ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.1690.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 1690/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v1 senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné G. M. B., a. s., zastoupené advokátem, proti povinnému F. S., zastoupenému, za účasti R. S., pro 58 071,13 Kč, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 12 Nc 10794/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 11. 2006, č. j. 22 Co 443/2006-26, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením krajský soud odmítl dovolání povinného a jeho manželky proti usnesení ze dne 16. 6. 2006, č. j.12 Nc 10794/2006-5, jímž okresní soud nařídil podle svého rozsudku ze dne 18. 1. 2006, č. j. 5 C 182/2005-49, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 58 071,13 Kč, nákladů předcházejícího řízení v částce 18 319,50 Kč exekuci na majetek povinného a jejím provedením pověřil Mgr. M. R., soudního exekutora. Odvolací soud uzavřel, že námitky, které povinný a jeho manželka v odvolání vznesli (nemajetnost povinného a skutečnost, že vymáhaný závazek vznikl před uzavřením manželství), nejsou námitkami rozhodnými pro posouzení podmínek pro nařízení exekuce (§44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“).
V dovolání povinný namítá, že majetek postižený exekucí není jeho majetkem, nýbrž výlučným majetkem jeho manželky, R. S. Vymáhaná pohledávka vznikla za trvání jeho předchozího manželství s paní R. I. (dříve S.). Ta se také při vypořádání SJM dohodou ze dne 13. 1. 2004 zavázala k úhradě této pohledávky. Proto nemůže být povinný ve věci ani pasivně legitimován. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření uvedla, že z dovolání není zřejmé, z jakého důvodu povinný rozhodnutí odvolacího soudu napadá. Jím namítané skutečnosti nejsou pro nařízení exekuce rozhodné a plně se s nimi již vypořádal odvolací soud. Má též za to, že povinný ve věci je pasivně legitimován. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a oprávněnému přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb. a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je tudíž pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel námitky ve prospěch názoru, že podmínky předepsané ustanovením §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesl a ani hodnocením obsahu dovolání k tomuto závěru dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
K námitce povinného, že odvolací soud při posuzování návrhu na nařízení exekuce nezkoumal, zda vymáhaná pohledávka vznikla za trvání manželství povinného a jeho manželky R. S., je třeba dodat, že je již výrazem ustálené soudní praxe, že vznik pohledávky za trvání manželství, tj. splnění podmínky nezbytné pro použití majetku tvořícího společné jmění, se při nařízení výkonu rozhodnutí neprokazuje a soud vychází z návrhu na nařízení výkonu, z jiných tvrzení oprávněného, popřípadě z toho, co jinak vyšlo v řízení najevo. Obranu, že vymáhaná pohledávka nesmí být uspokojena z majetku, který se považuje za součást společného jmění, např. proto, že vznikla povinnému před uzavřením manželství nebo po jeho rozvodu, nelze uplatnit v řízení, které nařízení výkonu rozhodnutí předchází, nýbrž pouze způsobem uvedeným v ustanovení §267 o. s. ř., tj. tzv. excindační žalobou, tedy žalobou na vyloučení věci z exekuce, kterou projedná a o níž rozhodne soud v řízení podle třetí části občanského soudního řádu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp.zn. 20 Cdo 238/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 8/2004 pod poř. č. 74).
Z výše uvedeného lze uzavřít, že odvolací soud, který námitku, že vymáhaná pohledávka nevznikla za trvání nynějšího manželství povinného, pokládal při nařízení exekuce za irelevantní, při právním posouzení věci nepochybil.
Podobně ani neobstojí námitka povinného, že není ve věci pasivně legitimován, neboť povinnost k uspokojení vymáhané pohledávky přešla dohodou o vypořádání společného jmění manželů na jeho bývalou manželku; soud totiž aktivní či pasivní legitimaci účastníků zkoumá jen na základě exekučního titulu, který v souzené věci zavazuje povinného.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech vzniklých oprávněné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. března 2008
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu