ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.1402.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 1402/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Tesco Stores ČR a. s. se sídlem v Praze 10, Vršovická č. 1527/68b, zastoupené Mgr. Luďkem Šrubařem, advokátem se sídlem v Praze, Hanusova č. 1537/1, proti povinnému Ing. M. Š. , zastoupenému Mgr. Marcelou Kolářovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz č. 428/59c, pro 6 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 2 EXE 1049/2016, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě, ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 54 Co 670/2016-42, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Dovoláním napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. 9. 2016, č. j. 2 EXE 1049/2016-37, kterým byl zamítnut návrh povinného na osvobození od placení soudních poplatků (výrok I.) a rozhodnuto o tom, že „žádosti povinného o ustanovení zástupce z řad advokátů se nevyhovuje“ (výrok II.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době od 1. 1. 2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 1. 1. 2014 (dále též jen "o. s. ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí zejména tím, že tvrzení povinného o nedostatku příjmů na jeho straně jsou nevěrohodná, protože v prohlášení o svých osobních a majetkových poměrech v rozporu se skutečností neuvedl, že vlastní nemovitosti a osobní automobil (v závěru prohlášení pouze připsal, že nemá majetek, z něhož by měl zisk nebo výnos, který by mu umožňoval zaplacení soudního poplatku a služeb zástupce, položka osobního majetku byla ze strany povinného proškrtnuta). Právní závěr odvolacího soudu, že je věcí žadatele o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce, aby v prohlášení řádně a úplně uvedl veškeré své majetkové a výdělkové poměry, a že v opačném případě je třeba učinit závěr, že jsou zde pochybnosti o věrohodnosti jím uváděných zdrojů, což má za následek zamítnutí jeho žádosti, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 609/2016). Nelze se tedy ztotožnit s námitkou povinného, že v prohlášení o majetkových a výdělkových poměrech postačí uvést jen to, co povinnému podle jeho názoru přináší disponibilní příjem. Posouzení, zda příjmy nebo majetek, jež účastník v žádosti o osvobození od soudních poplatků v úplnosti uvede, mohou posloužit jako zdroj sloužící k zaplacení soudních poplatků, je věcí soudu a nikoliv o žadatele. Podání žádosti o osvobození od poplatků a o ustanovení zástupce je právem a nikoliv povinností účastníka; učiní-li tak, vznikne mu povinnost poskytnout soudu úplné a věrohodné údaje, jež umožní komplexní posouzení žádosti. Jestliže účastník své majetkové a výdělkové poměry věrohodně nedoložil (prohlášení je zjevně neúplné) nemůže se bránit tím, že zamítnutí žádosti z tohoto důvodu je porušením jeho práva na zachování principu rovnosti zbraní mezi majetným a údajně nemajetným účastníkem nebo dokonce obecného práva údajně nemajetného účastníka na spravedlivý proces. Právě uvedené nijak nezpochybňuje ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu o tom, že soud posuzuje žádost účastníka o osvobození od placení poplatků komplexně a s vědomím toho, že nikoliv každý majetkový zdroj může posloužit k zaplacení soudního poplatku (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4417/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tato pravidla se však uplatní až v případě, kdy účastník své majetkové a výdělkové poměry řádně a věrohodně doloží.
Dovolatel konečně namítá, že soud prvního stupně i odvolací soud svá rozhodnutí opřely o nepravdivou informaci, že povinnému měla být v dubnu a v květnu roku 2014 vyplacena ze strany společnosti BOSCH DIESEL s. r. o. částka 1 208 723 Kč, takže povinný měl i v době rozhodnutí o jeho žádosti o osvobození od placení soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů dostatek finančních prostředků k zaplacení soudních poplatků. Dovolací soud ovšem nemohl přehlédnout, že námitka povinného spočívající v tom, že odvolací soud údajně nesprávně zjistil skutkový stav, nemůže založit přípustnost dovolání (ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.). To, že mu částka ve výši 1 208 723 Kč nikdy nebyla vyplacena, povinný jasně a výslovně (v rozporu s ustanovením §241a odst. 6 o. s. ř.) uvedl až v dovolání; v odvolání pouze konstatoval, že není žádného důkazu o tom, že mu tato částka byla skutečně vyplacena a že i kdyby mu jako náhrada mzdy z neplatně skončeného pracovního poměru byla společností BOSCH DIESEL s. r. o. vyplacena, činil by jeho hrubý měsíční příjem v době od 1. 4. 2007 do 10. 2. 2014 (za dobu, kterou měla částka pokrývat), 14 740 Kč, „což je dost málo“.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud dovolání povinného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 4. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu