ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1203.99.1
sp. zn. 20 Cdo 1203/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Hany Müllerové. v právní věci žalobců A) J. L. a B) I. L., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) M. Š., 2) I. Š. a 3) J. Š., zastoupených advokátkou, o vyklizení části bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 221/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 1998, č.j. 29 Co 496/97 - 65, takto:
I. Dovolání žalovaných proti té části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 1998, č.j. 29 Co 496/97 - 65, kterou jim bylo uloženo vyklidit půdní místnosti pod čísly 10, 11 a 12 v domě čp. 1163 v P., označené na plánku, tvořícím nedílnou součást rozsudku soudu prvního stupně, a vyklizené předat žalobcům do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, se odmítá.
II. Jinak se rozsudek odvolacího soudu včetně navazujících výroků o nákladech řízení zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 11. září 1997, č.j. 15 C 221/96 - 36, uložil žalovaným vyklidit a vyklizené do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí předat žalobcům půdní místnosti v domě čp. 1163 v P., označené v plánku připojeném k rozsudku čísly 10, 11 a 12 (bod I. výroku), zamítl žalobu v části, kterou se žalobci domáhali vyklizení a předání dalších místností v témže domě, označených na plánku čísly 2, 3, 4, 5, 6, 7 a 8 (bod II. výroku), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku). Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že k půdním místnostem číslo 2 až 8 a 10 až 12 žalovaným v roce 1980 (kdy se do domu na základě dohody o výměně bytů nastěhovali) nevzniklo právo osobního užívání bytu, jelikož (na rozdíl od místností číslo 1 a 9) nebyly kolaudovány jako bytové prostory. Přitom místnosti č. 1 až 9 jim byly v roce 1980 přiděleny (jako byt o velikosti 2 + 1, s komorou, spíží, WC a koupelnou). Žalovaným nelze klást za vinu, že si blíže nezjišťovali právní stav místností a rozsah užívacího práva, zvláště pak za situace, kdy byt začali užívat na základě dohody o výměně bytu uzavřené v rámci rodiny. Ochranu vlastnického práva proto žalobcům (jako bezpodílovým spoluvlastníkům domu) poskytl (dle §126 občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.\") jen ohledně místností označených jako číslo 10, 11 a 12, na které žalovaným nebylo vydáno žádné rozhodnutí. Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl s tím, že za popsaného stavu by vyklizení bylo (dle §3 odst. 1 obč. zák.) v rozporu s dobrými mravy.
Městský soud v Praze k odvolání obou stran sporu (žalobci se odvolali proti bodům II. a III. výroku rozsudku a žalovaní proti bodům I. a III. výroku rozsudku) rozsudkem ze dne 12. listopadu 1998, č.j. 29 Co 496/97 - 65, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované zavázal vyklidit půdní místnosti v domě čp. 1163 v P., označené na plánku, tvořícím nedílnou součást rozsudku (soudu prvního stupně) čísly 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 10, 11 a 12, a vyklizené předat žalobcům do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, a nepřiznal žalobcům náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud - poté, co doplnil dokazování rozhodnutím odboru výstavby M. h. m. P. ze dne 18. srpna 1998 (č.l. 58) - přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že žalovaným nemohlo platně vzniknout právo osobního užívání místností číslo 2 až 8 a 10 až 12, jelikož v roce 1980, kdy je měli nabýt (v souvislosti se schválením dohody o výměně bytů příslušným orgánem), byt 2 + 1 s příslušenstvím právně neexistoval. Dle kolaudačního rozhodnutí zde byl toliko byt 1 + 0 s příslušenstvím a soubor dalších nebytových prostor. Jako neopodstatněnou však odmítl úvahu soudu prvního stupně, že vyklizení místností označených čísly 2 až 8 by bylo v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák., uzavíraje, že na současné vlastníky nemovitosti nelze přenášet následky nesprávných rozhodnutí dřívějších orgánů, oprávněných hospodařit s byty. Potud v podrobnostech odkázal též na nález Ústavního soudu ČR ze dne 20. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 4, dílu II, pod číslem 87, str. 313-318 - dále též jen „nález\").
Žalovaní (zastoupeni advokátkou) podali proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\"), namítajíce, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení §241 odst. 3 o. s. ř. pod písmeny b/ až d/, tedy že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/), že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/), a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/).
Naplnění dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. spatřují dovolatelé v tom, že odvolací soud ponechal stranou jejich důkazní návrhy, uplatněné v podání ze 4. března 1998. Konkrétně do spisu založili kopii kolaudačního rozhodnutí, kterým bylo povoleno užívání stavby pro původní vlastnici A. B., stavební povolení pro dalšího vlastníka arch. K. na provedení rekonstrukce podkroví, a povolení stavebních úprav, které učinili manželé D. V kolaudačním rozhodnutí, na jehož základě bylo povoleno užívání bytu 1 + 0, je výslovně uvedeno, že oddělením jedné místnosti od původního bytu 3 + 1 v podkroví a přeměnou prádelny vznikla bytová jednotka o pokoji, předsíni a WC. Dále odvolacímu soudu předložili sdělení ONV v P., že oddělená místnost se stává opět součástí původního bytu, a znalecký posudek JUDr. R. M. Poukazovali i na to, že odbor bytového hospodářství v P., který vydal rozhodnutí o schválení dohody o výměně bytu, na jejímž základě se dovolatelé stali uživateli bytu, měl k dispozici vyjádření odboru výstavby, že jde skutečně o byt. V podání navrhovali provést důkaz označenými listinami a výslechem znalce JUDr. R. M., avšak odvolací soud se jejich tvrzeními nezabýval a navržené důkazy neprovedl, aniž vysvětlil, proč tak neučinil. Odvolací soud též pominul poukaz žalovaných na to, že požádali o rekonstrukci dokladů o kolaudaci bytu, neboť z některých dokumentů, jako např. z kolaudačního rozhodnutí odboru výstavby ONV v P. ze dne 4. března 1966, vyplývá, že se povoluje užívat bytovou jednotku 1 + 0 s klosetem, která byla zřízena oddělením pokoje od původního bytu 3 + 1 v podkroví. O existenci bytu 2 + 1 hovoří i sdělení odboru bytového hospodářství ONV v P. ze dne 7. září 1973, jež povoluje tehdejším vlastníkům domu užívat místnost, která se uvolnila odstěhováním S. K. mladšího, a nachází se v podkroví, jenž má být na příště součástí bytu 2 +1. Dovolatelé odtud odvolacímu soudu vytýkají, že měl provést důkaz spisy stavebního odboru Obvodního úřadu městské části P. a odboru výstavby M. h. m. P., týkajícími se řízení o odstranění stavebních úprav v podkroví domu, a nikoli se pouze omezit na provedení důkazu rozhodnutím odboru výstavby M. h. m. P. ze dne 18. srpna 1998.
Poněvadž dovolací řízení trpí vadami při zjišťování skutkového stavu a skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci co do závěru, že dovolatelům nemohlo vzniknout nájemní právo k bytu. I kdyby však dovolací důvody dle §241 odst. 3 písm. b/ a c/ o. s. ř. neobstály, tkví nesprávné právní posouzení věci v tom, že odvolací soud nevysvětlil, proč by dovolatelé měli nést následky nesprávného rozhodnutí odboru bytového hospodářství ONV v P. Odvolací soud pouze odkázal na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 190/94, v jeho rozhodnutí však není uvedeno, v jakém směru mají být právní závěry Ústavního soudu aplikovány na daný skutkový stav. Nesprávné právní posouzení je pak dáno i co do lhůty k vyklizení bytu, jelikož tato je s ohledem na okolnosti případu neúměrně krátká. I kdyby dovolatelům k místnostem, o nichž žalobci tvrdí, že nejsou bytem, nevzniklo právo společného nájmu bytu, měl soud (proto, že místnosti vždy užívali se souhlasem vlastníků a za jejich užívání též řádně platili a platby byly jako nájemné přijímány) vycházet z toho, že žalovaným vzniklo právo nájmu dle §663 až §684 obč. zák., a že žalobci jim nedali výpověď z nájmu.
Dovolatelé rovněž podrobně snášejí argumenty na podporu závěru o existenci dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.
Proto dovolatelé žádají, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření nemají dovolání za důvodné, s tím, že skutkový stav věci byl zjištěn úplně a správně. Dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. není dán, neboť dovolateli uváděné skutečnosti pouze svědčí o tom, že sporné prostory byly fakticky užívány jako bytové, avšak neprokazují, že takové užívání bylo v souladu se zákonem. Ani jeden z důkazů označených v podání ze 4. března 1998 neprokazuje, že by kolaudační stav byl jiný. Ohledně dovolacích důvodů dle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. žalobci uvedli, že skutková zjištění i právní posouzení jsou správná, jelikož bylo nepochybně prokázáno, že místnosti číslo 2 až 8 a 10 až 12 nebyly nikdy kolaudovány jako byt, takže dovolatelé se stali na základě dohody o výměně bytu nájemci bytu 1 + 0. Žalobci připustili, že vliv závěrů nálezu Ústavního soudu ČR na rozhodnutí odvolacího soudu mohl být formulován pregnantněji, avšak uzavírají, že prostudováním těchto závěrů lze jednoznačně dovodit dopad zde formulovaných argumentů na napadené rozhodnutí. Podle Ústavního soudu totiž aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., která se jeví na první pohled jako zákonná interpretace, může být natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Je tomu tak tehdy, je-li výklad natolik extenzívní, že zasáhne do ústavně garantovaného práva. Žalobci proto žádají, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, je nutno poměřovat přípustnost dovolání ustanoveními §237, §238 a §239 o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Žádnou z tam vypočtených vad však dovolatelé netvrdí a ani z obsahu spisu se taková vada nepodává.
Oproti očekávání dovolatelů, kteří napadený rozsudek označují v dovolání jako měnící (srov. č.l. 69, bod I. dovolání), není dovolání v plném rozsahu přípustné ani dle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; rozsudek odvolacího soudu má totiž povahu měnícího rozsudku pouze co do vyklizení místností v domě označených na plánku připojeném k rozsudku soudu prvního stupně čísly 2 až 8.
Nejvyšší soud v usnesení uveřejněném pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších, formuloval a odůvodnil závěr, že pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Z tohoto hlediska je zjevné, že o vyklizení místností v domě, označených na plánku připojeném k rozsudku soudu prvního stupně čísly 10 až 12, rozhodl odvolací soud (byť i potud rozsudkem ohlašoval změnu rozsudku soudu prvního stupně) stejně jako soud prvního stupně (shodně s ním uložil žalovaným ony místnosti vyklidit); v této části jde tudíž o rozsudek potvrzující. K obsahové změně přitom nedošlo ani ve lhůtě k vyklizení oněch místností, neboť ta zůstala (shodně s rozsudkem soudu prvního stupně) jednoměsíční. Na běh lhůty k vyklizení místností č. 10 až 12 přitom nemělo žádného vlivu ani to, že odvolací soud spojil její počátek se dnem právní moci svého rozsudku a nikoli (jako soud prvního stupně) se dnem právní moci rozsudku soudu prvního stupně, neboť i rozsudek soudu prvního stupně mohl nabýt právní moci až v souvislosti s právní mocí odvolacího rozhodnutí.
Nejde ani o situaci předjímanou ustanovením §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., jelikož rozsudek ze dne 11. září 1997 je prvním rozsudkem obvodního soudu ve věci.
Podmínky stanovené v §239 odst. 1 o. s. ř. daná věc nesplňuje proto, že odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil.
Zbývá určit, zda dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o vyklizení místností č. 10 až 12 je přípustné podle §239 odst. 2 o. s. ř. Dle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují), a jde-li o právní otázku zásadního významu. Přípustnost pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce nejen z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy, ale i pro věc samu (srov. dále i závěry Nejvyššího soudu vyslovené o přípustnosti dovolání podle cit. ustanovení v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelé sice návrh na vyslovení přípustnosti dovolání včas podali (srov. č.l. 53, bod IV.), o řešení tam formulované otázky - totiž o posouzení, zda příslušenství bytu (za něž ony místnosti pokládali) musí být jmenovitě uváděno (v dokladech týkajících se bytu, jehož jsou jako manželé společnými nájemci), však již v dovolání nežádají.
Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), v tomto rozsahu podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Ve výroku o vyklizení místností č. 2 až 8 je dovolání přípustné dle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vedle zmatečnostních vad dle §237 odst. 1 o. s. ř., jejichž existenci vyloučil již dříve, přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili (§242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Existenci jiných vad řízení dovolatelé (prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.) též namítají.
Podle ustanovení §120 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (odstavec 1). Nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2, může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odstavec 3).
O jinou vadu řízení ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. jde mimo jiné i tehdy, jestliže soud ve sporném řízení (jímž je i toto řízení) v rozporu s ustanovením §120 o. s. ř. neprovedl účastníky navržené důkazy, ačkoli šlo o důkazy způsobilé prokázat skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci, v důsledku čehož skutkový stav, z nějž soud při rozhodnutí vyšel, byl nebo alespoň mohl být zjištěn neúplně nebo nesprávně.
Ze spisu se podává, že dovolatelé v podání označeném jako doplnění odvolání (srov. č.l. 51-53) vskutku navrhli, aby soud provedl důkaz jimi předloženými listinami, totiž kopií kolaudačního rozhodnutí, kterým bylo v roce 1934 povoleno užívání stavby původní vlastnici A. B., stavebním povolením k provedení rekonstrukce podkroví, vydaným v roce 1947 arch. K., a stavebním povolením týkajícím se úprav, které učinili manželé D., a dále, aby vyslechl znalce JUDr. R. M. K požadavku na doplnění dokazování v naznačeném směru se dovolatelé znovu přihlásili prostřednictvím přednesu jejich zástupkyně při jednání před odvolacím soudem dne 5. března 1998 (srov. protokol o jednání, č.l. 54). Při dalším jednání před odvolacím soudem, konaném 12. listopadu 1998, však poté, co soud provedl důkaz rozhodnutím M. h. m. P. ze dne 18. srpna 1998 (č.l. 58-59) a sdělením téhož orgánu ze dne 14. září 1998 (č.l. 61), přítomní právní zástupci účastníků řízení shodně prohlásili, že nemají další návrhy na doplnění dokazování (srov. protokol o jednání č.l. 63, který má - ve shodě s ustanovením §40 a §134 o. s. ř. - povahu veřejné listiny a o jehož správnosti neměl dovolací soud důvodu pochybovat). Jestliže tedy dovolatelé v průběhu odvolacího řízení od svých důkazních návrhů upustili (při označeném jednání ústy svého zástupce prohlásili, že nemají další návrhy na doplnění dokazování), pak postup odvolacího soudu, který sám další důkazy neprovedl, vadný nebyl a řízení není vadou tvrzenou dovolateli postiženo.
Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda je dán dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelé připínají závěr o nesprávném právním posouzení věci především ke svým předchozím úvahám o naplnění dovolacích důvodů dle ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ a c/ o. s. ř.; takto však vztah mezi těmito dovolacími důvody (na straně jedné) a dovolacím důvodem dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (na straně druhé) posuzovat nelze. Závěr, že je dán dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. totiž musí obstát samostatně (přezkoumáním právních úvah napadeného rozhodnutí), bez zřetele k tomu, zda skutkový stav, z nějž toto právní posouzení vzešlo, byl zjištěn vadně, jakož i bez zřetele k tomu, zda předchozí fáze řízení jsou postiženy zmatečnostními vadami nebo jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Proto také v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není, již zpravidla nemá důvodu zabývat se existencí dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (stačí uzavřít, že právní závěry neobstály ani při dovoláním zpochybněném skutkovém stavu).
Zbývá se vypořádat s námitkami, jimiž dovolatelé brojí proti závěrům, jež odvolací soud při výkladu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. spojil s odkazem na výše cit. nález Ústavního soudu.
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. určuje, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Dobrými mravy se přitom rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (shodně srov. též důvody rozhodnutí uveřejněného pod č. 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soudní praxe je ve výkladu tohoto ustanovení dlouhodobě jednotná potud, že na jeho základě lze jen omezit stávající právo, nikoli založit právo nové, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá. Podle cit. nálezu nelze na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti, jelikož by takový postup vedl k porušení článku 4 odst. 4 a článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud pak sdílí přesvědčení žalobců ve vyjádření k dovolání, že odvolací soud mohl závěry spjaté s citací nálezu formulovat pregnantněji, že však v daném kontextu není pochyb o tom, k jakým závěrům se odkazem na nález přihlásil. Nejvyšší soud přitom již dříve (v rozsudku ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99) a ve shodě s cit. nálezem formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu byla uzavřena neplatně. V posuzované věci však o takový případ nejde beze zbytku, když její podstata spočívá (podle skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem) v tom, že dřívější orgány oprávněné hospodařit s byty se k vyklizovaným místnostem vymezovaly jako k bytu (ač tento charakter neměly). Nicméně i zde platí, a potud jsou závěry odvolacího soudu vycházející z označeného nálezu správné, že nemá-li vyklizovaná osoba platný titul k bydlení v příslušných místnostech (a jestliže zde takový titul od počátku nebyl), nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na vyklizení těchto místností (žalobu z tohoto důvodu zamítnout). Táž okolnost, jež zakládá nárok na ochranu práva (vlastníka), nemůže být (zároveň) důvodem jeho odepření.
K ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je však možné (a nutné) přihlédnout při úvaze, zda právo vlastníka neomezit tím, že vyklizení místností bude vázáno na delší lhůtu, případně (jestliže přes své stavební určení sloužily k bydlení) na zajištění bytové náhrady. Tomu odpovídají i závěry, jež Nejvyšší soud formuloval v rozhodnutích, uveřejněných za účelem sjednocení rozhodovací praxe soudů nižších stupňů pod čísly 16/1998 (v důvodech rozhodnutí) a 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a které ve druhém z cit. rozhodnutí vyjádřil právní větou, podle níž při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Jinak řečeno, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vychází z přesvědčení (podloženého rozborem cit. nálezu v obou publikovaných rozhodnutích), že za uvedeného stavu není apriori vyloučeno užití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., a že tato interpretace není (jak plyne z výše uvedených rozhodnutí) v rozporu se závěry, které Ústavní soud v nálezu vyslovil.
V daném kontextu je významné, že kritika obsažená v nálezu Ústavního soudu postihovala takovou interpretaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., která předem předpokládá na straně oprávněného (vlastníka) možnou rozpornost jednání s dobrými mravy. Tomu odpovídá v rozhodovací praxi soudů prosazovaný požadavek, aby rozhodnutí o tom, jsou-li splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., bylo učiněno po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje ten, kdo má povinnost byt vyklidit (zde může jít kupříkladu o jeho rodinné a sociální poměry, délku doby, po níž v bytě bydlí apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá. Rozhodnými okolnostmi se rozumí ty, jež mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva podmínila (vyklizením ve vazbě na zajištění bytové náhrady) či odložila (např. tím, že soud stanoví delší lhůtu k vyklizení bytu); obdobně srov. též rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 86/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 21, ročník 1998, pod číslem 151). Úsudek soudu i potud musí být podložen odpovídajícími skutkovými zjištěními, přesvědčivě dokládajícími závěr, že výkon práva s dobrými mravy v rozporu skutečně je.
V posuzované věci se odvolací soud výkladem ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v uvedeném směru (co do otázky, zda a jak lze jeho prostřednictvím podmínit či odložit vyklizení místností, jež vyklizovaným osobám sloužily k bydlení) nezabýval a v tomto rozsahu je proto jeho právní posouzení neúplné a tedy i nesprávné.
Lze tedy uzavřít, že dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud tudíž, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek (s výjimkou výroku o vyklizení místností č. 10 a 12) včetně závislých výroků o nákladech řízení (§242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) zrušil a věc v této části vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).
Jelikož napadené rozhodnutí neobstálo v uvedené části ani v rovině právní, dovolací soud pokládal za nadbytečné zabývat se dále tím, zda je dán i dovolací důvod ve smyslu §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.; vypořádat se s námitkami dovolatelů v uvedeném směru bude v další fázi řízení úkolem odvolacího soudu.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. srpna 2001
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu