl z toho vyvodit procesní a nikoli věcné účinky, projevující se - nesprávně - zamítnutím vadného návrhu.
Co do další námitky dovolatele (ohledně existence přikazované pohledávky) je na místě odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž odvolací soud dává najevo, že výkon rozhodnutí lze nařídit i v případě, že se pohledávka stane splatnou teprve v budoucnu jakož i v případě, že povinnému budou dílčí pohledávky z téhož právního důvodu v budoucnu postupně vznikat. Již z tohoto (zákonného) znění je zřejmé, že dovolatel nerozlišuje mezi pojmy vzniku pohledávky a její splatností. Při postižení pohledávky dle §312 a násl. o.s.ř. musí jít o pohledávku na základě smlouvy či jiné právní skutečnosti vzniklou či existující v důsledku konkrétního právního vztahu alespoň co do svého základu, jestliže v jeho rámci budou v budoucnu teprve vznikat pohledávky dílčí. Právní názor odvolacího soudu je zde tedy správný.
Právní názory odvolacího soudu, které uplatnil při posuzování důvodnosti odvolání povinného proti usnesení, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí, však správné zcela nejsou, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatel uplatnil dílem právem.
Dovoláním napadené rozhodnutí proto Nejvyšší soud zrušil, a odvolacímu soudu věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o.s.ř).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2004
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu