ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.2129.2015.1
sp. zn. 20 Cdo 2129/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné BLACK SYSTEM s. r. o. , se sídlem v Praze 9 - Vysočanech, U vysočanského pivovaru 422, identifikační číslo osoby 28122470, zastoupené Mgr. Františkem Mészárosem, advokátem se sídlem v Praze 6 - Veleslavíně, Pod novým lesem 127/44, proti povinnému Ing. V. P. , K., pro 13 650 000 Kč s příslušenstvím zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 E 3/2014, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 27 Co 459/2014-197, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 27 Co 459/2014-197, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve shora označené věci Okresní soud v Kladně (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. 9. 2014, č. j. 10 E 3/2014-170, řízení zastavil (výrok I.) pro nezaplacení soudního poplatku z návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), neboť povinnému v této fázi žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
K odvolání povinného Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. 11. 2014, č. j. 27 Co 459/2014-197, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil tak, že oprávněná je povinna zaplatit povinnému na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 121 193,60 Kč „k rukám zástupce povinného“ (výrok I.); současně uložil oprávněné povinnost nahradit povinnému na nákladech odvolacího řízení částku 30 479,90 Kč „k rukám zástupce povinného“ (výrok II.).
Odvolací soud citoval ustanovení §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.“) a uzavřel, že z procesního hlediska zavinila zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku oprávněná, a proto je povinna hradit povinnému účelně vzniklé náklady. Bylo-li řízení podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zahájeno, povinný „mohl předpokládat, že spolu s návrhem zaplatí oprávněný i soudní poplatek“. Jestliže za této situace udělil plnou moc advokátu a v jeho zastoupení se k návrhu vyjádřil, jedná se o účelně vynaložené náklady (v rozsahu dvou úkonů právní služby), přihlédl-li odvolací soud rovněž k tomu, že „podaný návrh lze projednat bez ohledu na zaplacení soudního poplatku“. K odměně advokáta odvolací soud poznamenal, že její výpočet vychází z tarifní hodnoty podle §7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“, neboť jde o výkon rozhodnutí ukládající zaplacení peněžité částky a „je jím tedy vymáháno peněžité plnění“. Pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. odvolací soud „neshledal důvody ani okolnosti“.
Oprávněná napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním (k jeho opožděnému doplnění ze dne 28. 1. 2016 se však nepřihlíží – srov. §240 a §242 odst. 2 o. s. ř.), v němž předpoklad přípustnosti vymezila tak, že „napadené usnesení se odchýlilo od rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. v poslední době taková otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu v souvislosti s řízením o výkon rozhodnutí řešena nebyla“. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně upřednostnil otázku procesního zavinění v situaci, kdy povinný nebyl a nemohl být návrhem oprávněné na nařízení výkonu rozhodnutí jakkoli dotčen, a „shledal účelnost povinným vynaložených nákladů bez ohledu na stádium řízení, v němž k zastavení došlo, s poukazem na obecné konstatování, že návrh bylo lze projednat bez ohledu na zaplacení soudního poplatku“. Povinný totiž ze spisu, do něhož z vlastní iniciativy nahlížel, musel zjistit, že oprávněná žádala o osvobození od soudních poplatků pro nemožnost poplatek z návrhu uhradit, takže si musel být vědom, že není dán žádný důvod pro jakékoli úkony ve věci předtím, než k tomu bude soudem vyzván. Dovolatelka poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn CpJ 257/87, publikované pod č. 2/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dovodila, že do doby zaplacení soudního poplatku oprávněnou nemohl být povinný jakkoli dotčen na svých právech, nemohl utrpět žádnou újmu a nemohl se ani jakkoli účelně bránit, a to rovněž se zřetelem k povaze řízení o výkon rozhodnutí. Po oprávněné proto nelze spravedlivě požadovat zaplacení nákladů řízení povinného, vynaložených předčasně (z pohledu procesního neúčelně), jestliže sám povinný exekučním titulem uloženou povinnost nesplnil ani zčásti.
Povinný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. část první, čl. II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále opět „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, a je přípustné (§237 o. s. ř.), neboť při řešení právní otázky, na níž napadený rozsudek odvolacího soudu závisí (tj. v otázce účelnosti nákladů řízení před zpoplatněním návrhu na zahájení řízení), se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je rovněž opodstatněné.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Takové vady nebyly dovolatelkou tvrzeny ani se z obsahu spisu nepodávají.
Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že za účelně vynaložené náklady ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Jakkoli náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat, nelze dané pravidlo vnímat jako absolutní; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014).
Obdobně Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. února 2015, sp. zn. 21 Cdo 756/2014, vyslovil, že odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou samy o sobě vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka. O takové zneužití procesního práva, které občanský soudní řád zakazuje (srov. §2 o. s. ř.), by šlo tehdy, jestliže by účastník udělil advokátu plnou moc k zastupování nikoliv z toho důvodu, aby mu v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinen nahradit jiný účastník.
Citovaná judikatura dovolacího soudu je v otázce účelnosti nákladů vynaložených na právní zastoupení konformní se závěry Ústavního soudu, který např. v nálezu ze dne 25. července 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12, uvedl, že soud přizná úspěšnému účastníkovi řízení pouze náhradu nákladů účelně vynaložených a nezbytných k řádnému uplatnění nebo bránění práva u soudu. Náklady spojené se zastoupením advokátem nebude vždy možno považovat za náklady nezbytné a účelně vynaložené. Tak tomu bude například ve věcech bagatelních, triviálních skutkově i právně, uplatněných hromadnými, typovými návrhy na vydání elektronického platebního rozkazu a zejména tehdy, když je civilní řízení vedeno nikoli kvůli věci samé, ale kvůli částce, která představuje náhradu nákladů řízení. Soud musí vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. Podle čl. 90 Ústavy České republiky jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Vedení sporů nepojaté primárně jako dovolání se ochrany práv, nýbrž jako obchodní a podnikatelská činnost produkující zisk, se ocitá na samé hraně institutu zneužití práva. Zákaz zneužití práva je uznáván jako jeden ze základních principů fungování práva a plyne z ústavně zakotveného pojmu právní stát (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12).
Zmíněnou judikaturu dovolacího soudu odvolací soud při zvažování otázky účelnosti nákladů řízení se zřetelem k okolnostem posuzovaného případu a ke specifiku vykonávacího řízení ve fázi před jeho nařízením nerespektoval. Rovněž pro výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech (§338b a násl. o. s. ř.) platí, že výkon rozhodnutí nařídí soud zpravidla bez slyšení povinného, typicky proto, aby tím nebyl zmařen účel výkonu rozhodnutí (srov. §253 odst. 1 o. s. ř.). V této souvislosti zásadně neexistuje ani žádný relevantní procesní důvod, proč by soud před nařízením výkonu rozhodnutí doručoval povinnému návrh na zahájení řízení, zároveň ani důvod, aby se k tomuto návrhu povinný vyjadřoval. Jestliže soud ve zkoumané věci uvedeným a předpokládaným způsobem postupoval, přičemž povinný přesto zjistil, že řízení ve věci výkon rozhodnutí proti němu bylo zahájeno, sjednal si zastoupení advokátem a ten se „ve věci“ vyjádřil, jedná se o okolnosti případu mající obecně význam pro posuzování (ne)účelnosti vzniklých nákladů řízení. Odvolací soud se okolnostmi případu v tomto směru zabýval nedůsledně, neboť přihlédl pouze k tomu, že povinnému po zahájení řízení náklady vznikly a on se mohl domnívat, že oprávněný zaplatí soudní poplatek z návrhu a že podaný návrh lze projednat i bez zaplacení soudního poplatku. Zůstalo tak doposud neobjasněno, kdy a jakým způsobem se povinný dozvěděl o zahájení vykonávacího řízení, kdy a jak se seznámil s obsahem návrhu a co mohl on (jeho advokát) vědět o konkrétní fázi vykonávacího řízení (včetně okolnosti výzvy oprávněného k zaplacení soudního poplatku, žádosti oprávněného o přiznání osvobození od soudních poplatků apod.). Teprve na základě provedení dokazování ke všem okolnostem věci lze otázku účelnosti nákladů řízení povinného, resp. otázku zneužití procesního práva povinným (udělením plné moci advokátu nikoliv z toho důvodu, aby povinnému v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinen nahradit oprávněný), v souladu s judikaturou dovolacího soudu vyřešit.
Odvolacímu soudu je současně nutno vytknout, že chybně vyčíslil náklady řízení s ohledem na tarifní hodnotu (§8 a násl. AT). Výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech neslouží k vymožení peněžitého plnění, ale k jeho zajištění, jehož hodnotu nelze vyjádřit v penězích nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Nestanoví-li AT pro tento případ speciální tarifní hodnotu, vychází se z částky 10 000 Kč (§9 odst. 1 AT, srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2014, sp. zn. 30 Cdo 4428/2013).
Protože odvolací soud rozhodnou otázku procesního práva řešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a protože rovněž nesprávně určil výši nákladů řízení, Nejvyšší soud napadené usnesení bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušuje (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.), v němž bude odvolací soud vyslovenými právními názory dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.) a v novém rozhodnutí o věci rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2016
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu