ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.2007.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 2007/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců A) Ing. B. K. a B) T. K., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) S. D. a 2) B. D., zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 38/92, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2000, č.j. 16 Co 39/2000-186, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2000, č.j. 16 Co 39/2000-186, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. září 1996, č.j. 15 C 38/92-125, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. dubna 2000, č.j. 16 Co 39/2000-186, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. září 1996, č.j. 15 C 38/92-125, tak, že žalobu, jíž se žalobci domáhali uzavření dohody „o vydání ideální poloviny domu čp. 812 s ideální polovinou stavební parcely č. 890 a ideální polovinu zahrady č. 891 zapsaných na LV č. 822 pro katastrální území R.\", zamítl; ve výroku o povinnosti žalovaných zaplatit státu náklady vynaložené na znalečné rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Odvolací soud uzavřel, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu §19 odst. 1 ve spojení s §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.\"), neboť - po uložení trestu propadnutí majetku (tedy i ideální poloviny sporných nemovitostí) - byli rehabilitováni podle zákona č. 119/1990 Sb.; žalované shledal - jsa vázán právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 1999, č.j. 2 Cdon 1290/97-176 - osobami k vydání požadovaných podílů povinnými, když je nabyli v rozporu s tehdy platnou vyhláškou č. 43/1969 Sb. (§20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Protože žalobci uplatnili právo řádně a včas a restituci nebrání ani žádná zákonná překážka, je nárok na vydání podílu nemovitostí dán. Poté, co opakoval důkaz listinou (dopisem žalobce ze dne 1. března 1980 adresovaným žalované), si odvolací soud osvojil zjištění, že žalobci - ve snaze zajistit M. V. soužití s osobami jí alespoň blízkými - iniciovali nejdříve převod šestinového podílu domu a pozemků na žalované za účelem přípravy výchozí pozice pro odkoupení státu propadlého podílu nemovitostí a že žalovaní, postupujíce v souladu s výslovným přáním a přesnými instrukcemi žalobců, vrátili družstvu družstevní byt. Výkon práva (nároku na uzavření dohody o vydání podílu věcí) shledal - na podkladě výše uvedeného skutku - v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.\").
Rozsudek odvolacího soudu napadli (ve výroku o věci samé) žalobci (zastoupeni advokátem) včasným dovoláním, opírajíce jeho důvodnost o ustanovení §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř. Naplnění prvního z dovolacích důvodů, tedy existenci vady způsobující nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřují v porušení zásady dvouinstančnosti soudního řízení. Odvolací soud vycházel při právním posouzení věci (tj. z pohledu §3 odst. 1 obč. zák.) z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, který skutečnosti rozhodné pro posouzení rozporu mezi výkonem práva žalobců a dobrými mravy nezjišťoval; důsledkem takového procesního postupu byla nemožnost přezkoumat skutková zjištění na základě řádného opravného prostředku ve sporu neúspěšných účastníků. Tím, že neuvěřil výpovědi žalobců, svědkyně M. V. a nepřihlédl k dalším okolnostem týkajícím se sepsání dopisu ze dne 1. března 1980, vyšel odvolací soud ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.). Závěrem pak žalobci prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci) obvinili odvolací soud z toho, že „nesprávně vyložil zák. č. 119/90 Sb. a ust. §19, §20 a §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb.\" (ač tento existenci nároku na vydání podílu věcí nezpochybnil) a že nesprávně aplikoval na daný případ „výjimečné\" ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Ze všech uvedených důvodů dovolatelé navrhli rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. dubna 2000, Nejvyšší soud je projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. do 31. prosince 2000.
Dovolání je ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a je i důvodné.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v §237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. zmatečnostem) a - je-li dovolání přípustné - k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili (§242 odst. 3 o.s.ř.). Zmatečnostní vady nebyly dovoláním namítány a nevyplývají ani z obsahu spisu; z něho je však patrno, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.).
Jinou vadou řízení je i to, že odvolací soud rozhodl o věci v rozporu se zásadou vyjádřenou v ustanovení §213 odst. 1 o.s.ř.; podle tohoto ustanovení není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. To má umožnit odvolacímu soudu, aby na základě doplněného dokazování (srov. §213 odst. 2 o.s.ř.) mohl dojít k vlastnímu zjištění skutkového stavu, které bude odlišné od skutkového zjištění, jež učinil soud prvního stupně. Přitom však musí dbát zásady, že nemá soud prvního stupně nahrazovat a zbavovat účastníka možnosti domáhat se přezkoumání skutkových a právních závěrů. Proto tam, kde je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, neboť tento soud nerespektoval principy uvedené v ustanovení §157 a §132 o.s.ř., nejsou splněny předpoklady pro opakování dokazování, popřípadě jeho doplňování v odvolacím řízení, ale nezbývá, než takové rozhodnutí v intencích ustanovení §221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zrušit (shodně srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1993, sp. zn. 2 Cdo 2/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 1, ročník 1993, pod číslem 19, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, a ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1698/99).
Soud prvního stupně žalobě vyhověl, čímž dal najevo, že - oproti námitce žalovaných - výkon práva žalobců v rozporu s dobrými mravy neshledal (§3 odst. 1 obč. zák.). I když v řízení (mimo jiné) vyslýchal účastníky, svědkyni M. V. a četl obsah dopisu žalobce ze dne 1. března 1980 a sdělení Stavebního bytového družstva T. ze dne 14. května 1991, nepostupoval v písemném vyhotovení rozsudku - ve vztahu k obraně žalovaných poukazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. - ve shodě s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř., podle něhož v jeho odůvodnění uvede podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil (k tomu srov. dále §132 o.s.ř., ukládající soudu hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a pečlivě přitom přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci). Co do skutečností, rozhodných pro posouzení souladu uplatněného nároku s dobrými mravy, soud prvního stupně žádné skutkové zjištění neformuloval (tzv. souhrnné zjištění /viz. odstavec začínající slovy : Provedeným řízením bylo prokázáno, že ... „/ se týká výlučně skutečností rozhodných pro posouzení opodstatněnosti nároku z pohledu zákona č. 87/1991 Sb.).
Odvolací soud proto pochybil, když namísto toho, aby rozsudek soudu prvního stupně podle §221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zrušil, po opakování důkazu dopisem ze dne 1. března 1980, skutkový stav rozhodný pro posouzení souladnosti uplatněného (existujícího) nároku s dobrými mravy - v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně regulérním způsobem nevyjádřený - „převzal\" a přistoupil k věcné změně rozhodnutí, odkazuje na ustanovení §220 odst. 2 o.s.ř.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovoláním napadený rozsudek zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně (jeho nepřezkoumatelnost v části týkající se posouzení nároku z pohledu §3 odst. 1 obč. zák. neumožňuje jiné než kasační rozhodnutí), zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 a 5 o.s.ř.).
Nesprávnost postupu, kterým odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na nichž vybudoval právní posouzení věci (závěr o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy), znemožňuje odvolacímu soudu zabývat se věcnými námitkami uplatněnými v dovolání.
V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. dubna 2001
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu