ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.2079.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 2079/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné GePolo s.r.o. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Opletalova č. 1284/37, identifikační číslo osoby 29139279, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Opletalova č. 1284/37, proti povinné E. T. , J., zastoupené JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Malátova č. 633/12, pro 2 379 989,82 Kč s příslušenstvím, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 206 EXE 5908/2015, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. října 2016, č. j. 27 Co 211/2016
-166, takto:
I. Dovolání oprávněné se odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 444,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Filipa Chytrého, advokáta se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Malátova č. 633/12.
Odůvodnění:
Pověřením ze dne 26. 3. 2015, č. j. 206 EXE 5908/2015-33, Okresní soud Praha-západ pověřil Mgr. Pavla Dolanského, soudního exekutora Exekutorského úřadu v Berouně, provedením exekuce podle notářského zápisu notářky v Praze JUDr. Martiny Herzánové ze dne 7. 4. 2010, č. j. NZ 75/2010, N 108/2010, k uspokojení peněžité pohledávky ve výši 2 379 989,82 Kč s příslušenstvím.
Usnesením ze dne 18. 11. 2015, č. j. 206 EXE 5908/2015-107, Okresní soud Praha-západ zamítl návrh povinné na zastavení exekuce ze dne 23. 4. 2015. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že mezi právní předchůdkyní oprávněné společnosti Prospero In s.r.o. a povinnou byla uzavřena smlouva o úvěru, která byla podkladem pro notářský zápis se svolením k vykonatelnosti ze dne 7. 4. 2010, č. j. NZ 75/2010, N 108/2010, kterou se právní předchůdkyně Prospero In s.r.o. jako věřitelka zavázala poskytnout povinné peněžní prostředky ve výši 4 260 000 Kč, přičemž částka 1 260 000 Kč byla povinné poskytnuta v hotovosti ve čtyřech splátkách ve výši 315 000 Kč ve dnech 1. 4. 2010, 2. 4. 2010, 6. 4. 2010 a 7. 4. 2010, tedy před uzavřením smlouvy jako záloha na plnění budoucího závazku ze smlouvy, a zbylá částka 3 000 000 Kč byla poskytnuta povinné převodem na účet dne 8. 4. 2010, a že povinná dluh splnila částečně ve výši 3 000 000 Kč, a to dne 26. 9. 2012. Dovodil, že závazek nebyl promlčen, neboť předmětný dluh byl povinnou uznán částečným plněním, a proto po splátce 3 000 000 Kč dne 26. 9. 2012 počala běžet nová čtyřletá promlčecí doba dle §407 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), protože částečné plnění závazku má dle §323 odst. 2 a §407 odst. 3 obch. zák. účinky uznání dluhu. K námitce povinné, že částka 1 260 000 Kč jí ve skutečnosti nikdy nebyla poskytnuta, soud prvního stupně uvedl, že dluh byl povinnou uznán (jejím plněním ze dne 26. 9. 2012) a povinná přesvědčivě neprokázala, že dluh nevznikl, když „svědek Martínek sice sdělil, že peníze byly poskytnuty pouze bezhotovostně, avšak nemohl vyloučit, že si povinná nevzala část úvěru bez jeho vědomí“.
K odvolání povinné Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 10. 2016, č. j. 27 Co 211/2016-166, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že předmětnou exekuci zastavil, a rozhodl, že oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 44 576 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 44 576 Kč, a že oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Pavlu Dolanskému, Exekutorský úřad Beroun, náhradu nákladů exekuce ve výši 4 235 Kč. Po skutkové stránce uzavřel, že právní předchůdkyně oprávněné (Prospero In s.r.o.) skutečně povinné nikdy neposkytla částku 1 260 000 Kč, a že tato částka, označovaná „smlouvou o úvěru“ jako předchozí záloha, byla ve skutečnosti dalším skrytým úrokem z fakticky poskytnuté částky 3 000 000 Kč, přičemž tento úrok z poskytnuté částky 3 000 000 Kč představuje téměř 50% z jistiny; způsob jeho sjednání zakrývající jeho faktickou výši odvolací soud vyhodnotil jako nepřípustný úrok odpovídající úrokům v lichevních smlouvách, a z toho důvodu dovodil, že smlouva je absolutně neplatná ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), pro její rozpor s dobrými mravy; na závazek účastníků z předmětné smlouvy tak lze nahlížet pouze jako na závazek z bezdůvodného obohacení. Odvolací soud nadto dodal, že i kdyby nebyla „úvěrová smlouva“ neplatná, bylo by třeba přihlédnout k námitce promlčení vznesené povinnou, neboť závazek se stal splatným dne 2. 7. 2010 (vzhledem ke sjednané změně splatnosti v důsledku prodlení povinné, když nezaplatila řádně a včas splátku splatnou dne 1. 7. 2010) a promlčecí doba uplynula dne 2. 7. 2014, tedy před podáním exekučního návrhu ze strany oprávněné; další platby povinné přitom nelze dle odvolacího soudu považovat za částečné plnění s účinky uznání závazku ze strany povinné, neboť v projednávané věci nelze dovodit, že by daným plněním povinná uznávala i zbytek závazku. Na základě výše uvedeného odvolací soud uzavřel, že je dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu, případně podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (v případě platnosti smlouvy), neboť „smlouva o úvěru“ vtělená do notářského zápisu se svolením vykonatelnosti je absolutně neplatným právním úkonem, přičemž plnění, poskytnuté povinné na jejím základě, bylo povinnou vráceno mimo rámec exekučního řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání a oponuje závěru odvolacího soudu o nevykonatelnosti notářského zápisu. Namítá, že její závazek není promlčený, když k námitce promlčení vznesené povinnou nelze přihlédnout, neboť jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, protože povinná svým prodlením a tedy protiprávním jednáním počátek běhu promlčecí doby způsobila. Dále namítá, že povinná zpochybňuje skutečnosti, které osvědčuje notářský zápis se svolením k vykonatelnosti (konkrétně poskytnutí částky 1 260 000 Kč povinné jako zálohy), avšak tuto skutečnost neprokázala a odvolací soud nesprávně obrátil důkazní břemeno, když konstatoval, že oprávněná neprokázala, že povinné byla poskytnuta částka 1 260 000 Kč, a nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že plnění, které odvolací soud „prohlásil za neposkytnuté“, lze považovat za skrytý úrok. Oprávněná rovněž nesouhlasí s posouzením odvolacího soudu, který nesprávně hodnotil částečnou úhradu provedenou povinnou jako dílčí plnění a nepřiznal jí účinky uznání dluhu, neboť povinná jako dlužník plnila poté, co nastala splatnost celého dluhu splátky ve výši původních splátek sjednaných ve „smlouvě o úvěru“ a tyto splátky jsou částečným plněním s účinky uznání dluhu ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák.
Povinná ve svém vyjádření uvedla, že dovolání oprávněné není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a vytýkané vady, skutkové námitky a námitky stran hodnocení důkazů nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Uvádí, že otázky promlčení a uznání dluhu nebyly rozhodujícím důvodem pro zastavení exekuce a dle ustálené judikatury proto nemohou založit přípustnost dovolání. Povinná navrhla, aby bylo dovolání oprávněné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §71a odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 396/2012 Sb. (dále jen „not. ř.“), notářský zápis o právním úkonu, ve kterém se účastník zaváže splnit peněžitou pohledávku druhého účastníka vyplývající ze zakládaného závazkového právního vztahu, může obsahovat svolení zavázaného účastníka, aby byl podle tohoto zápisu nařízen a proveden výkon rozhodnutí (exekuce) a aby byl takový notářský zápis exekučním titulem, jestliže svou povinnost řádně a včas nesplní. Takový notářský zápis o právním úkonu musí obsahovat i výši pohledávky a dobu plnění.
Nejvyšší soud již opakovaně zdůraznil, že nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti výkon rozhodnutí, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí postupem podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000). V řízení o návrhu povinného na zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. podaného z uvedeného důvodu tedy soud musí posoudit, zda hmotněprávní úkon, jenž je podkladem pro notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, který je exekučním titulem, je či není platný (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 20 Cdo 3326/2007). Zabýval-li se tedy odvolací soud na základě návrhu povinné na zastavení exekuce tím, zda závazek zachycený v předmětném notářském zápisu je podle hmotného práva platný, jednal v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Oprávněná v dovolání především zdůrazňuje, že povinná v rámci předmětného notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti uznala svůj závazek ve výši celkem 4 260 000 Kč, včetně částky ve výši 1 260 000 Kč. Ve vztahu k celé částce tak nastaly účinky uznání dluhu podle ustanovení §407 odst. 3 obch. zák., takže břemeno prokázání toho, že dluh v této úhrnné výši nevznikl, zatěžuje nikoliv věřitele (oprávněnou) ale dlužníka (povinnou). Odvolací soud proto neměl uzavřít, že nikoliv povinná, ale oprávněná má břemeno prokázání, že částka 4 260 000 Kč (včetně zálohy 1 260 000 Kč) byla povinné opravdu poskytnuta. Z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení je však zřejmé, že odvolací soud svůj závěr, že záloha ve výši 1 260 000 Kč nebyla povinné poskytnuta, postavil nikoliv na tom, že oprávněná neunesla důkazní břemeno o prokázání této skutečnosti, ale na tom, že bylo provedenými důkazními prostředky prokázáno neposkytnutí této částky s tím, že nejde o zálohu, ale ve skutečnosti o „skrytý úrok“. Odvolací soud k tomu na straně 8 dovoláním napadeného usnesení uvedl, že „považuje uvedenou svědeckou výpovědí svědka M. za prokázané tvrzení povinné o tom, že tato další částka ve výši 1 260 000 Kč, ve smlouvě o úvěru označovaná jako předchozí záloha v hotovosti, byla ve skutečnosti skrytým dalším úrokem z fakticky poskytnuté částky ve výši (pouze) 3 000 000 Kč.“ Naopak důkazní prostředky, jimiž se oprávněná pokusila prokázat předání částky 1 260 000 Kč (zejména výpověď svědků P. P. a J. G.), odvolací soud vyhodnotil jako „krajně nevěrohodné“ a „protiřečící si“. Na tom, že odvolací soud vzal za prokázanou skutečnost, že povinná ze strany společnosti Prospero In s.r.o. částku 1 260 000 Kč nikdy neobdržela, ničeho nemění fakt, že odvolací soud před výše uvedeným a komplexním vyhodnocením provedených důkazních prostředků konstatoval, že důkazní břemeno ohledně předání částky 1 260 000 Kč zatěžuje oprávněnou, neboť na tomto svém právním závěru svá skutková zjištění nakonec neuskutečnil. Protože odvolací soud nepostavil svůj závěr o tom, že nedošlo k předání částky 1 260 000 Kč, na neunesení důkazního břemene ze strany oprávněné, ale na jednoznačném a vyhodnocením důkazních prostředků odůvodněném zjištění, že k předání nedošlo, nemůže obstát námitka oprávněné, že došlo k „obrácení důkazního břemene“ ohledně této skutečnosti. Jestliže má oprávněná za to, že odvolací soud neměl po provedeném dokazování dospět k uvedenému a jistému skutkovému zjištění, nezakládá její námitka přípustnost dovolání, protože přípustnost a důvodnost dovolání lze podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. založit jen na nesprávném právním posouzení věci, nikoliv jen na polemice se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 393/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3114/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 692/2013).
Odvolací soud na základě jednoznačného skutkového závěru o tom, že částka 1 260 000 Kč ve skutečnosti nikdy nebyla povinné poskytnuta, uskutečnil právní úsudek, že „zjištěný způsob sjednání úroku z prodlení z poskytnuté částky, při faktické výši úroku dosahujícího téměř 50% ročně“ (tím je zjevně myšlen „skrytý úrok“ ve výši 1 260 000 Kč a sjednaný úrok 5% ročně), je však nutno hodnotit jako nepřípustný, zakrývající faktickou výši sjednaného úroku, odpovídající úroku v lichevních smlouvách. Důsledkem je pak absolutní neplatnost takového závazku pro jeho rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. §39 obč. zák. Na závazek účastníků je tak lze nahlížet jen jako na závazek z bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák.“
Závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti „smlouvy o úvěru“, která je hmotněprávním základem údajné povinnosti zachycené v předmětném notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti, nebyl dovoláním zpochybněn, a proto není předmětem dovolacího přezkumu. Nebyl-li napaden, dovolací soud vychází z toho, že „smlouva o úvěru“, která je hmotněprávním základem exekučního titulu ve formě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, neobstojí (je absolutně neplatná), což je samo o sobě důvodem pro zastavení exekuce postupem podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože hmotněprávní jednání, o které se opírá povinnost, která má být na základě předmětného exekučního titulu vykonána, nevedlo ke vzniku povinnosti, která má být vykonána. Za takových okolností je již nadbytečné se zabývat tím, zda je důvodná námitka promlčení předmětného údajného závazku vznesená ze strany povinné, jakož i tím, jestli částečná úhrada údajného dluhu provedená povinnou jako dílčí plnění má nebo nemá účinky uznání dluhu, protože vyřešení těchto právních otázek není pro rozhodnutí ve věci samé podstatné (srov. usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Posouzení těchto otázek případně bude příslušet až soudu, který bude rozhodovat o možné žalobě o zaplacení plnění, kterého se oprávněná domáhá na základě předmětného notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti. Předmětný notářský zápis totiž s ohledem na výše uvedené nadále neobstojí jako exekuční titul, což oprávněné nebrání v tom, aby svůj tvrzený požadavek uplatnila v civilním sporném řízení.
Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů dovolání oprávněné podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se nezdůvodňuje (srov. 243f odst. 3 o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu