ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.1857.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 1857/2019-162
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a.s. , se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti povinné J. J. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků č. 1396/9, pro 128 372 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 38 EXE 365/2015, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2018, č. j. 21 Co 352/2018-101, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2018, č. j. 21 Co 352/2018-101, se mění tak, že exekuce vedená soudním exekutorem Mgr. Martinem Tunklem, Exekutorský úřad Plzeň – město, pod sp. zn. 94 EX 1142/15 na základě pověření Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. března 2015, č. j. 38 EXE 365/2015-11, se zastavuje .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů exekuce 19 058 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce povinné.
III. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení 16 342 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce povinné.
IV. Oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Martinu Tunklovi, Exekutorský úřad Plzeň – město, na náhradě nákladů exekuce 9 196 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
V. Zrušuje se příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný soudním exekutorem Mgr. Martinem Tunklem, Exekutorský úřad Plzeň – město, dne 24. června 2015, č. j. 94 EX 1142/15-34.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 25. 9. 2018, č. j. 38 EXE 365/2015-36, zamítl návrh povinné ze dne 1. 8. 2018 na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Martinem Tunklem, Exekutorský úřad Plzeň - město, pod sp. zn. 94 EX 1142/15. Soud prvního stupně po skutkové stránce zjistil, že exekučním titulem v projednávané věci je vykonatelný rozhodčí nález JUDr. Evy Vaňkové ze dne 28. 4. 2014, č. j. Va 12-54/2014-11 (dále též jen „předmětný rozhodčí nález“). Exekuce je vedena na základě předmětného rozhodčího nálezu k vymožení povinnosti povinné zaplatit oprávněné částku 128 372 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 19. 3. 2014 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 0,15 % denně za každý den prodlení s úhradou částky 104 560 Kč od 26. 2. 2014 do zaplacení, náklady předcházejícího řízení ve výši 17 749,60 Kč a pro náklady exekučního řízení. Exekuční titul byl vydán na základě smlouvy o úvěru, jejíž návrh byl povinnou podepsán dne 20. 2. 2013. Oprávněná podle této smlouvy povinné poskytla částku 69 000 Kč, při RPSN ve výši 134,53 %. Při řádném a včasném splacení úvěru tedy měla povinná oprávněné vrátit 156 840 Kč ve 24 měsíčních splátkách. Ve smlouvě o úvěru byla současně sjednána i smluvní pokuta 0,15% denně z nové jistiny (tvořené nesplacenými splátkami po zesplatnění úvěru, které nastává v případě, že dvě splátky nebudou zaplaceny řádně a včas nebo prodlením se splacením jedné splátky po dobu šedesáti dnů) do zaplacení a smluvní pokuta ve výši 25% z nové jistiny, pokud nebude zaplacena do deseti dnů od zesplatnění. V rozhodčí smlouvě ze dne 20. 2. 2013 si účastníci sjednali, že případný spor o nárok přímo nebo odvozeně vyplývající z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru či v souvislosti s ním bude rozhodovat jeden ze třinácti taxativně vyjmenovaných rozhodců. Soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že není dán důvod pro zastavení exekuce, neboť způsob výběru rozhodce byl v rozhodčí smlouvě sjednán transparentně a rozpor rozhodčí smlouvy s dobrými mravy nemůže bez dalšího vyvolat skutečnost, že jedna (byť slabší) ze stran nezasáhla do procesu kontraktace. Uzavření rozhodčí smlouvy bylo rozhodnutím povinné a nebyl na ni vyvíjen žádný nátlak, povinná byla při uzavírání rozhodčí smlouvy poučena o povaze rozhodčího řízení, o právních důsledcích uzavření rozhodčí smlouvy a během rozhodčího řízení rovněž o skutečnosti, že rozhodkyně současně vedla další řízení v jiné věci oprávněné. Po celou dobu rozhodčího řízení byla povinná pasivní, podjatost rozhodce nenamítala a ani se nedomáhala zrušení rozhodčího nálezu podle §31 zákona o rozhodčím řízení. Z těchto důvodů nelze v exekučním řízení vyhovět obecně formulovaným námitkám povinné stran podjatosti rozhodce a zpochybnění nezávislosti rozhodčího řízení a rovněž nelze dovozovat ani ekonomickou závislost rozhodce pouze z jeho majetkových poměrů. Soud prvního stupně též uzavřel, že exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat platnost úvěrové smlouvy. V dané věci neexistuje taková věcná souvislost mezi úvěrovou a rozhodčí smlouvou, aby neplatnost úvěrové smlouvy mohla ovlivnit platnost smlouvy rozhodčí. Nemůže zde převážit ochrana slabší smluvní strany nad požadavkem právní jistoty, když povinná měla možnost bránit se argumentací stran rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy již v rozhodčím řízení, v němž měla vůči oprávněné rovné postavení.
2. K odvolání povinné Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 12. 2018, č. j. 21 Co 352/2018-101, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výběr rozhodce byl v projednávané věci transparentní, neboť povinná byla v uzavřené rozhodčí smlouvě seznámena s omezeným výčtem rozhodců, z nichž bylo možné rozhodce zvolit, a byla rovněž seznámena i s procesem výběru rozhodce. Odvolací soud konstatoval, že povinná uzavřela úvěrovou smlouvu dobrovolně, s jejími podmínkami souhlasila, její neplatnost (ani neplatnost rozhodčí smlouvy) nenamítala a proti následně (na jejím základě) vydanému rozhodčímu nálezu ve smyslu ustanovení §27 a §31 zákona o rozhodčím řízení žádným způsobem nebrojila. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005, odvolací soud uvedl, že případný rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy neumožňuje bez dalšího dovodit neplatnost rozhodčí smlouvy. Pokud tedy důvod neplatnosti spotřebitelské úvěrové smlouvy spočívá v obsahových okolnostech pouze této smlouvy, není odůvodnitelný závěr, že tento důvod neplatnosti způsobuje i neplatnost rozhodčí smlouvy k této úvěrové smlouvě se přimykající. Odvolací soud nedovodil ani ekonomickou závislost rozhodkyně na oprávněné, neboť tuto ekonomickou závislost nemůže založit pouhá opakovanost zápisu totožných jmen do rozhodčích smluv, ani nárok rozhodce na odměnu za vyřízení věci. Z těchto důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc a je řádným exekučním titulem.
3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání. Namítá, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí nevypořádal se všemi aspekty rozhodčího řízení, úvěrové smlouvy a rozhodčí smlouvy a jejich souladem s dobrými mravy tak, jak to požaduje ustálená judikatura dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3844/2018) a své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Dovolatelka namítá, že úroková sazba sjednaná ve smlouvě o úvěru ve výši 150,87 % p. a. a RPSN ve výši 134,53 % se zjevně příčí dobrým mravům, neboť mnohonásobně překračuje úrok u spotřebitelských půjček poskytovaných bankami a směřuje k nepřiměřenému obohacení oprávněné. Povinná dále namítá, že již samotná skutečnost, že měla oprávněné vrátit více než dvojnásobek poskytnuté částky, napovídá, že se jedná o zcela nepřiměřenou výši úrokové sazby v rozporu s dobrými mravy a judikaturou Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, či sp. zn. III. ÚS 4084/12). Odvolací soud se nezabýval skutečností, že oprávněná v rozporu se zákonem nezkoumala úvěruschopnost povinné a tato skutečnost taktéž způsobuje neplatnost úvěrové smlouvy. Vzhledem k tomu, že „celý vymezený obchodní konstrukt“ se příčí dobrým mravům, je neplatná smlouva o úvěru i rozhodčí smlouva. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s požadavkem ustálené judikatury dovolacího soudu, aby zkoumal míru indicií o ekonomické provázanosti rozhodkyně a oprávněné. Pouze konstatoval, že povinným zajišťovaný majetek rozhodkyně, ani její dluhy, neimplikují fakt, že by byla ekonomicky závislá na oprávněné, aniž by provedl dovolatelkou navrhované důkazy a náležitě zjistil skutkový stav, že rozhodkyně neúčtovala oprávněné žádné rozhodčí poplatky a na základě těchto skutkových zjištění se zabýval ekonomickou závislostí rozhodců a teoretickými příjmy od oprávněné. Rozhodčí smlouva je dle názoru povinného rovněž neplatná pro obcházení zákona, byla-li uzavřena se spotřebitelem dříve než smlouva o úvěru, z níž měly případné spory vzniknout, neboť úmyslem zákonodárce při zakotvení povinnosti uzavření samostatné rozhodčí smlouvy bylo, aby měl spotřebitel právo uzavřít rozhodčí smlouvu, avšak současně možnost odmítnout uzavřít rozhodčí smlouvu; opačným postupem oprávněná obešla zákon s cílem znemožnit povinné odmítnutí uzavření rozhodčí smlouvy. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu společně s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Oprávněná ve svém vyjádření namítá, že povinná v nalézacím řízení nevyužila žádný z prostředků obrany proti rozhodčímu nálezu, v řízení před rozhodčím soudem byla pasivní a až ve vykonávacím řízení se domáhá zastavení exekuce; přitom dle závěrů Ústavního soudu (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05) ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto práv. Oprávněná namítá, že vyžaduje-li judikatura dovolacího soudu, na kterou povinná odkazuje, aby byl v rámci posuzování návrhu na zastavení exekuce přezkoumán kontraktační proces a posouzen obsah smlouvy i z pohledu dobrých mravů, jde ve své podstatě o věcný přezkum exekučního titulu, který však v exekučním řízení není přípustný. Oprávněná dále namítá, že úrok byl sjednán v rámci zákonných limitů, neboť byl v úvěrové smlouvě vyčíslen pevnou částkou, povinná s ním byla předem seznámena a úroková sazba je přiměřená, odpovídající skutečnosti, že šlo o nebankovní úrok s vyšší rizikovostí, a povinná s její výší souhlasila. Sjednaná smluvní pokuta rovněž není v rozporu s dobrými mravy, neboť její sjednání je věcí vzájemné dohody stran a byla sjednána v souladu se svým smyslem a účelem, jímž je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazku, a pod pohrůžkou sankce donutit dlužníka k řádnému splnění závazku. Konečně oprávněná namítá, že dovolatelkou nastolené námitky stran ekonomické závislosti rozhodců v projednávané věci byly do řízení vneseny až v dovolacím řízení a tyto námitky proto nejsou přípustné. K rozhodnutí o podjatosti rozhodce musejí být tvrzeny další okolnosti, jako je vztah k věci, účastníkům, zástupcům apod., povinná však takový konkrétní vztah v projednávané věci v rozhodčím řízení netvrdila, ani neprokázala, ačkoliv okruh rozhodců byl jasně a určitě vymezen již v rozhodčí smlouvě; pozdní vznesení námitky podjatosti přitom nemůže být důvodem pro zrušení pravomocného rozhodčího nálezu. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání povinné zamítl.
5. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., dovolací soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinné je opodstatněné. Odvolací soud totiž nedostatečně zohlednil níže popsanou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, podle níž za zcela výjimečných okolností může odůvodnit zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i samotná skutečnost, že plnění uložené rozhodčím nálezem na základě smlouvy o úvěru mezi podnikatelem a spotřebitelem spočívá nejen v uložení povinnosti k zaplacení dluhu na poskytnuté a nevrácené částce, ale i v uložení zjevně nepřiměřené povinnosti k zaplacení smluvní pokuty, smluvního úroku a případně úroku z prodlení. A to v případě, že rozhodcem přiznaná smluvní pokuta, úrok a úrok z prodlení jsou v konkrétním případě a ve svém úhrnu v zásadním rozporu s dobrými mravy (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017).
6. Ústavní soud již dříve konstatoval, že při vyhodnocení, zda a do jaké míry je plnění přisouzené rozhodcem ve svém úhrnu v souladu s dobrými mravy, soud nesmí opomenout, že zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že exekuci zastaví podle §268 odst. 1 písm. h) ve spojení s §268 odst. 4 o. s. ř., aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele. V případě zcela a naprosto zjevného nesouladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele přitom není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k závěru, že exekuci je na místě zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. odůvodnění nálezu Ústavní soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). Postupy, kdy jsou mimo jiné spotřebitelům vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Pokud měla oprávněná za to, že poskytnutí úvěru povinné je zásadně rizikové, neměla úvěr poskytnout a pokrývat riziko nevrácení peněz tím, že dojde ke sjednání nadstandardně vysoké smluvní pokuty (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či shora citovaný nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude násobně převyšovat částku půjčenou, a tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Takovým nárokům věřitelů realizovaným na základě rozhodčího nálezu nemůže být v exekučním řízení zjednán průchod, neboť s ohledem na zjevný rozpor s dobrými mravy stojí zcela mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému [k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, či obdobně obiter dictum v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12; tyto závěry Ústavní soud aplikoval rovněž i v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, přičemž v tomto případě byla sjednána rozhodčí doložka v souvislosti s úvěrem ve výši 4 950 Kč, úvěrová smlouva deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 %, když Ústavní soud dospěl k závěru, že smlouva s takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti podle nálezu sp. zn. I. ÚS 191/11 a dovodil, že z těchto důvodů neměl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout, ačkoliv rozhodčí doložka splňovala požadavky na transparentní určení rozhodce].
7. V dané věci oprávněná s povinnou uzavřely smlouvu o úvěru, jejíž návrh byl povinnou podepsán dne 20. 2. 2013. Na jejím základě oprávněná poskytla povinné úvěr ve výši 69 000 Kč, RPSN byla sjednána ve výši 134,53 % a celkem měla povinná oprávněné vrátit 156 840 Kč v měsíčních splátkách ve výši 6 535 Kč po dobu 24 měsíců. Ve smlouvě o úvěru byla současně sjednána i smluvní pokuta 0,15% denně z nové jistiny (tvořené nesplacenými splátkami po zesplatnění úvěru, která nastoupí v případě, že dvě splátky nebudou zaplaceny řádně a včas nebo prodlením se splacením jedné splátky po dobu šedesáti dnů) do zaplacení. V době od 25. 4. 2013 do 25. 1. 2014 povinná uhradila pouze částku úhrnem 52 280 Kč, a proto povinná celou pohledávku ve výši 104 560 Kč (tedy částku 156 840 Kč po odečtení plnění povinné ve výši 52 280 Kč) dne 24. 2. 2014 zesplatnila. Oprávněné zároveň podle smlouvy o úvěru vzniklo právo na smluvní pokutu ve výši 0,15 % denně, a to nikoli z částky poskytnuté úvěrem, ale z nové jistiny ve výši 104 560 Kč (povinná přitom podstatnou část zapůjčených peněz s výjimkou částky 16 720 Kč zaplatila). Dle smluvních ujednání měla povinná oprávněné dále uhradit smluvní pokutu ve výši 26 140 Kč, tj. 25 % ze zbývající dlužné částky se zákonným úrokem z prodlení, přičemž toto navýšení o smluvní pokutu a zákonný úrok z prodlení bylo opět počítáno z nové jistiny ve výši 104 560 Kč a je tak další sankcí (smluvní pokutou) za řádné a včasné nesplacení úvěru. Na základě výše uvedeného lze shrnout, že v tomto konkrétním případě je oprávněnou požadované a rozhodcem přisouzené plnění natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinné, že je na místě exekuci dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu povinné při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy a v řízení před rozhodcem. Jde totiž o výjimečný případ, kdy nepřiměřenost rozhodcem přisouzeného plnění je natolik zjevná a zásadní, že další okolnosti případu se stávají podružnými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). Ostatními námitkami povinné (zejména že oprávněná jako podnikatel poskytující úvěr povinné jako spotřebitelce nezkoumala úvěryschopnost povinné, že se odvolací soud nedostatečně zabýval indiciemi vedoucími k závěru o ekonomické provázanosti rozhodkyně a oprávněné) se dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval.
8. Z výše uvedených důvodů dovolací soud ve smyslu §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se předmětná exekuce zastavuje.
9. Vzhledem k tomu, že byla předmětná exekuce zastavena a bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů exekučního řízení, soud zrušil příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný soudním exekutorem Mgr. Martinem Tunklem, Exekutorský úřad Plzeň – město, dne 24. června 2015, č. j. 94 EX 1142/15-34 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1227/2019).
10. Povinná měla v řízení o zastavení exekuce vůči oprávněné plný úspěch, a má proto podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. právo, aby jí oprávněná nahradila náklady, které účelně vynaložila k uplatňování svého práva. Tarifní hodnota pro výpočet náhrady za jeden úkon právní služby v dané věci sestává z jistiny ve výši 128 372 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,15 % denně z částky 96 025 Kč ode dne 14. 11. 2014 do zaplacení, která je dle ustanovení §8 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb – dále jen „advokátního tarifu“, plněním na dobu neurčitou a stanoví se tak pětinásobkem hodnoty ročního plnění, který činí 262 868 Kč. Tarifní hodnota je tedy 391 240 Kč. Náklady povinné spočívají ve třech úkonech právní služby (převzetí a příprava právního zastoupení, sepis návrhu na odklad a zastavení exekuce, sepis odvolání). Za jeden úkon právní služby přísluší povinné dle ustanovení §7 bodu 6, §11 odst. 1, 2 písm. e), §13 odst. 4 a §14a advokátního tarifu částka ve výši 4 950 Kč společně s paušální částkou jako náhradou výdajů ve výši 300 Kč a DPH ve výši 21 %. Celkem tedy povinné přísluší částka ve výši 19 058 Kč.
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. Náklady povinné v dovolacím řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 4 000 Kč a ve vykonání jednoho úkonu právní služby (sepis dovolání). Za jeden úkon právní služby učiněné v dovolacím řízení přísluší povinné dle ustanovení §7 bodu 6, §11, §13 odst. 4 a §14a advokátního tarifu částka ve výši 9 900 Kč společně s paušální částkou jako náhradou výdajů ve výši 300 Kč a DPH ve výši 21 %. Celkem byly náklady za právní zastoupení povinné v dovolacím řízení určeny částkou ve výši 16 342 Kč.
12. O náhradě nákladů soudního exekutora soud rozhodl podle ustanovení §5 odst. 1, §6 odst. 1 a 3 a §13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. o odměně a náhradách soudního exekutora – dále jen „exekuční tarif“, kdy základ pro určení odměny je výše vymoženého plnění ve výši 27 264,80 Kč (představující částku vyplacenou oprávněné po odečtu nákladů oprávněné). Odměna soudního exekutora tak sestává z částky 4 100 Kč, paušální náhrady hotových výdajů ve výši 3 500 Kč a DPH ve výši 21 %. Soudnímu exekutorovi tedy celkem náleží částka ve výši 9 196 Kč. Dodává se, že k jinému postupu není důvod za situace, kdy exekuční návrh byl podán dne 19. 3. 2015, tedy v době, kdy již existovala judikatura, z níž by bylo možné dovodit, že rozhodčí nález nemusí z výše uvedených důvodů obstát jako způsobilý exekuční titul (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12, či ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12). Odpovědnost oprávněné za neúspěšný výsledek exekuce tedy není nespravedlivě tíživým následkem. Exekutor přitom plnění v dané výši reálně vymohl a exekuční tarif vystihuje výši odměny za reálně odvedenou práci exekutora bez ohledu na to, zda exekuce byla později zastavena pro počáteční nezpůsobilost exekučního titulu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 4. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu