ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.1812.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 1812/2021-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti povinné I. K. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská č. 1297/3, pro 178 338 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 73 EXE 3613/2010, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2021, č. j. 62 Co 384/2020-113, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2021, č. j. 62 Co 384/2020-113, se mění tak, že výrok I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. října 2020, č. j. 73 EXE 3613/2010-70, se potvrzuje.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 16 080,90 Kč , a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Němce, advokáta se sídlem v Praze 2, Slezská č. 1297/3.
III. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem 5 360,30 Kč , a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Němce, advokáta se sídlem v Praze 2, Slezská č. 1297/3.
IV. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 360,30 Kč , a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Němce, advokáta se sídlem v Praze 2, Slezská č. 1297/3.
V. Oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Dalimilu Mikovi, Exekutorský úřad Klatovy, na náhradě nákladů exekuce 16 310,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 7. října 2020, č. j. 73 EXE 6313/2010-70, zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem JUDr. Dalimilem Mikou, Exekutorský úřad Klatovy, pod sp. zn. 120 Ex 35812/10, na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. srpna 2010, č. j. 73 EXE 3613/2010-10 (výrok I.) a dále rozhodl, že oprávněná je povinna zaplatit povinné náhradu nákladů řízení (výrok II.) a soudnímu exekutorovi náklady exekuce (výrok III.). Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že exekučním titulem v dané věci je rozhodčí nález vydaný JUDr. Evou Vaňkovou (patrně ze dne 18. ledna 2010 - v rozhodčím nálezu je zjevně chybně uvedeno datum 18. ledna 2009), č. j. Va 39-43/2009-9, kterým byla povinné uložena povinnost zaplatit oprávněné směnečný peníz ve výši 178 338 Kč spolu s úrokem z prodlení a náklady rozhodčího řízení. Oprávněná poskytla povinné úvěr (zajištěný blankosměnkou) s RPSN ve výši 75,08 %, který by umožňoval oprávněné i v případě řádného splácení úvěru požadovat po povinné 127 692 Kč, přičemž povinnou byla čerpána pouze částka 60 000 Kč. Soud dospěl k závěru, že daná RPSN zcela zjevně a výrazně přesahuje obvyklou úrokovou míru, a to i v nebankovním sektoru, a ujednání o úroku je proto rozporné s dobrými mravy. V rozporu s dobrými mravy jsou rovněž sjednané smluvní pokuty ve výši 50 % nikoliv z poskytnuté částky, ale z celkové částky navýšené o vysoké úroky, které při zohlednění sjednaného úroku ztrácejí utvrzující a sankční charakter, neboť zjevně slouží spíše k obohacení věřitele než k pouhému posílení jeho postavení a k motivaci spotřebitele ke včasnému splacení úvěru, a lze je tak označit za likvidační. Uzavřená úvěrová smlouva a rozhodčí smlouva vedle toho obsahovaly i další ujednání posilující ve svém komplexu zcela zásadní nerovnováhu smluvních stran, a to jednak ujednání o dalších smluvních pokutách, jakož i samotné ujednání o rozhodování sporu před některým z rozhodců rozhodujících opakovaně spory oprávněné. Soud prvního stupně proto uzavřel, že adhezně uzavřená úvěrová smlouva a s ní související rozhodčí smlouva, které představují zjevné zneužití silnějšího postavení oprávněné, a které měly umožňovat oprávněné (podnikatelce) domáhat se po povinné (spotřebitelce) mnohonásobku poskytnutého plnění, a to v rozhodčím řízení před jedním z rozhodců zvolených oprávněnou, jsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy a tedy i absolutně neplatné. Daný rozpor dosahuje takové intenzity, že výkon rozhodčího nálezu by představoval zjevnou nespravedlnost a byl by i v hrubém rozporu se zásadou ochrany spotřebitele, coby slabší smluvní strany. Proto soud podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, exekuci zastavil, neboť s ohledem na neplatnost rozhodčí smlouvy nebyla dána pravomoc rozhodce a vykonávaný rozhodčí nález je tak nezpůsobilým exekučním titulem.
Městský soud v Praze k odvolání oprávněné usnesením ze dne 27. ledna 2021, č. j. 62 Co 384/2020-113, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuce se nezastavuje. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí stručně uvedl, že úrok vyčíslený pevnou částkou 67 692 Kč za poskytnutí úvěru ve výši 60 000 Kč byl sjednán v rámci zákonných limitů a smluvní pokuty v době jejich sjednávání byly s ohledem na okolnosti daného případu přiměřenými. Úvěrovou smlouvu ani rozhodčí smlouvu proto podle odvolacího soudu nelze považovat za neplatné a rozhodčí nález je způsobilým exekučním titulem. Odvolací soud k tomu odkázal na jiná svá rozhodnutí a dodal, že v exekučním řízení zásadně nelze přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu a že povinná měla možnost své námitky uplatňovat v rozhodčím řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Povinná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, neboť se podle ní odvolací soud de facto vůbec nezabýval jejími odvolacími námitkami, ignoroval návrh na provedení důkazu výslechem rozhodce a nadto nereflektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Dovolatelka formulovala 9 právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Tyto otázky zní:
1) Příčí se dobrým mravům úrok 57,95 % p.a. sjednaný v říjnu 2008 v České republice při poskytnutí jistiny 60 000 Kč na základě smlouvy o úvěru sjednané mezi podnikatelem jako úvěrujícím a spotřebitelem jako úvěrovaným?
2) Příčí se dobrým mravům úvěrová smlouva s úrokem jako v otázce 1), která obsahuje smluvní pokutu, která dosahuje 50 % z celkové výše úvěru, která ve svém celkovém úhrnu (63.846 Kč) přesahuje hodnotu vyplacené částky 60 000 Kč?
3) Je neplatná úvěrová smlouva, pokud věřitel s odbornou péčí neposoudil úvěruschopnost dlužníka, ačkoliv tato povinnost nebyla v zákoně výslovně uvedena?
4) Postačuje k řádnému posouzení úvěruschopnosti, jsou-li ověřeny pouze příjmy dlužníka bez jakéhokoli ověřování výdajů?
5) Ať jsou odpovědi na uvedené otázky jakékoliv, pokud jsou naplněny podmínky, kdy je při poskytnutí jistiny 60 000 Kč v říjnu 2008 v České republice sjednán úrok 57,59 % p.a., je sjednána 50% smluvní pokuta, která ve svém úhrnu (63 846 Kč) přesahuje hodnotu poskytnuté částky 60 000 Kč, a věřitel neposoudil s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka, je taková smlouva neplatná?
6) Pokud je spotřebiteli poskytnut úvěr 60 000 Kč s úrokem 57,59 % p.a. a oprávněnou je u rozhodce požadováno a rozhodcem přiznáno plnění ve výši 178 338 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení a nákladů rozhodčího řízení, je takové plnění natolik nemravné a vede k nepřiměřenému postižení povinné, že je na místě exekuci zastavit dle ustanovení §289 odst. 1 písm. h) o.s.ř.?
7) Je nepřezkoumatelné rozhodnutí exekučního soudu, jestliže soud při rozhodování o odvolání povinné nepřihlíží ke skutečnostem a důkazům, které povinná v řízení uplatňuje?
8) Je nepřezkoumatelné rozhodnutí, odchýlí-li se exekuční soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by své odchýlení řádně odůvodnil?
9) Je nepřezkoumatelné rozhodnutí exekučního soudu, jestliže soud rozhodne na základě prakticky shodných skutkových okolností odlišně od své předchozí rozhodovací praxe, aniž by své odchýlení odůvodnil?
Dovolatelka zejména namítá, že úvěrová smlouva je neplatná, neboť se příčí dobrým mravům, když celý smluvní konstrukt směřoval jen ke zcela nepřiměřenému obohacení oprávněné. K úrokové sazbě 57,95 % ročně je třeba přičíst ještě smluvní pokuty, zejména jednorázovou smluvní pokutu ve výši 50 %, jež se neodvíjí od částky, s níž je dlužník v prodlení, ale od celkové výše úvěru. Nadto bylo přiznání všech smluvních pokut zajištěno blankosměnkou „bez protestu“. Rozhodčí doložka byla přitom (stejně jako ujednání o smluvních pokutách) vtělena do smluvních podmínek. Ačkoliv povinné byla poskytnuta pouze částka 60 000 Kč, z čehož 14 188 Kč povinná uhradila oprávněné ještě před zesplatněním úvěru, rozhodce oprávněné přiznal plnění ve výši 178 338 Kč spolu s 6% úrokem z prodlení. Oprávněná tak získala exekuční titul na trojnásobek toho, co poskytla povinné. Dále podle dovolatelky oprávněná řádně neprověřila její schopnost splácet úvěr. Dovolatelka z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém obsáhlém vyjádření uvedla, že povinnou formulované otázky jsou již vyřešeny ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, není důvodu se od nich odchylovat a dovolání považuje za nepřípustné. Oprávněná namítla, že smyslem exekučního řízení není nalézat právo, ale pouze vykonat to, co bylo uloženo exekučním titulem, zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že povinná v nalézacím řízení nevyužila možných prostředků obrany (obrana v rozhodčím řízení, žaloba na zrušení rozhodčího nálezu před soudem). Závěry povinné jsou zcela v rozporu se závěry dovolacího soudu (např. sp. zn. 30 Cdo 3712/2012), když z její strany nebylo tvrzeno, ani prokázáno, že by v projednávané věci byly dány natolik extrémní skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že smlouva o úvěru společně s rozhodčí smlouvou jako celek jsou v kolizi s dobrými mravy a základními principy demokratického právního řádu. Oprávněná dále uvedla, že úrok byl v projednávané věci sjednán v zákonných limitech. Nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami podle databáze ARAD byly v rámci úročených úvěrů z kreditních karet a činily v rozhodném období 20,95 % p.a. V porovnání s touto sazbou činí sazba 57,95 % p.a. sjednaná v projednávané věci pouze 2,77 násobek nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů, přičemž za nepřiměřené jsou považovány sazby, které převyšují míru obvyklou až čtyřnásobně. Přiměřená byla i výše smluvních pokut, neboť šlo o jediný zajišťovací prostředek úvěru, který nastoupil až v okamžiku prodlení dlužníka. Podle názoru oprávněné není neplatná úvěrová smlouva ani rozhodčí smlouva, neboť povinná se v souladu se zásadou autonomie vůle rozhodla smlouvu uzavřít, přičemž byla přehledným způsobem informována o způsobu zajištění včetně smluvních pokut a bylo na ní, aby řádně plnila podmínky smlouvy. Oprávněná nepovažuje smlouvy za rozporné s dobrými mravy. Oprávněná rovněž uvedla, že řádně posuzovala úvěruschopnost dlužníka. Oprávněná dále uvedla, že pro ni není akceptovatelné, aby povinné byla přiznána náhrada nákladů této fáze exekučního řízení. Oprávněná z těchto důvodů navrhla, aby dovolací soud dovolání povinné odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., dovolací soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinné je opodstatněné. Odvolací soud totiž nedostatečně zohlednil níže popsanou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, podle níž za zcela výjimečných okolností může odůvodnit zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i samotná skutečnost, že plnění uložené rozhodčím nálezem na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi podnikatelem a spotřebitelem spočívá nejen v uložení povinnosti k zaplacení dluhu na poskytnuté a nevrácené částce, ale i v uložení zjevně nepřiměřené povinnosti k zaplacení smluvní pokuty, smluvního úroku a případně úroku z prodlení. A to v případě, že rozhodcem přiznaná smluvní pokuta, úrok a úrok z prodlení jsou v konkrétním případě a ve svém úhrnu v zásadním rozporu s dobrými mravy (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 5. května 2020, sp. zn. 20 Cdo 3811/2019, ze dne 20. května 2020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019, ze dne 3. listopadu 2020, sp. zn. 20 Cdo 2834/2020).
Nejvyšší soud již dříve vyslovil závěr, že exekuční řízení je ovládáno zásadou, podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost ani zákonnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 , uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 , uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 , uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15).
Ústavní soud ve své judikatuře připustil, že výjimečně se lze i v exekučním řízení zabývat zásadními vadami exekučního titulu a na jejich základě zastavit výkon rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to v případě, že ve věci jsou dány takové okolnosti, pro které je další provádění výkonu rozhodnutí způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), a výkonem rozhodnutí dochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti. Při zkoumání, zda exekuční titul netrpí zásadními vadami, přitom není relevantní, zda a jak efektivně hájil povinný svá práva v nalézacím řízení. Zastavení řízení z důvodu zásadních vad exekučního titulu tak není podmíněno ani vyčerpáním řádných opravných prostředků v předcházejícím nalézacím řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16 či nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15).
Ústavní soud rovněž již dříve konstatoval, že při vyhodnocení, zda a do jaké míry je plnění přisouzené rozhodcem ve svém úhrnu v souladu s dobrými mravy, soud nesmí opomenout, že zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že exekuci zastaví podle §268 odst. 1 písm. h) ve spojení s §268 odst. 4 o. s. ř., aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele. V případě zcela a naprosto zjevného nesouladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele přitom není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k závěru, že exekuci je na místě zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). Běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude násobně převyšovat částku půjčenou, a tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Takovým nárokům věřitelů realizovaným na základě rozhodčího nálezu nemůže být v exekučním řízení zjednán průchod, neboť s ohledem na zjevný rozpor s dobrými mravy stojí zcela mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, či obdobně obiter dictum v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. října 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12; tyto závěry Ústavní soud aplikoval rovněž i v nálezu ze dne 11. prosince 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12.
Jde-li o posouzení výše smluvené sazby úroků a jejího souladu s dobrými mravy, i zde platí, že je ji třeba vyhodnotit nejen se zřetelem k její nominální výši, ale i vzhledem ke všem rozhodným okolnostem konkrétního případu. Dovolací soud již dříve dovodil, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).
Ze spisu se podává, že v nyní řešené věci oprávněná s povinnou uzavřely dne 22. října 2008 smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100251940, na jejímž základě oprávněná povinné fakticky poskytla úvěr ve výši 60 000 Kč, k němuž byla sjednána RPSN ve výši 75,08 %, tedy celkem měla povinná oprávněné (v případě řádného splácení) vrátit 127 692 Kč v 36 měsíčních splátkách po 3 547 Kč. Ve smlouvě o úvěru (resp. ve smluvních podmínkách) byly současně dohodnuty i smluvní pokuty, zejména smluvní pokuta ve výši 50 % z celkové výše úvěru, tj. z částky 127 692 Kč. Následně, patrně dne 18. ledna 2010 (v rozhodčím nálezu je zjevně chybně uvedeno datum 18. ledna 2009), bylo povinné exekučním titulem uloženo uhradit oprávněné částku (směnečný peníz) 178 338 Kč spolu s 6% úrokem z prodlení a náklady řízení, přestože povinná již částku 14 188 Kč uhradila.
Na základě výše uvedeného lze shrnout, že v tomto konkrétním případě je oprávněnou požadované a rozhodcem přisouzené plnění natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinné, že je namístě exekuci dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, a to bez ohledu na pasivitu povinné při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy a v řízení před rozhodcem. Jde totiž o výjimečný případ, kdy nepřiměřenost rozhodcem přisouzeného plnění je natolik zjevná a zásadní, že další okolnosti případu se stávají podružnými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017), když exekuce předmětného exekučního titulu by nebyla v souladu se zásadami demokratického právního státu (srov. např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2020, sp. zn. 20 Cdo 1858/2020).
Z výše uvedených důvodů se dovolací soud dalšími námitkami povinné pro nadbytečnost nezabýval, ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že s ohledem na neplatnost rozhodčí smlouvy nebyla dána pravomoc rozhodce a vykonávaný rozhodčí nález je tak nezpůsobilým exekučním titulem. Proto Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se potvrzuje usnesení soudu prvního stupně, jímž byla exekuce zastavena.
Výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně je odůvodněn tím, že povinná měla v řízení o zastavení exekuce vůči oprávněné plný úspěch, a má proto podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. právo, aby jí oprávněná nahradila náklady, které účelně vynaložila k uplatňování svého práva, v celkové výši 16 080,90 Kč . Tato částka zahrnuje tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis návrhu na zastavení exekuce, účast advokáta na jednání soudu prvního stupně dne 9. června 2020) podle §11 odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), při tarifní hodnotě 178 338 Kč, tedy 3 x 4 130 Kč = 12 390 Kč, dále tři režijní paušály podle §13 odst. 4 advokátního tarifu, tedy 3 x 300 Kč = 900 Kč a dále DPH z těchto částek v sazbě 21 %, celkem tedy 16 080,90 Kč.
Výrok o nákladech řízení před odvolacím soudem je odůvodněn tím, že povinná měla v řízení o zastavení exekuce vůči oprávněné plný úspěch, a má proto podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. právo, aby jí oprávněná nahradila náklady, které účelně vynaložila k uplatňování svého práva, v celkové výši 5 360,30 Kč . Tato částka zahrnuje jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k odvolání oprávněné) podle §11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu při tarifní hodnotě 178 338 Kč, tedy 4 130 Kč, a dále jeden režijní paušál podle §13 odst. 4 advokátního tarifu, tedy 300 Kč a dále DPH z těchto částek v sazbě 21 %, celkem tedy 5 360,30 Kč.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. Povinná měla v řízení o zastavení exekuce vůči oprávněné plný úspěch, a má proto podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. právo, aby jí oprávněná nahradila náklady, které účelně vynaložila k uplatňování svého práva, v celkové výši 9 360,30 Kč . Tato částka zahrnuje jeden úkon právní služby (sepis dovolání) podle §11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu při tarifní hodnotě 178 338 Kč, tedy 4 130 Kč, a dále jeden režijní paušál podle §13 odst. 4 advokátního tarifu, tedy 300 Kč, dále DPH z těchto částek v sazbě 21 % a dále náhradu soudního poplatku ve výši 4 000 Kč, celkem tedy 9 360,30 Kč.
Jelikož zastavení exekuce procesně zavinila oprávněná tím, že podala návrh na nařízení exekuce na základě nezpůsobilého exekučního titulu, soud jí uložil uhradit rovněž náklady soudního exekutora. O náhradě nákladů soudního exekutora soud rozhodl podle ustanovení §89 exekučního řádu a §5 odst. 1, §6 odst. 1, §11 odst. 2, 3, §13 odst. 1 a §27 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora – dále jen „exekuční tarif“. Náklady soudního exekutora činí 16 310,80 Kč (při vymoženém plnění ve výši 66 431,76 Kč) a zahrnují odměnu soudního exekutora podle §6 odst. 1 exekučního tarifu ve výši 9 980 Kč, paušální náhradu hotových výdajů ve výši 3 500 Kč podle §13 odst. 1 exekučního tarifu a DPH z těchto částek v sazbě 21 %, celkem tak soudnímu exekutorovi náleží částka ve výši 16 310,80 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 9. 2021
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu