ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.2004.99.1
sp. zn. 20 Cdo 2004/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců A/ A. Z., B/ M. Z., C/ J. D., D/ J. D., E/ B. Š., F/ V. R., G/ P. V., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1/ V. L. a 2/ M. P., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 262/93, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 1999, č. j. 11 Co 477 a 478/98 - 162, takto:
I. Dovolání proti výroku, jímž byla povinnost vyklidit byt podmíněna zajištěním náhradního bytu druhé žalované, se zamítá.
II. Dovolání proti výroku o nákladech řízení, jakož i proti výroku o lhůtě k vyklizení bytu prvním žalovaným, se odmítá.
III. Na náhradě nákladů dovolacího řízení jsou žalobci povinni zaplatit rukou společnou a nerozdílnou žalovaným částku 950,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek odvolací soud zrušil) přivolil rozsudkem (ve znění opravného usnesení) k výpovědi z nájmu ve výroku uvedeného bytu, určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvního dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a žalovaným uložil byt vyklidit do jednoho roku poté, co jim bude zajištěno přístřeší, a ve lhůtě tří dnů od právní moci (opravného) rozhodnutí vyklidit i další místnosti v témže domě, které označil; žalované pak zavázal k náhradě nákladů řízení a žalobce k zaplacení soudního poplatku. Veden právním názorem, který vyjádřil odvolací soud v předchozím zrušovacím usnesení, dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. byl uplatněn důvodně, neboť jednáním prvního žalovaného byly k bytu fakticky stavebně připojeny místnosti, k jejichž užívání nesvědčil žalovaným žádný právní titul, a aniž tyto stavební úpravy byly podloženy pravomocným stavebním povolením a jejich výsledek řádně kolaudován. Soud prvního stupně neshledal žádný důvod pro vybočení ze zásady, že při vyklizení bytu, jehož nájem skončil výpovědí podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., postačí poskytnout přístřeší; okolnost, že druhá žalovaná pečuje o nezletilé dítě, zohlednil, jak uvedl, tím, že žalovaným k vyklizení stanovil lhůtu delší než obecnou (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil jen potud (kromě toho, že určil delší lhůtu k vyklizení dalších místností), že povinnost žalovaných byt vyklidit vázal nikoli na poskytnutí přístřeší, nýbrž na zajištění náhradního bytu (druhé žalované), a o nákladech řízení rozhodl tak, že účastníci nemají právo na jejich náhradu před soudy obou stupňů. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je v dané věci naplněn, neboť žalovaní po provedení nepovolených stavebních úprav neoprávněně obsadili části sousedících bytů, a je nerozhodné, že druhé žalované vzniklo právo společného nájmu bytu (sňatkem s prvním žalovaným) až poté, co tyto úpravy byly uskutečněny, neboť „sdílí právní osud (prvního) žalovaného\". Změnu druhu bytové náhrady odvolací soud odůvodnil - s poukazem na §712 odst. 5 obč. zák. - existencí důvodů (v tomto směru dokazování doplnil předloženými listinnými důkazy) zvláštního zřetele hodných; druhá žalovaná je v trvalé péči plicního oddělení zdravotnického zařízení pro asthma, vzhledem k onemocnění krční páteře není ani schopna fyzické zátěže, a má v péči nezletilého syna, jenž s ohledem na svůj nepříznivý zdravotní stav vyžaduje „zvýšenou hygienu a klidné rodinné prostředí\", pročež náhradní ubytování, natož přístřeší, by jí nemohlo zajistit odpovídající životní podmínky. V její prospěch pak svědčí i okolnost, uvedl odvolací soud, že se na kritickém porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu nepodílela. Prohlášení prvního žalovaného o trvalém opuštění předmětného bytu odvolací soud hodnotil jako vzdání se nároku na bytovou náhradu; povinnost k vyklizení jej však stíhá přesto, jelikož se v daném bytě stále nacházejí části jeho majetku.
Žalobci (zastoupeni advokátem) ve včasném dovolání, směřujícím dle svého obsahu proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž povinnost žalovaných byt vyklidit byla vázána na zajištění náhradního bytu druhé žalované, a proti výrokům, jimiž jim nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, namítli, že rozhodnutí „ve vztahu k formě bytové náhrady\" vychází ze skutkového stavu, který nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a zároveň spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dle jejich přesvědčení byl sňatek druhé žalované „ryze formální a účelový\", jelikož jeho motivem nebylo soužití s prvním žalovaným, ale pouze snaha získat předmětný byt, a tato skutečnost v rámci úvahy, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání jiné bytové náhrady než přístřeší, měla být (leč nebyla) rovněž zohledněna. Není namístě, uvedli dále žalobci, aby sociální a bytová situace žalované byla řešena na úkor vlastníků domu, zejména když žalovaná svým jednáním obešla zákon; „naprosto neadekvátní\" bytová náhrada je tím „jednoznačně\" v rozporu s dobrými mravy (§3 obč. zák.). Lékařská potvrzení, předložená druhou žalovanou, nebyla řádně hodnocena potud, nakolik odpovídají reálnému stavu, a nebyla ani podrobena znaleckému přezkumu. „Z hlediska procesního\" odvolací soud pochybil v tom, že ačkoli shledal, že první žalovaný bytovou náhradu nežádá, vázal jeho povinnost k vyklizení na poskytnutí náhrady žalované druhé.
Žalovaní se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnili se závěry odvolacího soudu a namítli, že nejsou splněny podmínky dovolání, když dle jejich mínění nedošlo k žádné změně rozhodnutí ve věci samé. Otázka bytové náhrady byla posouzena správně, neboť druhá žalovaná „nic špatného neučinila\"; je po operaci páteře, se synem trpícím postižením mozku, v tíživé situaci, a odvolací soud tudíž rozhodl s potřebnou dávkou sociální i právní ohleduplnosti.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2001 - dále jen „o. s. ř.\").
Přípustnost dovolání proti měnícímu výroku, jímž bylo rozhodnuto o bytové náhradě, to jest o tom, že druhá žalovaná je povinna byt vyklidit poté, co jí bude zajištěn náhradní byt (oproti přístřeší, s jehož poskytnutím tutéž povinnost spojil soud prvního stupně), vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. je rozhodování soudu - při vyklizení bytu - v části, týkající se bytové náhrady, rozhodováním nikoli o lhůtě k plnění, ale o věci samé (viz rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky z 24. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
186
Dovolatelé (výslovně) uplatnili i způsobilé dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř., jejichž prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jimi je dovolací soud vázán (včetně toho jak byly v dovolání obsahově vymezeny); vady řízení vyjmenované v §237 a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jež naopak posuzuje z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), tvrzeny (s jedinou výjimkou) nebyly a z obsahu spisu se nepodávají.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. dovolatelé spojili s námitkou, že odvolací soud opomenul, při hodnocení podmínek pro jinou bytovou náhradu než přístřeší, přihlížet i k jiným skutečnostem, než jsou ty, jež představují osobní a sociální poměry druhé žalované, jmenovitě k těm, které provázely vznik jejího nájemního vztahu, resp. uzavření manželství s prvním žalovaným, a že určená bytová náhrada je pro svoji neadekvátnost v rozporu s dobrými mravy podle §3 obč. zák.
Právní posouzení věci je - obecně - nesprávné tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §712 odst. 5 občanského zákoníku, ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu (dále jen „obč. zák.\"), skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c/, d/, g/ a h/, stačí při vykli zení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c/ a d/, může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt. Přístřeším se rozumí provizorium do doby, než si nájemce opatří řádné ubytování a prostor k uskladnění jeho bytového zařízení a ostatních věcí domácí a osobní potřeby.
Dovolatelům je namístě přisvědčit, dovozují-li, že citované ustanovení zakládá coby zásadní formu bytové náhrady v případě, že nájemní vztah skončil výpovědí podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., o kterou v dané věci jde, pouze přístřeší. Jiná forma náhrady je přípustná jako mimořádná, a to jen v případě, že „jde o rodinu s nezletilými dětmi\", a za dalšího předpokladu, že pro ni svědčí důvody zvláštního zřetele hodné
Existencí tohoto předpokladu je ustanovení §712 odst. 5, věty druhé, obč. zák. ustanovením s tzv. relativně neurčitou hypotézou. Vyložit takovou normu zpravidla znamená vymezit z předem neurčené množiny skutečností demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií ty, jejichž pomocí lze obsah hypotézy stanovit, a takto podaný výklad (potažmo i právní posouzení věci) lze pak mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že to určení hypotézy, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Tak je tomu tehdy, jestliže vymezené skutečnosti nebo kritéria hypotéza normy ve skutečnosti nepředjímá (jsou jí irelevantní nebo dokonce s ní obsahově či účelem nesouladné) nebo jsou ve svém souhrnu objektivně neúplné (jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty), případně tehdy, když význam, s nímž je jednotlivě soud spojil, je logicky nebo věcně neudržitelný.
Odtud se podává, že argument, že omezení práva pronajímatele určením bytové náhrady na základě §712 odst. 5, věty druhé, obč. zák. je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), který dovolatelé užili, obstát nemůže již z důvodů formálních; rozhodné je to, jsou-li dány kvalifikované „důvody zvláštního zřetele hodné\" či nikoli, přičemž okolnosti, jež by byly naopak způsobilé založit stav výkonu (omezení) práva v rozporu s dobrými mravy, jimi být - z povahy věci - současně nemohou. Jinak řečeno, „dobré mravy\" jsou v „důvodech zvláštního zřetele hodných\" již zahrnuty.
Jestliže odvolací soud vymezil relativně neurčitou hypotézu §712 odst. 5, věty druhé, obč. zák. tak, že vycházel ze zvláštních okolností osobních, zdravotních a sociálních, zatěžujících druhou žalovanou, pak je zřejmé, že - měřeno z výše uvedených hledisek - tomuto postupu nic vytknout nelze. V rozsudku ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1822/97, formuloval Nejvyšší soud závěr, že důvodem zvláštního zřetele hodným - ve smyslu §712 odst. 5 obč. zák. - může být i sociální status vyklizované osoby, a na tom není důvodu nic měnit. Také okolnost, že druhá žalovaná neměla žádný podíl na ustavení skutečností, jež byly posléze rozhodné pro skončení nájemního vztahu (jde-li - ve vztahu k prvnímu žalovanému - o její oddělené vyklizení), není v sledovaných souvislostech bez významu, a odvolací soud to nepřehlédl.
Odvolací soud tedy pro určení hypotézy vykládané normy zvolil hlediska objektivně adekvátní a významná, pročež zůstává - z pohledu uplatněných dovolacích námitek - otevřenou již pouze otázka, zda neopomněl přihlédnout k hlediskům jiným, jmenovitě těm, jež by význam a váhu těch, které pozitivně užil, relevantním způsobem snižovaly.
Lze připustit, že z rozhodných skutečností a kritérií při vymezení hypotézy ustanovení §712 odst. 5, věty druhé, obč. zák. není důvod - v obecné rovině - vylučovat ani okolnosti, jež se týkají „způsobu, jímž byl byt získán\", jimiž argumentovali dovolatelé. Přirozenou podmínkou, aby (svojí negativní kvalitou) významově ovlivnily jinak osvojený právní závěr o (jiných) důvodech zvláštního zřetele hodných, ovšem je, aby takové okolnosti byly v řízení zjištěny, případně i zjištěny nebyly, ale aby jejich nedostatek byl důsledkem v řízení vadně zjištěného skutkového stavu.
Správnost právního posouzení věci se pak činí - v této části - závislou na správnosti resp. úplnosti skutkových zjištění.
Takovou námitku, z nesprávnosti skutkových zjištění, již podřadili pod dovolací důvod ve smyslu §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., dovolatelé vskutku vznesli, poukazujíce na to, že v řízení „vyšlo zřetelně najevo\", že (druhá) žalovaná se přistěhovala do předmětného bytu pouze za účelem jeho získání, a nikoli „za účelem manželského soužití\" s prvním žalovaným, a že jejich sňatek byl „zcela formální a účelový\".
187
Námitka nesprávnosti skutkových zjištění podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování), se však nepojí s jakoukoli skutkovou výhradou; jak z tohoto ustanovení vyplývá, významné jsou zásadně jen námitky, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že pominul skutečnosti, které naopak v řízení najevo vyšly, případně že v hodnocení důkazů, resp. jiných poznatků, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsoby dle §133 až §135 o. s. ř.
Ani soud prvního stupně ani soud odvolací skutkový závěr o tom, co bylo „účelem přistěhování\" druhé žalované do daného bytu resp. účelem uzavření manželství žalovaných (a potažmo jakým „způsobem\" druhá žalovaná k bytu získala své právo), tím méně ten, který tvrdí dovolatelé, neučinili. Z provedených důkazů se podává, že uzavření manželství následovaly okolnosti, které sice nelze mít za zcela běžné, ale jelikož za zjištěné lze pokládat pouze to, že po sňatku žalovaných se do domu přistěhoval jiný muž a že první žalovaný se později v bytě přestal zdržovat souvisle, nelze soudům vytýkat, že - na tomto základě - neučinili ten skutkový závěr o pohnutkách žalovaných, pro něž by uzavření manželství mohlo být hodnoceno jako čin „zcela formální a účelový\". První žalovaný své pohnutky a povahu soužití s druhou žalovanou vysvětlil ve své účastnické výpovědi, a jiný přímý důkaz opaku se ze spisu nepodává. Z hlediska (vyložených) zásad, jimiž lze v dovolacím řízení poměřovat správnost skutkových zjištění (§241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.), tudíž k jednoznačnému závěru, že skutková zjištění odvolacího soudu (pro nedostatek závěru o „účelovosti\" uzavření manželství coby „způsobu\" nabytí nájemního práva) jsou nesprávná, dospět nelze.
Dovolateli tvrzené okolnosti, i kdyby byly způsobilé mít vliv na jinak správný závěr o existenci „důvodů zvláštního zřetele hodných\", tedy nejenže nebyly zjištěny, ale odvolacímu soudu nelze ani vytýkat, že taková skutková zjištění neučinil.
Vymezení relativně neurčité hypotézy rozhodné normy, které podal odvolací soud, proto není ani neúplné, čímž se předchozí úvahy o právním posouzení věci doplňují potud, že závěr, že právní posouzení věci, na kterém rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části spočívá (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) je správné, se tím stává definitivním.
Neúplnost skutkových zjištění je pak relevantní tehdy, a zakládá dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. (řízení je postiženo jinou než v §237 uvedenou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), jestliže při vytváření skutkového základu sporu soud nepostupoval v souladu se zásadami, zakotvenými v ustanovení §120 o. s. ř. (např. neprovedl navržený důkaz a z nedostatku odpovídajícího zjištění vyvodil pro účastníka nepříznivý skutkový závěr).
Námitku, že skutková zjištění odvolací soudu trpí neúplností, dovolatelé sice výslovně nevznesli, z obsahového hlediska ji však představuje výtka, jíž mínili zpochybnit relevanci lékařských potvrzení o zdravotním stavu druhé žalované tím, že nebyla znalecky přezkoumána. Při jednání, při kterém jimi byl proveden důkaz, však dovolatelé takový důkazní návrh neučinili (resp. jejich zástupkyně - podle protokolu - se k nim „nevyjádřila\"), pročež o vadu z hlediska §120 o. s. ř., a - jak plyne z předchozího - ani z hlediska §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., jít nemůže.
Kritika, že tato lékařská potvrzení nebyla „řádně zhodnocena\", je podřaditelná jen dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.; za důvodnou ji však pokládat nelze. Ani dovolatelé neuvedli konkrétní argument, v čem hodnocení, s nímž je odvolací soud spojil, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logicky rozporné (viz shora), a ani jinak se takový - z pohledu uvedeného ustanovení potřebný - závěr nenaznačuje.
Také dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b/ a c/ o. s. ř. proto nebyly uplatněny důvodně.
V důsledku toho je rozsudek odvolacího soudu v této části (dovoláním napadené) správný, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání žalobců zamítnout (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Jinak, směřovalo-li do nákladů řízení a do výroku, jímž byla upravena lhůta k vyklizení bytu prvnímu žalovanému (o nic jiného v příslušné části výroku nejde), dovolání není přípustné.
V prvním případě je dovolání vyloučeno ustanovením §238a odst. 1 písm. a/, věty za středníkem, o. s. ř. (co se týče nákladů před soudem prvního stupně) a ustanovením §238a odst. 1 o. s. ř. písm. b/ až f/ o. s. ř. (usnesení o nákladech řízení před soudem odvolacím zde, mezi těmi, kdy dovolání přípustné je, vyjmenováno není), v druhém případě je dovolání nepřípustné subjektivně, neboť dovolatelům - tím, že se lhůta k vyklizení nespojuje se zajištěním bytové náhrady pro samotného prvního žalovaného - nebyla způsobena žádná újma na jejich právech (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 1998, sp. zn. 20 Cdo 326/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 172/1998 a další).
Nepřípustné dovolání tudíž Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam), o. s. ř., a je odůvodněn procesním úspěchem žalovaných resp. tím, že dovolatelé z procesního hlediska zavinili, že dovolání bylo odmítnuto. Přiznané náklady sestávají z nákladů advokátního zastoupení, jmenovitě z odměny za dva úkony právní služby (vyjádření k dovolání) snížené o 20 % vzhledem ke společnému zastupování více osob (tj. 2 x 400.-Kč), a z paušální částky náhrad ve výši 75,- Kč ve vztahu k oběma úkonům (§7 ve spojení s §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/, §12 odst. 4, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2000 - viz část dvanáctá, hlava první, bod 10 zákona č. 30/2000 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně 29. srpna 2001
JUDr. Vladimír K u r k a, v. r.
předseda senátu