ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.1994.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 1994/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci žalobce Mgr. D. F. , zastoupeného Mgr. Veronikou Uhlířovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Mánesova 19, proti žalovanému JUDr. D. S. , zastoupenému JUDr. Stanislavem Pařezem, advokátem se sídlem v Kladně, Italská 2419, o vyloučení nemovitosti z výkonů rozhodnutí, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 12 C 61/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 20 Co 427/2011 - 37, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. 5. 2011, č. j. 12 C 61/2010 - 20, jímž z výkonu (správně výkonů) rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva vedeného JUDr. D. S., jako oprávněným, proti povinné OFEX-stav, spol. s r.o. u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. E 616/2000, E 198/2001 a E 1089/2001, vyloučil pozemek p.č. 99/24 v k.ú. Ládví, v obci Kamenice, a jímž rozhodl o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Poté, co neshledal důvodnou žalovaným vznesenou námitku podjatosti soudců senátu projednávajícího a rozhodujícího tuto věc, odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a odbornou literaturu vyložil, že vlastnictví k nemovitosti se nabývá vkladem do katastru nemovitostí, avšak nikoliv dnem rozhodnutí o vkladu, jak se mylně domnívá žalovaný, nýbrž dnem podání návrhu na vklad. Jestliže v dané věci bylo v řízení zjištěno, že žalobce nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě kupní smlouvy ze dne 16. 6. 1998 s účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí k tomuto dni (na základě rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu tohoto pravomocným ke dni 3. 12. 2001) a že žalovaný podal návrhy na zřízení soudcovského zástavního práva v označených věcech dne 15. 3. 2000, dne 31. 1. 2001 a dne 4. 5. 2001, nabyl žalobce vlastnické právo k předmětné nemovitosti dříve a svědčí mu tak k ní ve smyslu §267 odst. 1 o. s. ř. právo nepřipouštějící výkony rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí „řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem“, že „k řešené otázce dosud chybí ustálená judikatura“ a že soudy rozhodují rozdílně“. Odvolacímu soudu vytýká, že se neřídil platnými zákony a že vycházel z jiného rozhodnutí (R 55/2001), které na danou věc nelze aplikovat, neboť řeší jinou právní situaci, a to zřízení soudcovského zástavního práva. Napadené rozhodnutí se tak podle něj jeví jako zmatečné, neboť krajský soud se nevypořádal s jeho námitkami, zejména ke včasnosti žaloby, „k rozporu žalobcem tvrzených skutečností s hmotným právem“, k rozdílu mezi soudcovským a smluvním zástavním právem, k blokačnímu charakteru §338d odst. 2 o. s. ř. ani k otázce dobrých mravů a nákladů řízení. Je přesvědčen o tom, že ve smyslu §133 odst. 2 obč. zák. a §2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. dochází ke změně vlastnictví (době nabytí nemovitosti) dnem vkladu do katastru nemovitostí a nikoliv dnem podání návrhu na vklad, tudíž dobu nabytí vlastnictví nelze zaměňovat ani ztotožňovat se zpětnými účinky vkladu. Domnívá se proto, že §267 o. s. ř. na daný případ nedopadá, neboť povinnost vlastníka nemovitosti strpět úhradu dluhu ze zástavy vyplývá přímo ze zákona (§338d odst. 2 o. s. ř.). Bylo-li soudcovské zástavní právo na předmětné nemovitosti zřízeno pravomocnými rozhodnutími v souladu se zákonem v době, kdy ji vlastnil prodávající (dlužník), nabyl ji kupující (žalobce) již zatíženou zástavním právem. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny.
Dovolací soud dovolání neshledal podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným (toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné).
Dovolatel žádné otázky, jež by měly činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezil, a ani hodnocením námitek v dovolání obsažených k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Podle §133 odst. 2 obč. zák. převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění účinném ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva k předmětné nemovitosti žalobcem i ke dni zápisu vkladu tohoto práva do katastru nemovitostí (jehož znění je i v současné době totožné), k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky se zapisuje vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení zápisem se rozumí vklad (§2), záznam (§7), poznámka (§9) nebo jejich výmaz. Zápisy mají právní a evidenční účinky podle tohoto zákona (odst. 4).
Podle §2 odst. 1 citovaného zákona práva uvedená v §1 odst. 1 se zapisují do katastru nemovitostí zápisem vkladu práva nebo výmazu vkladu práva, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení práva uvedená v §1 odst. 1 vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak. Právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu. Každý má právo nahlédnout do evidence doručených návrhů (odst. 3).
Podle §3 citovaného zákona vklad podle §2 lze provést jen na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu.
Námitka dovolatele, že ve smyslu §133 odst. 2 obč. zák. a §2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. dochází ke změně vlastnictví (době nabytí nemovitosti) dnem vkladu do katastru nemovitostí, nikoliv dnem podání návrhu na vklad, není způsobilá přípustnost dovolání založit, neboť tato zákonná ustanovení jsou natolik jasně formulována, že nečiní žádné výkladové potíže, a je z nich zřejmé, že jeho námitka není správná a že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se zákonem (a taktéž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu - srov. např. rozhodnutí ze dne 31. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 3991/2010, ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo 659/2009, ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 4144/2008).
Argumentace dovolatele §338d odst. 2 o. s. ř. je nepřípadná, a to již z toho důvodu, že v dané věci se nejedná o výkony rozhodnutí prodejem nemovitosti k uspokojení pohledávky, pro niž bylo k předmětné nemovitosti zřízeno soudcovské zástavní právo (a jež lze vést přímo i vůči každému pozdějšímu vlastníku nemovitosti, který ji nabyl smluvně poté, co již byla soudcovským zástavním právem zatížena), nýbrž (teprve) o výkony rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, jehož předpokladem je, že nemovitost, k níž má být soudcovské zástavní právo zřízeno, je ve vlastnictví povinného. Tento předpoklad však v nařízených výkonech rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva nebyl naplněn. Žalobce se tudíž důvodně domáhá vyloučení nemovitosti z označených výkonů rozhodnutí, neboť k této nemovitosti mu ve smyslu §§267 odst. 1 o. s. ř. svědčí právo (vlastnické), které výkony rozhodnutí nepřipouští.
Výhradami, jimiž dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s dalšími jeho námitkami, ve skutečnosti uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou však tyto dovolací výhrady bezvýznamné, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (viz §242 odst. 3 o. s. ř.; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132). O situaci, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný nemá na jejich náhradu právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2012
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu