ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.1491.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 1491/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, identifikační číslo osoby 41197518, proti povinné Ing. I. K. , P., pro doručování adresou v P., zastoupené JUDr. Olgou Sovovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4 - Krči, Bartákova 1109/34, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 66 EXE 3626/2012, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2015, č. j. 39 Co 83/2015-153, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2015, č. j. 39 Co 83/2015-153, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. ledna 2015, č. j. 66 EXE 3626/2012-101, se ruší a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve shora označené exekuční věci Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. 5. 2015, č. j. 39 Co 83/2015-153, potvrdil k odvolání povinné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 2. 1. 2015, č. j. 66 EXE 3626/2012-101, který zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. K odvolacím námitkám povinné uvedl, že návrh na nařízení exekuce byl v posuzované věci podán dne 1. 8. 2012, tedy před uplynutím pětileté promlčecí lhůty k právu vymáhat pojistné podle §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotním pojištění, ve znění účinném do 30. 11. 2011 (dále „zákon o pojistném“), takže použitý platební výměr oprávněné ze dne 23. 3. 2009, č. 2140901322 (dále též „exekuční titul“ nebo „platební výměr“), je vykonatelným exekučním titulem. Skutečnost, že oprávněná má vůči povinné i jiné platební výměry, není významná. Poměry povinné je třeba důkladně prošetřit a teprve poté bude moci soudní exekutor učinit závěr o majetku povinné.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, v němž zdůraznila, že trvá na „námitce promlčení“, vymáhanou pohledávku oprávněné považuje za „fiktivní“ a namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, který vyšel z „nepravdivých, zmanipulovaných a účelových tvrzení“ oprávněné a nepřihlédl k věku povinné, jejím omezeným možnostem výdělku a k její „tragické životní, finanční a majetkové“ situaci. V doplnění dovolání (poté, co si dovolatelka zvolila zástupce pro dovolací řízení z řad advokátů) uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně jsou „v rozporu s judikaturou jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu“. K otázce zjišťování majetku dovolatelky povinná odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 20 Cdo 609/2013, a výkladem „a contrario“ z něj dovozuje, že oprávněný nebo soudní exekutor má uvést konkrétní zjištění o majetku povinného, je-li „toho názoru, že povinný má ještě nějaký majetek, který by bylo možné podrobit exekuci“. V posuzované věci však „bylo pouze konstatováno, že exekutorka provádí úkony ke zjištění majetku a že v nich bude nadále pokračovat“. S ohledem na to, že exekuce jsou oprávněnou „opakovaně vyžadovány od roku 2004“ se závěrem o bezvýslednosti, přičemž nelze očekávat, že by se za dobu více než deseti let majetkové poměry nemajetné povinné se zřetelem k jejímu věku výrazně zlepšily, je exekuce a její nepřiměřená délka „zásahem jak do majetkových, tak osobnostních práv povinné“. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil.
Oprávněná se k dovolání vyjádřila tak, že důvody uváděné povinnou „jsou právně irelevantní“. Pohledávka oprávněná promlčena být nemohla, povinná svoji zákonnou povinnost platit pojistné na zdravotní pojištění neplnila a v důsledku takového jednání vznikl na pojistném dluh, ke kterému se úzce váže i dluh na penále. Z povahy exekuce podnět k jejímu zastavení podle §268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), nepodává povinný, nýbrž soudní exekutor, a to za předpokladu, že po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného není zjištěn žádný jeho majetek nebo je hodnota majetku ke krytí nákladů řízení nedostačující (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008 sp. zn. 20 Cdo 5293/2007). V této souvislosti oprávněná podotkla, že povinná je nadále u oprávněné vedena jako osoba samostatně výdělečně činná s povinností hradit za sebe měsíční zálohy na pojistné veřejného zdravotního pojištění a tuto povinnost od 27. 4. 2014 pravidelně plní. Vymáhanou pohledávku však neuhradila ani zčásti a její dovolání by podle návrhu oprávněné měl dovolací soud „jako nedůvodné“ odmítnout.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II., bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále opět „o. s. ř.“, se závěrem, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí exekučního řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, a je přípustné (§237 o. s. ř.), neboť při řešení právní otázky, na níž napadený rozsudek odvolacího soudu závisí (tj. otázky posouzení důvodů pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.), se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je rovněž opodstatněné.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady se z obsahu spisu nepodávají.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že podá-li povinný řádný návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., soud se jím musí zabývat. Pro tento účel si vyžádá zprávu exekutora pověřeného provedením exekuce o tom, jaký majetek povinného zjistil, jaká je jeho hodnota, jaké jsou náklady exekuce a jeho stanovisko k návrhu na zastavení exekuce. Teprve na základě takového vyjádření může soud náležitě posoudit, zda důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je či není dán. Exekuci pak lze zastavit, jestliže po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného není žádný majetek zjištěn, event. jeho hodnota je ke krytí nákladů exekuce nepostačující. Rozhodne-li soud o návrhu na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., aniž si od soudního exekutora vyžádá zprávu o majetku povinného a jeho stanovisko k návrhu, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 20 Cdo 3442/2011, usnesení ze dne 27. října 2010, sp. zn. 20 Cdo 4106/2008, usnesení ze dne 26. března 2008, sp. zn. 20 Cdo 5293/2007, či usnesení ze dne 17. června 2015, sp. zn. 26 Cdo 3156/2014).
V posuzované věci byla provedením exekuce pověřena usnesením soudu prvního stupně ze dne 17. srpna 2012, č. j. 66 EXE 3626/2012-11, soudní exekutorka JUDr. Jana Škofová, Exekutorský úřad Kladno, se sídlem v Kladně, Petra Bezruče 1416, která doposud - jak shodně konstatují soudy obou stupňů - neukončila šetření o poměrech povinné, a proto ani nepodala zprávu o majetku dovolatelky. Jestliže odvolací soud (a soud prvního stupně) neměl majetkové (příjmové) poměry povinné důkazně zachyceny, rozhodl o návrhu povinné na zastavení exekuce předčasně a v rozporu s konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Ve vztahu k námitkám povinné ohledně vymáhání „fiktivní“ pohledávky oprávněné (s vylíčením historie svých plateb pojistného a penále na pojistném od roku 1997) a ohledně promlčení práva vymáhat pohledávku dovolatelka nepřiřadila označením konkrétního rozhodnutí Nejvyššího soudu (uvedením dne jeho vydání a spisové značky) či alespoň citací právních závěrů (úvah) dovolacího soudu judikaturu Nejvyššího soudu, s níž by napadeným usnesením odvolacího soudu řešená právní otázka měla být v rozporu. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud rovněž připomíná, že tvrzení dovolatelky o „fiktivní“ pohledávce oprávněné (tj. že taková pohledávka neexistuje) fakticky napadá věcnou správnost podkladového rozhodnutí (exekučního titulu) a nevystihuje proto dovolací důvod vymezením právní otázky, na níž napadené usnesení odvolacího soudu závisí; judikatura dovolacího soudu je totiž zásadně nekompromisní v závěru, že soud výkonu rozhodnutí (exekuce) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán (§159a odst. 4 o. s. ř.) a z nějž je povinen vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobně, v otázce promlčení práva vymáhat pohledávku na pojistném (penále) veřejného zdravotního pojištění, nečinil a nečiní judikaturní výklad obsahu a charakteru institutu promlčení práva, běhu promlčecí lhůty nebo povahy penále na pojistném ve vztahu k promlčení ve smyslu ustanovení §16 odst. 2 a §19 zákona o pojistném žádné obtíže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2006, sp. zn. 20 Cdo 2219/2005, usnesení ze dne 28. června 2011, sp. zn. 20 Cdo 2013/2010, či usnesení ze dne 30. května 2012, sp. zn. 20 Cdo 2428/2011), přičemž dovolatelka v dovolání námitku promlčení práva pojmenovává toliko obecně a dovolací důvod tudíž řádně nedefinuje (viz §241a odst. 3 o. s. ř.).
Protože napadené usnesení není v řešení otázky důvodů pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. správné, Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř. usnesení odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrací k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 4, na jehož rozhodnutí platí tytéž důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu.
V následném řízení si soud prvního stupně vyžádá od pověřené soudní exekutorky takovou zprávu, na základě níž bude moci učinit spolehlivý závěr o tom, zda povinná má či nemá dostatečný majetek, a zda je důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dán či nikoli.
Soudy nižších stupňů jsou právním názorem dovolacího soudu vázány (243g odst. 1 věta první ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich bude rozhodováno ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu