ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.1852.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 1852/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné FOCUS – METAL, s.r.o., se sídlem ve Valašském Meziříčí, Jiráskova 399/11, identifikační číslo osoby 62303414, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, adresa pro doručení Karviná – Fryštát, K. Sliwky 34, proti povinné Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, a. s. se sídlem v Jablonném nad Orlicí, Slezská 350, identifikační číslo osoby 48173398, zastoupené JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, pro částku 151.703.481,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 0 Nc 15871/2008, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 21. 12. 2009, č.j. 19 Co 448/2009-58, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 21. 12. 2009, č.j. 19 Co 448/2009-58, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze 16. 9. 2009, č.j. 0 Nc 15871/2008-48, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 16. 9. 2009, č.j. 0 Nc 15871/2008-48, jímž okresní soud zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí (včetně postupu soudu) vydaných v nalézacím řízení, jejichž obsahem je vázán a z nichž je povinen vycházet; případné vady nalézacího řízení, byť by skutečně existovaly, se do exekučního řízení nepřenášejí, což podle názoru odvolacího soudu znamená, že „vytýkané nedostatky rozhodčího řízení (námitka týkající se platnosti rozhodčí doložky, případně ustanovení rozhodce), jehož výsledkem bylo vydání podkladového rozhodnutí, jsou pro nařízení exekuce bez významu a nemohou tedy být ani důvodem pro zastavení exekuce.“ Otázka platnosti rozhodčí doložky bude řešena v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, vedeném u Okresního soudu v Novém Jičíně, dosud pravomocně neskončeném.
Proti usnesení krajského soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 ve spojení s ustanovením §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že „právní otázka, zda je případný nedostatek rozhodčího řízení, spočívající v neplatnosti rozhodčí doložky a nedostatku pravomoci rozhodce překážkou pro nařízení exekuce, a tedy důvodem pro její zastavení,“ je odvolacími soudy (viz např. usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 10 Co 512/2004) rozhodována rozdílně. Povinná – posuzováno ve smyslu ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. podle obsahu dovolání – namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu, že námitka týkající se platnosti rozhodčí doložky, případně ustanovení rozhodce, jehož výsledkem bylo vydání podkladového rozhodnutí, je pro nařízení exekuce bez významu a nemůže tedy být ani důvodem pro zastavení exekuce. Poukazujíc na usnesení sp. zn. 10 Co 512/2008, v němž Krajský soud v Ostravě řešil „skutkově identický případ“, povinná shodně s uvedeným soudem zdůrazňuje, že zápis z jednání z 20. 12. 2006 (čl. 34), při němž se účastníci dohodli pouze o tom, že „budou preferovat řešení vztahu podle bodu 1. smírnou cestou a že v případě sporu tento nepovedou soudní cestou nýbrž v zájmu snížení nákladů případným rozhodčím řízením, kde konkrétního rozhodce určí případný žalobce,“ není způsobilý prokázat existenci rozhodčí smlouvy. Tento zápis je pouze záznamem o jednání mezi stranami jednajícími o problémech vzniklých v souvislosti s právními vztahy, v nichž oprávněná je vlastníkem pozemků, na kterých stojí stavby a zařízení povinné, a o jejich možných řešeních. Ze zápisu nelze jednoznačně dovodit shodnou vůli obou stran konkrétně určené majetkové spory řešit v rozhodčím řízení. Termín „případným rozhodčím řízením“ je nutno vykládat tak, že strany rozhodčí smlouvu uzavřou teprve v případě sporu, tedy až v budoucnu; existence řádně sjednané písemné rozhodčí smlouvy však v předmětném řízení doložena nebyla. Zápis z jednání navíc jednoznačně nevymezuje, jaký okruh majetkových sporů by měl rozhodce projednat.
Oprávněná navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.), daný tím, že rozhodovací praxe (přinejmenším dvou odvolacích) soudů je totiž vskutku rozdílná, a kromě toho je napadené rozhodnutí v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, z jehož odůvodnění plyne mimo jiné, že pro účely posouzení pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu je nutno přesně rozlišovat mezi neplatností rozhodčí doložky (smlouvy) a její neexistencí .
Dovolání je také důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že „vytýkané nedostatky rozhodčího řízení (námitka týkající se platnosti rozhodčí doložky, případně ustanovení rozhodce), jehož výsledkem bylo vydání podkladového rozhodnutí, jsou pro nařízení exekuce bez významu a nemohou tedy být ani důvodem pro zastavení exekuce.“
Odvolací soud předně při zaujetí uvedeného závěru vycházel implicite – ovšem bez jakéhokoli odůvodnění – z názoru, že v souzené věci jde o otázku platnosti rozhodčí smlouvy. Tak tomu však není, naopak návrh na zastavení exekuce (v němž pojem „platnost /či neplatnost/ rozhodčí smlouvy“ není uveden ani jednou) je výslovně odůvodněn tvrzením, že „v nalézacím řízení rozhodovala osoba, která neměla k rozhodování pravomoc “ (čl. 33), a že právě z tohoto důvodu má být exekuce jako nepřípustná podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavena. V bodě III. návrhu (čl. 32) povinná s poukazem na usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 10 Co 512/2008 zdůrazňuje, že zápis z jednání uskutečněného 18. 12. 2006, z nějž oprávněná dovozuje pravomoc rozhodce, „způsobilý prokázat existenci rozhodčí smlouvy není“. Totéž platí o odvolání, v němž větu z uvedeného zápisu, že „strany budou preferovat řešení vztahu podle bodu 1. smírnou cestou a dohodly se, že v případě sporu tento nepovedou soudní cestou, nýbrž v zájmu snížení nákladu případným rozhodčím řízením“ vykládá (stejně jako v dovolání) tak, že se strany dohodly, že rozhodčí smlouvu uzavřou teprve v případě sporu , tedy až v budoucnu .
Posuzováno tedy podle obsahu návrhu na zastavení exekuce, včetně konkrétních skutkových tvrzení v něm obsažených, zejména o obsahu jednání uskutečněného 18.12.2006, je tento návrh odůvodněn nepřípustností exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nikoli pro neplatnost rozhodčí smlouvy, ale pro její neexistenci a z toho vyplývající nedostatek pravomoci orgánu, jenž exekuční titul vydal (k nutnosti zkoumání otázky, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2000, či, ze starší judikatury, pod číslem 21/81 na s. 160/498.
Jestliže soudy obou stupňů, vedeny nesprávnou úvahou, že jde o otázku neplatnosti rozhodčí smlouvy, o níž samozřejmě k návrhu na zrušení rozhodčího nálezu rozhoduje – a v tom je závěr soudů obou stupňů správný – nalézací soud, k otázce samotné existence (či neexistence) takové smlouvy neprovedly dokazování (k němuž je ovšem třeba podle §122 odst. 1 o. s. ř. nařídit jednání, jak to ostatně plyne z ustanovení §269 odst. 2 o. s. ř.), zatížily řízení vadou, jež mohla mít – a v souzené věci měla – za následek nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k níž musí soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu